Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Čeho je chorobný žárlivec schopen, když ho pohltí obsese? Dno je zatím v nedohlednu, vždy ale může být hůř

27.06.2019
Čeho je chorobný žárlivec schopen, když ho pohltí obsese? Dno je zatím v nedohlednu, vždy ale může být hůř

Autor: zoopraha.cz

Popisek: Lenka Pastorčáková

Žárlivec je vážně nemocný. Když ho to popadne, žárlí na všechny a všechno kolem. A k tragédii pak leckdy zbývá jenom krůček. Román Lenky Pastorčákové Žárlivka vydalo nakladatelství Motto.

Renáta chorobně žárlí a je si toho dobře vědoma. Zvítězit nad obsesemi, které ovládají celý její život a rozkládají jí myšlení, ale nedokáže. Co je realita a co klam? Komu může věřit a kdo s ní nehraje fér? Když už si myslí, že se ocitla na dně, uslyší píseň zahranou na piano jejím tátou, nazpívanou neznámou ženou. Dno je zatím v nedohlednu. Vždy může být hůř.

Proč jí zpěvaččin hlas způsobuje taková muka, stejně jako mámě, rovněž chorobné žárlivce? Renáta se konečně dozvídá, jaké drama se událo mezi rodiči před více než dvaceti lety i jak to souvisí s tím, co sama prožívá a jak se chová. Její vlastní drama teprve začíná. Čeho všeho je chorobný žárlivec schopen, když ho obsese pohltí?

Žárlivka

Lenka Pastorčáková pochází z Orlové. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a po absolutoriu působila jako reportérka (v ČTK, na TV Nova, TV Prima). Moderovala také ranní zpravodajství pořadu Snídaně s Novou a na televizi Prima politickou diskuzi Partie. V ČT připravovala reportáže do publicistického pořadu 168 hodin a byla nominována na dvě novinářské ceny. Během prezidentské volební kampaně v roce 2018 pracovala jako tisková mluvčí kandidáta Jiřího Drahoše. V současné době působí jako tisková mluvčí Zoo Praha.

Autor: Lenka Pastorčáková
Žánr:
román, čtení pro ženy
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Moje babička říkávala, že život je jako malé dítě – nikdy nevíte, kdy se podělá. Byla moc slušná na to, aby použila příhodnější ekvivalent k vyměšování.
A tak sedím na terase mé oblíbené restaurace na Střeleckém ostrově, zatížená životem, kterému už to pořádně bublá v břiše, a sleduji všechny ty normální, spokojené lidi.
Proč musím zrovna já udržovat svět v rovnováze permanentní ztrápeností?
Zuřivě se houpu na houpačce s polštářky, v uších Čajkovského B moll v podání mého otce. Svého času, v čase mého dětství, patřil k nejúspěšnějším pianistům v zemi. Hrál a skládal, hudbu i texty. Můj virtuos. Nemilovala jsem ho. Jen milovat, to opravdové, čisté a nezištné dětské lásce nestačí. Mého otce jsem zbožňovala a hru na piano považovala za výsadu bohů. Nejspíš proto, že jsem žádného jiného pianistu neznala. Když táta hrál, vydržela jsem celé hodiny, hladu i žízni navzdory, nehybně sedět a sledovat jeho štíhlé snědé prsty ladně tančící po klávesách. Zbožňovala jsem ho tak silně a bolestně, jako by se od jeho přítomnosti odvíjel každý můj nádech. Když se odstěhoval do Paříže, beze mě, bylo mi šest a začala jsem se dusit. Diagnóza lékařů – astma. Moje diagnóza – konec dětství.
Dnes jsem ho zase viděla. Jeho odjezdy už tolik nebolí, vlastně teď paradoxně bolí víc jeho příjezdy. Dárečky, které nezalepí dávno polámané srdce, přiškrcená konverzace obezřetně kulhající kolem společné minulosti. Čím víc se usmívá, čím víc mě objímá, tím víc to bolí, protože nic z toho nezakryje fakt, že čas strávený s ním je pouze časem tiše odtikávajícím jeho návraty do Paříže. Do jeho domova, kam já už nepatřím.
Jako dnes. Zbyla po něm jen zapomenutá empétrojka. Čajkovského střídá jemné ťukání do kláves. Zpočátku téměř neznatelné, ale jak postupně graduje, mám pocit, že prostupuje celým mým tělem. Nádherná melodie mi bublá v srdci. Tajemně krásná. Neuvěřitelně dojemná. Táta mě učil, že v melodiích přetrvávají naše vzpomínky. Nevzpomínám si na žádnou, která by se pojila k této skladbě, nevzpomínám si dokonce ani, že bych tu melodii vůbec kdy slyšela, ale ty tóny vykrojené prsty mého otce… Jako by mě hladily, nadnášely mě na hladině blaha, možná snad přímo v mateřském lůně… Dokonalá harmonie.
A pak se to stane. Zazní její hlas. Hlas neznámé ženy, jemný jako peříčko dopadající na hedvábí. Nevinný jako bezbranný ptáček, anděl třepetající křídly z medu. Něco v tom hlase ale způsobí, že se mi stáhne hrdlo a zrychlí tep. Její hlas mi prorůstá kůží dovnitř, vlévá se do žil, koluje končetinami, pálí v útrobách, v mase, v kostech, v očích, tahá za řasy. Cítím vlastní pulz vibrovat až v konečcích prstů. Ten hlas mě současně přitahuje i děsí. Znepokojuje mě. Znervózňuje. Rozčiluje. Ne, přímo mě deptá. Bolí. Jako by mi někdo dával pod hlavu nejjemnější polštář naplněný tisíci drobnými špendlíky. Ultralehký hlas, který mě stahuje dolů a topí pod zrádnou hladinou blaha.
Co se to jen děje? Chci ho vypnout, učinit tomu mučení přítrž, ale jako by mě paralyzoval. Cítím prudkou křeč v rukách, neovládám vlastní prsty. Ten hlas se mi zabodl pod nehty, které se každou chvíli zkroutí hrůzou. Ano, je to v tom hlase, musí to být v něm. Jako by zněl přímo vprostřed mého srdce, jen pro něj. Jako by mi chtěl sdělit nějaké dlouho skrývané tajemství. Zatížil mi hrudník – nemůžu se nadechnout. Ucpal mi krk – nemůžu polknout. Svaly i ústa mi brní, potím se. Ne, tohle rozhodně není astma. S vypětím všech sil neobratně vytrhnu sluchátka z uší. Cinknutí o stůl, otáčející se lidé, ticho. Zapřu se do sedadla a snažím se dýchat. To už se ke mně hrne poděšený číšník.
„Jste v pořádku, slečno?“
„Ano, vlastně moc ne, je mi zle, nemůžu dýchat. Můžete mi přinést trochu vody, prosím?“
„Jistě. Nechcete si na chvilku lehnout do kuchyně? Pojďte,“ tahá mě za loket.
„To snad nebude třeba, už je to lepší, to jen ta…,“ zarazím se. Jak taky vysvětlit, že za můj stav může obyčejná písnička? Hlas neznámé ženy? „Jen tu vodu, děkuju.“
Vrátí se ani ne za minutu. Mezitím se mi podařilo začít zase pravidelně dýchat. I ostatní potíže postupně odeznívají. Lidé už se zas věnují svým chytrým telefonům. Vyklopím do sebe celý obsah sklenice a studené sklo si přiložím na čelo.
Co to jen mělo znamenat? Opravdu mě paralyzoval hlas neznámé zpěvačky, nebo mé tělo jednoduše potřebovalo záminku, díky níž by se mohlo konečně zhroutit, protože k tomu, abychom se mohli odrazit, potřebujeme dopadnout až na dno? To ty dotírající myšlenky. Nenechají mě žít. Ničí mě. Vysávají. Už zase jsem zajatcem vlastního mozku. Přitom prý váží jen dvě procenta celkové hmotnosti lidského těla. Jak je tedy možné, že ta zanedbatelná dvě procenta jakési nechutné hmoty dokážou držet v šachu zbylých osmadevadesát procent? Jak je možné, že něco tak nicotného, jako tento nevzhledný zašmodrchanec, dokáže člověka tak trápit? Nenávidím vlastní mozek za jeho samozvanou hyperaktivitu. Nenávidím ho za to, s jakou vlezlou škodolibostí si se mnou ten ochmelka pohrává. Podle Hanse Christiana Andersena rozum slouží jen k tomu, aby bylo čím zraňovat srdce. Něco na tom bude…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace