RECENZE Škoda, že už nežije František Vláčil. Přečetli jsme rané tituly brilantní vypravěčky Aleny Mornštajnové
12.07.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Alena Mornštajnová (* 24. června 1963 Valašské Meziříčí) je česká spisovatelka a překladatelka
Dar vypravěčství, jakým rodačka z Valašského Meziříčí disponuje, lze prodlužovat do nekonečna a pořád bude mít co sdělit. Ta nohavicovsky dlouhá a tenká struna navíc nepraskne. Pokud bychom její literární tvorbu přiblížili filmovému plátnu, nabízí se pouze tři jména - Karel Kachyňa, František Vláčil a ze žijících režisérů pouze Bohdan Sláma. Na pomezí těchto dvou oborů pak vypíchněme Vladimíra Körnera. Nikdo jiný se Mornštajnové ve formě a stylu vyprávění nepřibližuje. To, že s lehkostí sobě vlastní proplouvá dějinami dvacátého století, je jen jakýsi nečekaný bonus.
KrajskéListy.cz předně děkují nakladatelství HOST za poskytnutí dvou prvních titulů, které jsme k vlastní škodě v minulosti nečetli. Jedná se o debutový román Slepá mapa z roku 2013 (měli jsme k dispozici druhé vydání z roku 2018) a po něm následující Hotýlek z roku 2015 (i zde jsme měli k dispozici dotisk z roku 2019). V obou případech se navíc jedná o brožovanou vazbu, tedy o oblíbený paperback. Pak už následovala proslavená Hana (2017) a konečně letošní Tiché roky (tedy 2019).
Pakliže se Alena Mornštajnová u Slepé mapy nadechovala k neuvěřitelnému výkonu, Hotýlek šel ještě dál. Právě na tyto dvě knihy se budeme poněkud komparatisticky soustředit.
Ústředím motivem, ač se zdá tohle pojmenování jakkoli prázdné a snad i plytké, je obyčejný lidský život. Čechov a Čapek se svými knihami Obyčejný život a Nudná historie budou velmi blízko, avšak Mornštajnová se drží především syžetu a látky. Tedy děje a jejího rozvoje. Ačkoli se vždy a poněkud chybně snaží všichni nakladatelé zužovat pohled na obsah prostřednictvím anotace, v případě téhle studované překladatelky to nebude potřeba.
Alena Mornštajnová zaujala zcela ojedinělý postoj vypravěčky a v knihách, které naprosto zjevně nechala roky dýchat a měnit ve své hlavě, představila nebývale okázalou mozaiku docela všedních dní a vztahů (účelově volíme takovýto protimluv). Těm sice dominují konkrétní postavy a situace (Anna, Alžběta, Anežka v románu Slepá mapa a Marie, Václav a Oldřich, Leopold a další v Hotýlku), avšak na piedestalu všeho je život. Ten je navíc podroben řadě zkoušek, které velmi citlivě prochází výše uvedeným dvacátým stoletím: válka, komunismus, Lidice, perzekuce, strach – stejně jako bolestná láska, alkohol, údery do břicha i pod pás.
Všechna ta podstatná jména jistým způsobem ovlivňují jednotlivé charaktery, ale rozhodně je nenechávají stát na místě. Jakkoli dědeček Leopold v Hotýlku přijde o svou životní lásku v podobě pensionu, tak jej režimní převrat, neřkuli měnová reforma posouvají dál. Paradoxně, i přesto cíleně.
Všechny postavy, které dají čtenářům zprvu zabrat, protože se setkají především s křestními jmény, se postupně vybarví. Pro hezčí představu rozložení těchto postupů můžeme využít příměru. Kdysi v Číně vyrobili velmi malou knihu. Útlou, až miniaturní. Pokud jste ji vzali do ruky a třicet vteřin rozkládali, ocitl se před vámi jemně bílý ubrus s tisícovkami znaků. To je nejtrefnější přirovnání s díly Aleny Mornštajnové. Jakkoli postava Václava během prvních stran románu umírá, tak se s tím jeho osud teprve rodí.
Návraty, dopovídání drobných a nenápadných vět (dědeček pil, kupoval si lásku, maminka plakala, koupila si šicí stroj) a jejich následné rozvíjení, jsou pro autorku charakteristické, dalo by se říci až typické. Ta konkrétně zvolená obyčejnost, jakou například Václav Havel prosazoval od svých prvních děl, je zde ukryta do šedi doby. Překvapením tak nebude ani zmínka jedné zahraniční cesty Františka Ferdinanda d'Este...
Z obou přečtených knih stavíme na první místo Hotýlek. Ten nás zaujal víc svou propracovaností, krásnými scénami a člověčinou. Nelze říci, že by debut v podobě Slepé mapy kulhal, ale těch postav nám přišlo mnoho a měli jsme asi tak sto stran problém se vyznat. Často jsme se vraceli, přemýšleli, zda-li je řeč o synovi či otci, zda-li jde o popis věcí současných nebo těch dávno minulých. Hotýlek byl naložen na rovnoběžné koleje a neuhnul z trasy.
V obou případech ale můžeme konstatovat, že Mornštajnová dovedla své vypravěčské umění do takové fáze, že není potřeba se překonávat. Slepou mapu vnímáme spíše než coby souhrn kritických momentů jako rodinnou ságu, Hotýlek taktéž. To, že se v obou knihách řada čtenářů setká s vlastním zrcadlem (vztahy, práce, charaktery pod kuratelou rudé hvězdy), je samozřejmě citlivá záležitost a vhodně zvolený postup.
Kriticky nelze nahlížet na nic. Dokonce jsme ani v jedné knize nenašli přepis, hrubku, chybnou diakritiku. V tomto ohledu se sluší zmínit i poctivou práci redaktorů HOSTa Ondřeje Horáka a Dagmar Procházkové. Dáma za druhé místo promine, postupovali jsme chronologicky.
Mornštajnová není humorný Viewegh, není odlehčená Pawlowská, Obermannová nebo hloubavá Bellová. Není zástupkyní židovské literatury, ačkoli má podobný psací dril, jako míval Arnošt Lustig. Není ani Šabachem minulého režimu. Když už, slušel by se zmínit Ludvík Vaculík. Není pozorovatelem detailů ulice po vzoru Jáchyma Topola a blíže než k mužům téhle generace má třeba k básnířce Kateřině Rudčenkové. A spíše než Hakl a Rudiš je v těch řádcích Kahuda či Kratochvil s Balabánem. To už se ale dostáváme do šuplíků, ve kterých se málokdo vyzná a bude schopen je soudit. Snad s výjimkou nedávno zesnulého Vladimíra Svatoně. Autorka, bez špetky patosu, je v mnoha směrech originálem a udělá chybu, pakliže by se věnovala například současnému dění nebo období Václava Havla. Tím by se totiž z literatury stala polemika a pevnou kostru jejich prací by to zcela rozmělnilo.
Vložil: Zdeněk Svoboda