Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tam, kde jiní ztrácí naději, ona najde odvahu bojovat. Sama proti všem

29.07.2019
Tam, kde jiní ztrácí naději, ona najde odvahu bojovat. Sama proti všem

Autor: todoliteratura.opennemas.com

Popisek: Mario Escobar

V Osvětimi přijde Helene o manžela, pět dětí se jí ale podaří ubránit. Román Osvětimská ukolébavka, napsaný podle skutečného příběhu, vydalo nakladatelství XYZ.

Jednoho všedního rána roku 1943 chystala Helene Hannemannová svých pět dětí do školy, když do jejího bytu vstoupili němečtí policisté. Heleniny nejhorší obavy se naplnily: na přísný rozkaz SS měla být vzata do vazby celá její rodina – děti i manžel, všichni romského původu. Přestože Helene byla Němka a rozkaz se na ni nevztahoval, odmítla rodinu opustit.

Po strašlivé cestě dorazili do Osvětimi, kde byli vrženi do zmatků táborového života. Manžel Johann byl od rodiny oddělen, Helene se však vší mocí snažila chránit děti své i ty, které měla kolem sebe. Když věznitelé zjistili, že Helene je nejen Němka, ale také školená zdravotní sestra, přinutili ji sloužit v táborové nemocnici, kterou řídil nechvalně známý doktor Mengele. Přestože ji podmínky v Osvětimi ničily psychicky i fyzicky, udělala všechno, co bylo v jejich silách, aby všem dětem kolem sebe pomohla mít se alespoň trošku lépe.

Osvětimská ukolébavka

Španělský romanopisec, esejista a pedagog Mario Escobar získal magisterský titul v oboru historie a diplom v pokračujícím studiu v oboru moderních dějin. Je autorem řady článků a knih o inkvizici, reformaci a náboženských sekt. Působí jako výkonný ředitel nevládní organizace a řídí časopis Nueva Historia para el debatu. Pracuje rovněž jako publicista a specializuje se na život neortodoxních Španělů a Američanů.

Autor: Mario Escobar
Žánr:
román, non-fiction
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Rány se rozlehly po celém schodišti. Bylo časné ráno a město se dosud neprobralo z nočního ticha. Lidé teprve začínali dělat to, co každé ráno, a předstírali při tom, že je všechno normální, i když to tak už dávno nebylo.
Zaslechli jsme rychlé kroky, pak se dveře otevřely a pustily světlo do chodby. Černé kudrnaté vlasy padaly Johannovi přes oči a vypadal poněkud neupraveně. Nejdřív se podíval na policisty, potom na nás. Očima jsem ho tiše prosila, aby nás nějak ochránil, on však dokázal udělat jediné – dveře otevřít a pustit nás dovnitř.
„Johann Hanstein?“ zeptal se seržant.
„Ano, Herr Polizei,“ odpověděl manžel rozechvělým hlasem.
„Na rozkaz reichsführera-SS Heinricha Himmlera musejí být všichni Sintové a Romové internováni ve speciálních táborech,“ odříkával seržant. V posledních dnech tuto větu nepochybně pronesl už mnohokrát.
„Ale…“ začal manžel. Jeho velké černé oči jako by se ztrácely ve věčnosti. Vzápětí seržant pohnul rukou a jeho kolegové k manželovi přistoupili a uchopili ho za paže.

Položila jsem dlaň seržantovi na rameno: „Ne, prosím. Děsíte děti.“
V jeho očích jsem na okamžik zahlédla jakousi tíseň. Ideje nikdy nedokážou úplně zadusit cit. Promluvila k němu německá žena, jež by mohla být jeho sestrou nebo sestřenicí, žádná kriminálnice, která by ho snad chtěla obelhat.
„Dovolte prosím manželovi, aby se oblékl. Odvedu děti vedle,“ prosila jsem ho tiše ve snaze zmírnit dramatickou situaci.
Seržant mávl rukou, aby jeho muži Johanna pustili. Pak ale vyštěkl: „Děti půjdou také s námi.“
Tato slova se mi zabodla do těla jako nůž. Potlačovala jsem nával nevolnosti a přitom jsem kroutila hlavou, jako kdybych se chtěla ujistit, že jsem se přeslechla. Kam chtějí mou rodinu odvést?
„Děti jsou také Romové. Takže se rozkaz vztahuje i na ně. Nebojte se, vy můžete zůstat,“ řekl seržant ve snaze vysvětlit mi novou situaci. Na mé tváři se poprvé projevilo už několik let potlačované zoufalství.
„Jejich matka je ale Němka,“ pokusila jsem se protestovat.
„Na tom nezáleží. Jedno dítě chybí. Podle mých informací by tu mělo být pět dětí a jeden otec,“ pronesl seržant vážným úředním tónem.
Nedokázala jsem odpovědět. Strach mě úplně ochromil. Snažila jsem se polykat slzy. Děti se neustále dívaly na mě.
„Hned je připravím. Půjdeme s vámi všichni. Nejmladší je ještě v posteli.“ Můj hlas mě překvapil. Jako kdyby ta slova vycházela z úst jiné ženy.
„Vy nikam nepůjdete, paní Hannemannová, jenom ti, kteří mají cikánskou krev,“ řekl seržant stroze.
„Herr Polizei, já půjdu tam, kam půjde moje rodina. Dovolte nám sbalit si věci a musím také obléknout nejmladší dceru.“
Policista se zamračil, ale gestem ruky mě i děti propustil. Odešli jsme do ložnice. Vylezla jsem na židli a z šatní skříně sundala dva velké lepenkové kufry. Položila jsem je na postel a začala do nich skládat oblečení. Děti kolem mě mlčky stály. Neplakaly, ale ve tvářích se jim zračily obavy a nervozita.
„Kam půjdeme, mami?“ zeptal se nejstarší Blaz.
„Odvezou nás do nějakého letního tábora. Jednou jsem vám to ukazovala, když jste byli menší. Pamatujete?“ odpověděla jsem s nuceným úsměvem.
„My jedeme na tábor?“ zeptal se druhý nejstarší, Otis. Z jeho hlasu bylo cítit zmatené vzrušení.
„Ano, miláčku. Chvíli tam pobudeme. Víš, jak jsem vám před pár lety říkala, že odvedli vaše bratrance? Možná se tam s nimi uvidíme,“ řekla jsem strojeně optimistickým tónem.
Dvojčata to skutečně nadchlo, jako by jim moje slova umožnila zapomenout na všechno, co právě viděla.
„A můžeme si vzít míč? A brusle a hračky?“ zeptal se Ernest. Vždy a všude plánoval, jak si bude hrát.
„Vezmeme si jen to, co opravdu potřebujeme. Pro děti tam určitě bude spousta věcí.“ Zoufale jsem si přála, aby to byla pravda.
Věděla jsem, že nacisté odvlékají z domovů Židy, politické odpůrce a zrádce. Slýchali jsme, že „nepřátele“ Říše internují v koncentračních táborech, my jsme však pro nacisty nepředstavovali žádné nebezpečí. Nepochybně budou jen chtít, abychom do konce války zůstali v nějakém improvizovaném táboře.
Adalia se probudila a nepořádek na posteli ji polekal. Vzala jsem ji do náruče. Byla to hubená tříletá holčička s jemnou tváří a bledou pletí. Starším sourozencům, kteří vypadali spíš jako jejich otec, se vůbec nepodobala.
„Nic se neděje, miláčku. Pojedeme na výlet,“ řekla jsem a tiskla ji k hrudi.
Sevřelo se mi hrdlo a znovu mě zaplavila vlna obav. Napadlo mě, že zatelefonuji rodičům, měli by vědět, že nás odvedli, pochybovala jsem však, že mi to policisté dovolí.
Oblékla jsem Adalii, dobalila kufry a přešla do kuchyně. Vzala jsem pár konzerv, zbyteček mléka, chléb, několik zbylých koleček salámu a nějaké sušenky. Netušila jsem, jak dlouho bude trvat cesta, a chtěla jsem být připravena.
V malém obývacím pokoji jsem si uvědomila, že manžel je stále v pyžamu. Postavila jsem dva těžké kufry na zem a šla mu vyhledat nějaké oblečení. Vzala jsem jeho nejlepší oblek, hnědou kravatu, klobouk a kabát. Zatímco se pod přísným dohledem policie oblékal, vrátila jsem se do ložnice a svlékla stejnokroj zdravotní sestry. Děti stály v řadě u dveří a nespouštěly ze mě pohled. Vybrala jsem si hnědý kostým a modrou blůzu. Chtěla jsem se obléknout co nejlépe. Tři nejmladší děti přitom stály kolem mě. Pak jsme se vrátili do obývacího pokoje. Chvíli jsem se na Johanna dívala. V elegantním oblečení vypadal jako cikánský baron. Když jsem vešla, právě si nasazoval klobouk. Tři policisté se obrátili ke mně.
„Nemusíte chodit s nimi, Frau Hannemannová,“ pronesl seržant naléhavě.
Podívala jsem se mu zpříma do očí a zeptala se: „Myslíte si snad, že v takové situaci matka opustí své děti?“
„Divila byste se, co všechno jsem v posledních letech viděl,“ řekl. „Dobrá, pojďte s námi na nádraží. Do deseti hodin je musíme dopravit k vlaku.“
V té chvíli mě napadlo, že výlet asi bude delší, než jsem si myslela…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace