Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nesmrtelná klasika se opět vrací. Dojemný příběh baví dětské čtenáře už téměř celé století

28.07.2019
Nesmrtelná klasika se opět vrací. Dojemný příběh baví dětské čtenáře už téměř celé století

Autor: almabooks.com

Popisek: Johanna Spyri

Známý dětský román švýcarské spisovatelky Johany Spyri Heidi, děvčátko z hor poprvé vyšel v českém překladu ve třicátých letech minulého století a vzápětí se dočkal i první filmové adaptace. Pokud vám v knihovničce stále ještě chybí, napravit to můžete zbrusu novým vydáním, které vyšlo v rámci edice Cesta časem s Albatrosem.

Heidi je sirotek, o kterého se nemá kdo starat, a tak ji pošlou k mrzutému dědečkovi do hor. Oba k sobě ale postupem času najdou cestu a vytvoří se mezi nimi silné pouto. Heidi si hory zamiluje, najde zde svůj domov. Nejšťastnější dny dětství tráví s kamarádem Peterem při hlídání stáda koz, radostného hraní a užívání si svobody švýcarských Alp, kde bydlí v prostém srubu.

Heidi, děvčátko z hor

Naplno prožitým dnům je však náhle konec, když je Heidi převezena tetou Detie do německého Frankufurtu nad Mohanem, kde má dělat společnost nemocné dívce Kláře ze zámožné rodiny. Dívky se sice ihned skamarádí, ale Heidin stesk po dědečkovi, Peterovi a horách je příliš velký. Vrátí se ještě?

Autor: Johanna Spyri
Ilustrace:  Daniela Hahnová-Benešová
Žánr:
dobrodružství, humor pro děti
Nakladatelství:
Albatros

Ukázka z knihy:

O strýci Konrádovi
Běta o něm něco věděla, ale my jsme se na něj museli doptávat i jinde. Starý Konrád? Ale ovšem! Nebyl přece vždycky starý. Už jako mladý muž s pěknými hnědými vousy měl slušný statek v Mayenfeldu. Jak hospodařil? Od desíti k pěti. Miloval veselé pitky, zval kdekoho ke stolu, hrál karty, až přišel o všechno. Jeho rodiče z litosti umřeli, mladší bratr, hubený zakřiknutý hoch, odešel do světa. Co Konrádovi zbývalo? Zmizel taky. Snad se dal do neapolského vojska, ale spíš se podobá pravdě, že žil v Neapoli jen tak, jako každý jiný. Patnáct let o něm nikdo neslyšel.
Pak se najednou objevil v Mayenfeldu s odrostlejším chlapcem a chtěl navštívit příbuzné. Měl jich tam plno. Ale ani jedny dveře se před ním neotevřely, nikdo s ním nechtěl nic mít. To všechno způsobila nedobrá pověst, která se za ním táhla, ať se hnul, kam chtěl. Jeden vykládal, že měl v Neapoli opletačky se soudem, druhý dokonce tvrdil, že někoho v hádce zabil. Konrád nic nevysvětloval, ale taky se nijak nestyděl, ani neupadal do rozpaků. Bohužel nic nepomáhalo, že se cítil nevinen. A tak se s příbuznými bez jediného slova dohodl: z Mayenfeldu jednoduše odejde a oni budou mít pokoj.
Přestěhoval se do Hůrky a tam vedl klidný, nevšímavý život. Syna Tobiáše dal vyučit tesařem, a když se Tobiáš chtěl oženit s Bětinou sestrou, ani trochu mu nebránil.
Dva roky žili mladí manželé šťastně. Ale zčistajasna přišla pohroma. Na stavbě se uvolnil trám, spadl na Tobiáše a na místě ho zabil. Jeho žena padla při zprávě o jeho smrti do mdlob a už se nevzpamatovala. Za několik týdnů ji pochovali vedle Tobiáše. Malou jednoroční Heidi si k sobě vzala Běta.
Starý Konrád zůstal sám. Uzavřel se do sebe ještě víc než dřív. Nejen z bolesti nad ztrátou svých nejbližších, ale taky proto, že staré pomluvy znovu ožily. Smrt těch dvou mladých lidí? To je jistě boží trest za Konrádovy hříchy z mládí. Ani jeho vnitřní neokázalá bolest se vesničanům nelíbila. Neviděli ji dost zřetelně, chtěli, aby byla větší a nápadnější.
A tak se starý Konrád stěhoval znovu. A opět o jedno patro výš do hor. Do osamělého dřevěného domku na horské salaši. Daleko od pomluv a úsměšků vesničanů z Hůrky, daleko od lidské krutosti a hlouposti, daleko od pokořujících slov, která se sypala jako obili z pytle.
Byl starý Konrád hrdý? Byl. Vždyť vypadl z vyššího hnízda a po celý život se v něm ozýval pán. Jeho spravedlnost se opírala o jeho nepoddajnost. Snažil se žít po vesnickém způsobu jako všichni ostatní, ale to se mu nepodařilo. Musel tedy poslechnout svou nezkrotnou povahu a odejít do horské samoty. Tam žil po svém jenom sám se sebou.
Heidi se přidala K Petrovi
Hnal po úzké cestě stádo koz. Běta s Hedvikou si Petra nevšimly, protože si měly co povídat. Zato Heidi otevřela oči dokořán, srdíčko se jí roztlouklo a prstíky mimovolně prohrabovaly vzduch. Živý kluk a živé kozy! Chlapec byl nejmíň o dvě hlavy větší než Heidi a pobíhalo kolem něho asi dvacet koz. A jak ten kluk dovedl běhat po kamení! Právě tak lehce jako koza. Mimoto lezl obratně po kluzké stráni, balancoval nebojácně na šedém balvaně, protáhl se úzkou skulinou a hvízdal na kozy tak silně, že to ani ozvěna nestačila opakovat. Poslouchaly ho? A jak! Ani jedna nechtěla zůstat poslední.
Heidi zapomněla na Bětu a táhla se za Petrem jako omámená. Naučí se taky tak lehce skákat? Prolézat křovinami? Švihat prutem? Ztratit se v trávě a zase se objevit? S jistotou přejít po padlém kmeni? Přebrodit horský potok? Ochočit si kozy, aby ji poslouchaly na slovo? Najít pro ně svěží trávu?
Petr nezůstal v blízkosti cesty a hnal kozy hlouběji do horské strádně. Pozoroval Heidi koutkem oka a lehce předváděl své akrobatické umění. Myslil si: Je to holka? Proč má na sobě tolik šatů? Je jí zima? Půjde ještě dál? Nebo se vrátí?
Bylo to zvláštní. Děvčátko se drápalo za nim. Petr počkal a zeptal se: „Jak se jmenuješ?“
„Heidi,“ vydechla celá uřícená. „A ty se taky nějak jmenuješ?“ „To se ví,“ odpověděl kluk a švihl přitom prutem.
„Tak jak?“
„Petr,“ vypravil ze sebe neochotně. „A kam jdeš?“
„Za tebou.“
„Aha,“ zasmál se Petr a znovu vyrazil, aby dohnal čelo kozího stáda. Petr byl vesnický pasáček. Každý den ráno shromáždil kozy z celé Hůrky do jednoho houfu a vyháněl je nahoru na horské pastviny, kde je pásl přes celý den. Ráno snědl kousek chleba a vypil hrníček mléka, na pastvu dostával taky kus chleba. Mléko si musel vydojit. Petrova matka byla vdova a chlapec jí pomáhal shánět živobytí. V létě nechodil ani do školy, kozy měly přednost. Petr se nehněval. Zdálo se mu, že tráva je stvořená pro kozy, stromy pro ptáky a horská příroda pro takové kluky, jako je on. Nebylo divu, že se v ní cítil jako doma.
Heidi se za ním plazila ve svém těžkém oblečení a závistivě pozorovala Petrovy krátké kalhotky a tenkou košili. Byl v tom lehký jako ptáček.
A najednou se rozhodla. Posadila se na zem a zula si boty. Potom svlékla všechny svrchní šaty. Byla jich pořádná hromada. Běta navlékla na Heidi její celou výbavu, aby se s ní nemusela dřít do příkrého kopce.
Teď se Heidi ulevilo. Zůstala jen v krátké sukýnce, ruce měla holé. Cítila se lehká jako motýl.
Petr si zprvu nevšiml, co Heidi provedla. Teprve když ho dohonila, nakrčil čelo, jako by se strašně divil, ale nakonec se mu kolem úst usadil široký úsměv, plný porozumění. Nic jí nevyčítal, ani se nazajímal, kam Heidi šaty položila. Na opuštěné horské stráni se přece nemohly ztratit.
Heidi se cítila lehká, ale taky jí bylo veselo a místo únavy najednou v sobě objevila zvědavost. Kolik má vlastně Petr koz? Jak se jmenují? To že je Turek? Protože se ničeho nebojí? A Sokolík že všude vleze? Kterou trávu mají kozy nejraději? Nespadnou se skály? Mají někdy z něčeho strach? Neutečou mu? Kam je žene? Kdy se vrací?
Petr odpovídal jen ledabyle, jako by se všechno rozumělo samo sebou. Sázel slovíčka vedle sebe jako kozí bobky, takže jich nebylo moc, ale nebylo jich ani málo. Heidi se přece jen dozvěděla, co chtěla. Můj Bože! Jaký má Petr veselý a šťastný život. Celý den s kozami na horském sluníčku!
Kozy se mezitím stočily k cestě. Petr a Heidi běželi za nimi a v záhybu cesty uviděli Bětu. S Hedvikou se už vypovídala dosyta a spěšně se s ní rozloučila. Teď přišla na řadu netrpělivost. Proč Heidi zašla tak daleko do pastvin? Copak neví, že Bětu zdržuje? V Bětě se objevila malá zlost. A ta zlost se najednou zvětšila, nafoukla a roztáhla. Proč se Heidi svlékla? Kde nechala šaty? Co to provedla?
„Heidi, kam jsi dala šaty?“ křičela Běta.
„Tam,“ odpovědělo krátce děvčátko a ukázalo k velkému balvanu daleko uprostřed stráně. Bětě se zdálo, že tam opravdu něco leží. Dokonce rozeznávala červeň známého šátku.
„Co tě to napadlo? Proč jsi se svlékla?“
„Já tolik šatů nepotřebuju,“ odpověděla bezstarostně Heidi.
„Ty nemáš rozum,“ zlobila se Běta. „V čem bys chodila, až přijde zima? Kdo ti teď má pro ně jít? Vždyť je to odtud půl hodiny cesty. Petře, nestůj jako přibitý a doběhni tam!“
„Kdepak,“ odmítl rozhodně Petr, „je už pozdě a kozy se teprve začaly pást.“
„Ani když ti dám tenhle peníz?“ lákala ho Běta. Obracela penízek na dlani, aby si Petr všiml, jak se leskne. Něco tak úchvatného chlapec zřídkakdy viděl. A teď má dokonce naději, že se ta třpytivá věc přestěhuje do jeho kapsy! V tom případě může na kozy zapomenout a Heidiny šaty přinést.
Petr se obrátil na patě a vyrazil na horskou stráň. Skákal přes kameny, obíhal balvany a prolézal křovíčka tak rychle, že ho Běta ani nestačila sledovat. Za chvíli si oddychla. Uzlík byl tady.
Heidi se zasmála. Petr se jí líbil ještě víc než dřív…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace