Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Přátelství ani milostný život s přibývajícími lety neskomírají, jen se proměňují. A leckdy překvapivě

22.07.2019
Přátelství ani milostný život s přibývajícími lety neskomírají, jen se proměňují. A leckdy překvapivě

Autor: oulunsalosoi.fi

Popisek: Finská spisovatelka a novinářka Minna Lindgren

Když se cholerický manžel odebere do věčných lovišť, jeho životní družka si řekne – konečně! Odhodlaná začít žít naplno. Události ale vzápětí začnou nabírat směr věru nečekaný. Vtipné prázdninové čtení s nádechem romantiky Naštvaná vdova vydalo nakladatelství XYZ.

Ulla Rita žila spořádaný život. Vedla soukromou stomatologickou ordinaci, vychovala dvě děti a déle než desetiletí se svědomitě starala o manžela, upoutaného na lůžko. Když její cholerický muž se sklony k alkoholismu zemře, pomyslí si 74letá Ulla jediné: Konečně!
S nadšením a elánem vyhledá a obnoví stará přátelství a začne si užívat každý den tak, jako by byl ten poslední. Navštěvuje jazykovou školu, jógu pro seniory a objevuje bary v Helsinkách. Nesplňuje tak představy svých dospělých dětí, které čekaly, že se z matky stane životem zkoušená vdova, čekající na vlastní smrt, a tak se její nově nabytou chuť do života snaží všemožně krotit. To ale ještě netuší, že ta největší změna je teprve čeká.

Naštvaná vdova

Naštvaná vdova je neskutečně zábavný a místy dojemný příběh o tom, jak se milostný život a přátelství s přibývajícími roky proměňují. Finská spisovatelka a novinářka Minna Lindgren v něm s hřejivým vtipem a ostrým sarkasmem zkoumá, co přináší sedmdesátý rok života ve světě, kde kolonky dotazníků končí kategorií 65+.

Autor: Minna Lindgren
Žánr:
humor, romantika
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Litovala jsem, že jsem ani dnes neodešla včas domů a místo toho jsem nerozvážně trsala s ostatními jako blbá patnáctka. Litovala jsem, že jsem skončila na téhle židli, v halence, co smrděla šumivým vínem, a vedle neznámého muže. Styděla jsem se.
„Halenku mi polila taková velká ženská, vypadla jí sklenička…“
odívala jsem se na něj a přetrhla se mi myšlenka, pokud jsem vůbec nějakou měla. Viděla jsem šedivé oči a v nich zvláštně nakažlivý úsměv, cítila jsem, jak se mi na povrch krade smích. Neovládla jsem se. Rozesmála jsem se vlastním rozpakům, studu a lítosti, nejspíš i své opilosti a veškeré komičnosti. Ale co jiného jsem mohla dělat? Muž se taky smál a smích by zřejmě nevzal konce, kdyby nevedl k polibku. K takovému, o jakém jsem jenom četla ve špatných knížkách a který trval o krapítek delší dobu, než by se slušelo, nicméně skončil dřív, než se změnil v cokoliv trapného. Od polibku to bylo jen krůček k taxíku a všemu ostatnímu, co by skončilo následujícího rána, až bych se opět seznamovala s veřejnou dopravou na neznámém sídlišti.
Ale nedošlo na to. Muž skončil stejně odhodlaně, jako začal, řekl, jak se jmenuje, a představili jsme se, jak bývalo zvykem v dřívějších dobách. Podali jsme si ruce, skoro jsem vysekla pukrle. Potom oznámil, že jde domů spát, a odešel, aby stihl poslední autobus. Stála jsem zmateně vedle stolu a určitě bych tam trčela až do zavíračky, kdyby mě neprobrala Hela.
„A jéje, to je hrůza, jak máš všude rozmazanou rtěnku!“
Energicky mě odtáhla na dámské toalety, ať se koukám dát do ažúru. Ačkoliv jsem si přehrabala celou kabelku, rtěnku jsem nikde nenašla. Ruce se mi třásly a srdce zběsile tlouklo. Snažila jsem se soustředit na to podstatné, na rtěnku, o tu tady přece šlo, určitě jsem si ji vzala s sebou, dobře jsem si pamatovala, že naposledy jsem si s ní přejela rty na Esplanádě, cestou ze zahrádky sem. Jmenoval se Kari Kirjosiipi.
„To není pravý jméno,“ tvrdila Hela a zlobně se prohlížela v zrcadle. „Jak to, že se vlasy můžou takhle ježit do všech stran?“
Na dámskou toaletu halasně vtrhla i Pike. Z nějakého důvodu neodjela s Valtonenem. „Prozatím,“ řekla, zatímco si načechrávala vlasy opačným koncem hřebene, aniž se dívala do zrcadla. „Valtonen ujde. Nemám v úmyslu zůstat bez chlapa.“
Pike a Hela se na mě zlobily, že jsem si nechala pláchnout tak pohledného mužského, toho Kariho Kirjosiipiho, pokud se tak teda jmenoval. „Dobře líbat umí málokterej,“ vysvětlovala Pike a poučovala, že každého, který se přehoupne přes sedmičku, je třeba se držet zuby nehty. Známkovala muže jako na základní škole, jednička nejhorší, desítka nejlepší, a zaměřovala se na jejich ruce, neboť na základě „rozsáhlého empirického materiálu“ stanovila teorii o přímé úměře mezi velikostí mužské ruky a pohlavního orgánu.
V hlavě mi hučelo, zadržovala jsem úpornou škytavku a obdivovala jsem Pike i Hele, že vypadají, jako by vůbec nic nevypily.
„Já jsem ožralá jak prase,“ zalhala Pike a chraplavě se rozesmála.
„V našem věku se neožíráme jak prasata,“ zahihňala se Hela. „My býváme jedině stříknuté nebo líznuté.“
Ještě aby se Pike nerozlítila. Něco takového jako „v našem věku“ by ona nikdy z pusy nevypustila. „To je stejně blbý jako říkat ‚já v tvým věku‘. Tohle nikdy neříkejte, pokud nechcete mluvit jako stoletý báby. Nebo jako vaše matky.“
Rázem zuřila na plné pecky. Věk je jenom číslo! Pitomý číslo! Hela pochopila, k čemu se schyluje, a bez jediného slova se vykradla pryč, jenom na mě jukla přes zrcadlo a mrkla. Štvalo mě, že se taky neumím takhle vytratit, když chci. Uvízla jsem a stala se obětí Pikiny zloby nad výší věku.
Dívala jsem se na její trojbarevný účes, byly v něm plameny a podzimní tóny, a vlasy měla ostříhané tak šikovně, že jí zakrývaly čelo a částečně i tváře. Letokruhy kolem očí zamaskovala tyrkysovými brýlemi se silnými obroučkami a zbrázděnou šíji halil ležérně uvázaný šátek. Oblečení si pořídila v Hysterii nebo nějakém jiném obchodě pro hipíky v důchodu, byly to samé volány a třásně, barvy a k tomu kotníkové boty. Celkový dojem? Obzvlášť vydařený podvod. Při zběžném pohledu a se špatnými brýlemi se prakticky nedalo říct, kolik jí je let, působila štíhleji než ve skutečnosti, jako člověk s dobrou figurou.
„Sedum a pět, co to znamená? Vůbec nic. Je fuk, jestli jsem pět a tři, nebo devět a dva. Ale prdlajs, co to povídám, devadesáti dvou se já nikdy nehodlám dožít. Vemu si předtím prášek. Do hrobu posvištím na plnej plyn, i tam to ještě roztočím, bouchnu šampáňo svatýmu Petrovi přímo do ksichtu… tam u pekelnejch bran, nebo kde to na nás čeká… na nebi, prďola jeden.“
Pike se uzlovému bodu svého monologu smála až příliš nahlas a já jsem pochopila, že je přece jen dost opilá. Hrozně vrávorala, když se hrabala v kabelce a zasekla se u vlastních slov.
„Na nebi, prďola jeden… pche, prdlačky, teda u pekelný brány sedí čerti a na nebi zase… ne, dlabu na to…“ Ryla se v kabelce a ryla, až konečně našla, co hledala. Placatku, jak jinak. „Na, zavdej si, ať nejseš tak upjatá.“
Zavdala jsem si. Přihnula jsem si z teplé placatky opravdu pořádně, něčeho hodně silného a palčivého. Pike to nazývala živou vodou, jakýmsi energetickým nápojem, který má povzbudivý a zároveň ozdravný účinek. Nechtěla jsem znát podrobnosti. Dneska nebudu komisní morous, nebudu kazit ostatním zábavu. Ještě jeden doušek, svět se přece nezboří…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace