Jeden z nejpevnějších vztahů – vztah otce a jeho dcery. A současně připomínka osudu evropských židovských dětí
01.07.2019
Foto: gedenkdiensterhalten.com
Popisek: Helga Pollak-Kinsky
Vzpomínky, dokumenty, rozhovory… Nacistický holocaust na vlastní kůži přibližuje příběh Helgy Pollak, která byla do terezínského ghetta deportována ve dvanácti letech. První kompletní vydání jejího deníku, které připravila a doplnila komentáři a rozhovory Hannelore Brenner, vydalo nakladatelství XYZ.
Když měla Helga Pollak dvanáct let, deportovali ji i s otcem Otto Pollakem do ghetta v Terezíně. Od 27. ledna 1943, až do svého transportu do Osvětimi 23. října 1944, žila v dívčím domově L 410, v pokoji 28. Tam se v ústraní svěřovala jen svému deníku.
V historickém a biografickém kontextu, a v kombinaci se zápisky Otto Pollaka, jsou v knize prolínány vzpomínky a dokumenty otce i dcery, což vzbuzuje pocit pospolitosti, sdílených zkušeností, obav i naděje. Čtenáři je tak předkládán jeden z nejpevnějších vztahů – vztah otce a jeho dcery. Příběh Helgy Pollak je ukázkou vzpomínek a připomínkou osudu evropských židovských dětí. Kniha je prvním kompletním vydáním dívčina deníku.
Autor: Helga Pollak-Kinsky
Žánr: životopis, historie, politika
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
PÁTEK 23. ČERVENCE 1943
Již celý týden jsem si do deníku nic nezapsala. Před čtyřmi dny jsem zažila lítost a také radost. Bavila jsem se s jedním doktorem obchodních věcí. Tatínek mě takhle nechal nenápadně vyzkoušet, jestli mám nadání na studie. Mám!!! Musím začít od primy. Hodně jsem zameškala, a to je mně strašně líto. Většinou mluvím o studiu hotelnictví, dějepisu, zeměpisu a lékařství. Na řemeslo se nehodím. Chci studovat a taky budu. Když chceš, tak můžeš. Chci být vzdělaná. Vydobudu si to.
Lissau je inteligentní děvče. Říká, že jsem sečtělá, ale nejsem. Vůbec si tak nepřipadám. Říká to proto, že jsem její konkurentkou. Žárlí na mne a já někdy na ni. Předstihujeme se a hádáme se o svoje názory. Ani jedna nechce uznat porážku. Chci se polepšit! Končím se psaním, neboť začíná erev šabat.
Je po schůzi. Tela navrhla a my se s opatrovnicemi usnesly, že uděláme tři třídy Maagalu. Dnes se proto nebude volit nikdo nový. Jen rozdělíme do skupin ty, které už v Maagalu jsou. Dopadlo to tak, jak jsem si to přála. Nikdo není v první. Muška a Handa jsou v druhé, Irenka, Pavla, Eva Landová a Eva Hellerová v třetí.
Víš, teprve nyní si sama uvědomuji, že mně Tela a domov změnily názory. Sionismus se mi již líbí. Líbí se mně sionistické názory, nechci však žít v Palestině.
Budu se snažit být takovou, jakou by mě chtěla děvčata mít. Chci být lepší, než jsem byla dosud. Chci se dostat na vyšší stupeň. Chci a udělám to. Musím se dostat do Maagalu (Maagal – náš malý ideál).
Je půl dvanácté, stojím u otevřeného okna a píši. To je krása! Všechno spí, celé město se halí do tmy. Nad okolím se vznáší dusivé teplo. Je takový posvátný klid, jen tu a tam pípne ptáček. Některé části cirkusu jsou osvětleny a ozývají se z nich jednotvárné údery kladiv. Něco mi to připomíná, nemohu si však vzpomenout co. Nyní jsem si tak ulevila, jako kdybych vylezla z horké koupele. Dobrou noc, nejdražší deníčku!
---
Milá Rito!
Chci Ti dnes napsat něco, o čem už nějaký čas hodně přemýšlím. Když jsem byla malá, na svůj věk jsem hodně cestovala. Ač jsem zapomínala, jak která místa vypadala, chtěla jsem stále cestovat na nová. Když mi táhlo na osm let, představovala jsem si zeměkouli jako čtverec plující v prázdnotě. Zajímám se již dlouho o zeměpis a dějepis.
Jediná věc, která mě na Terezíně mrzí, je, že nemohu studovat. Protože se tu nemohu učit. To, co tady děláme, totiž nemohu nazývat skutečným učením. Potřebovala bych úplně jiné tempo, a proto si půjčuji knihy, ze kterých se něco naučím. Líbí se mi dvě povolání, ale nevím, které je lepší. Na to mám však dosti času, nejprve bych chtěla zkrátka studovat. Chci chodit na obchodní nebo vysokou školu hotelnictví ve Švýcarsku a potom si udělat doktorát. Nebylo by hezké mít velký hotel v Nice nebo ve Švýcarsku? Vidět tolik rozličných národností a slyšet tolik jazyků? A potom bych si jako strýc najala do toho hotelu na čas zástupce a cestovala. Vidět tak býčí zápasy, maurské stavby, Akropolis a zříceniny bývalé kultury Řeků a Římanů… Nebo zasněžené hory, moře, jezera a jindy zase malé roztomilé vísky a krásná hlučná velkoměsta. Není to krásné!?!
Tím chci být, anebo lékařkou. Uzdravovat lidi je vznešené. Co mi radíš? Možná si myslíš, že jsem dětinská, protože se v domově nikdy nebavím o vážných věcech, které jsou osobní. Myslím, že by to ostatní nezajímalo. O takových věcech se bavím jen s tatínkem…
Vložil: Adina Janovská