RECENZE Nudíte se? Spíš než medvídka mývala kupte novou českou detektivku. Marie Rejfová, Kdo maže, ten jede
20.06.2019
Foto: Facebook autorky
Popisek: Marie Rejfová
Marie Rejfová pochází z Prahy, vyrůstala v Žatci, v Plzni studovala na Fakultě humanitních studií. Nyní žije s manželem a dvěma dětmi ve Varnsdorfu, kde pracuje jako učitelka v mateřské školce. KrajskéListy.cz prozatím stihly recenzovat její první dvě knihy, tedy předloňskou ´Kdo jinému jámu kopá´ a loňskou ´Komu straší ve věži´ a vždycky nás to mile potěšilo. Je to vážně oddechové čtení, na nic si nehraje, nepřekrucuje realitu, jede poměrně svižným tempem a místy vtipné pasáže umocňují tu volnost, jakou Rejfová plodí své literární počiny.
Dva dny ve mlýně odříznutém sněhovou vánicí od okolního světa se mohou ze začátku jevit jako příjemně strávený víkend. Zvlášť když jeho majitel – bohatý podnikatel Kryštof Oplt – chystá večírek. Svérázná učitelka Josefína Divíšková ale brzy zjistí, že skutečnost nemusí být taková, jak se zpočátku zdá. Záhadný střelec z lesa a tělo jednoho z účastníků večírku nalezené v náhonu spustí řetězec událostí, před kterými neuteče žádný z pozvaných hostů. Pachatel je ve mlýně a je možné, že už vyhlíží další oběť.
Tolik k anotaci, která je čitelná, průzračná a snadno pochopitelná. Nás přitom na první pohled bouchly do očí ty výraznější počty postav, s jakými jsme se po pár desítkách stran seznámili. Miroslava Dostálová, Karel Dostál, Kryštof Oplt, hrdinka Josefína, tu samozřejmě známe, Nela Martinovská, Tvrdík, jehož také známe a který nemá s bývalým asistentem Jiřího Paroubka nic společného, Roman Martinovský, Andrea Kolínková, Jindřiška Moučková, Kalina a … určitě jsme na někoho zapomněli.
Jak nás někdy ten rozlet tvůrčí fantazie u autorů štve (stalo se nám to nedávno u Mornštajnové a Chucka Palahniuka), v případě Rejfové jsme s tím byli raz dva smíření. Důvody jsou nasnadě. Od její třetí knihy s ústřední postavou trhlé Josefíny Divíškové totiž nečekáte mozaikovité skládání příběhu (kupříkladu Robert Galbraith), ale svižnou jízdu. V tomto případě na sněhu. O té potrhlosti bychom možná měli říct, že provází i samotnou spisovatelku, jelikož obě dámy jsou si celkem podobné. Narodily se v roce 1976 a učí. Což je povolání, které by mělo automaticky zvýrazňovat svatozář.
Asi se budeme opakovat, ale poslední titul z nakladatelství Mystery Press, který jsme měli možnost během dvou dnů přečíst, je takovým příjemným letním osvěžením. Svižné dialogy hezky popisují, co se děje, aniž by nudily. Pointa je také uvěřitelná, ale především nám sedl ten styl. Jakoby ležérní, navzdory jasné kontuře, kterou měla autorka už na začátku, vysoká slovní zásoba, neopakující se motivy (vyjma smrti, což je ale logické) a taková ta pověstná česká hlava (slyšíte střelbu v telefonu, reagujete).
Vítězný tým se nemění, kdybychom použili otřepané klišé. Stejný nakladatel, stejný typ humoru, stejně pěkná grafika Daniela Špačka a stejně kvalitní papír. Co si vybavíme z předešlých děl, tahle je zřejmě časově nejúspornější. Od první chvíle, kdy Miroslava Dostálová nespokojeně pokrčí nos proti obloze, až po smrt sněhuláka uplyne přesně 23 hodin a 10 minut.
A těmi exaktními čísly také skončíme: 78 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda