RECENZE Ten dojezd ze čtení potrvá hodně dlouho. Alena Mornštajnová, Tiché roky
18.06.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Spisovatelka Alena Mornštajnová
Co říct o spisovatelce, kterou znáte, ale my ne... To bylo zásadní otázkou, jakou jsme si během třídenní četby pokládali opakovaně. Zpočátku to totiž nešlo. Opravdu jsme se snažili, ale dostat se do osudu mnoha postav bylo natolik složité, že jsme knihu po osmdesáti stránkách museli odložit, abychom se díky jiným recenzím a názorům přesvědčili, že jsme se ve výběru a také v očekávání nespletli. Když jsme se pak v neděli znovu vrátili k poslednímu románu Aleny Mornštajnové, dali jsme ho doslova jedním dechem. Hodně zvláštní pocit z četby zůstává i nyní.
Blanka, Bohdana, Běla, rodiny Hedrů, Zevadů, Řeháků, Suchých, Svatopluk, Hedvika, František, Rostislav, Doubravka, Novákovi – židovská rodina navzdory jménu, Gottwald, Eva, Petr, paní Vrabcová. To je jen částečný výčet postav, s nimiž jsme se právě během těch úvodních kapitol, rozprostřených do osmdesáti stran, setkali. Pletli jsme se nejen v nich, ale také v osudech, časových osách a celé nám to zprvu přišlo jako mišmaš vzpomínek na konec druhé světové války, na nástup komunistů, osmašedesátý rok, na plíživý strach a bezmoc. Působilo to na nás spíš jako kolekce memoárů, v čemž nás navíc utvrzoval rok autorčina narození: 1963. Pár let po osvobození, kdy si už i školák uvědomuje, co vidí, pár let do ještě horších vyhlídek. Jak říkáme, prvních několik desítek stran osudu dvou rodin nás natolik zmohl, že jsme přestali číst a snažili se pátrat po tom, co už Mornštajnová vydala.
Jako autorka debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Především díky svému třetímu románu Hana z roku 2017 se Alena Mornštajnová stala jednou z nejoblíbenějších současných českých spisovatelek. Román Hana se překládá do deseti cizích jazyků a získal řadu ocenění. Mimo jiné obdržel Cenu Česká kniha 2018 a stal se Knihou roku 2017 na Databázi knih.
„Pokud existuje něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení," stojí často u opakovaně zmiňované Hany. Na citované knižní databázi má úctyhodných 95 procent a více než 5.700 recenzí. Klobouk dolů. Hanu jsme nečetli, její ostatní knihy také ne. Zdůrazněme, že o autorce víme díky faktografii mnoho, s jejím literárním stylem ovšem nemáme žádné zkušenosti.
Nejprve řekněme, že Alena Mornštajnová psát umí. Věty jsou jasné, dialogy srozumitelné, nepoužívá hantec ani argot, drží se zavedených pojmů, nevrací se do až tak hluboké minulosti a vytváří jakýs takýs příběh. Tento pocit jsme měli po prvních pěti kapitolách. Ty následující, které dovedou čtenáře na hranu bolesti a tíživých, doživotně tíživých momentů, nás ovšem nadchly. Autorka s takovou bravurou zacloumala naší dost pestrou fantazií, že před ní musíme na dálku smeknout. V rámci zachycení osudu přesvědčeného komunisty Svatopluka dokázala přetvořit dějiny národa s takovou lehkostí a nenápadností, že jsme se z toho ještě nevzpamatovali. Abychom nevyzrazovali děj, naznačíme jen ono Krylovo památné dvojverší:
„Nad mozkem poslušnost
a nad rozumem víra
a správná příslušnost
je víc, než v botě díra..."
Přesně to je totiž dilema, jemuž se Svatopluk svým osudem (táta chtěl taky lepší zemi s ještě spolehlivějšími soudruhy) postaví a kompletně ho změní. Takový obrat, zápletku, do detailu a bez výraznějších emocí popsanou smrt, umírání nebo nemoc, jsme vážně nečekali. Protože nechceme vyzrazovat a už ani naznačovat, použijeme oficiální knižní anotaci.
Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou, matkou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo.
Román Tiché roky může být vnímán coby dějinný návrat. My si to nemyslíme. Spíše bychom použili termín Flauberta nebo Vargase Lhosy, že jde o obrácený striptýz. Na kostru syžetu, v tomto případě komunismu, je nabalováno víc a víc vrstev. To, že je komunismus špatný, ale ve finále umožní určité vysvobození (nelze napsat víc), je stejný paradox, jako notová osnova obálky knihy. Jako tiché roky lze nazvat také období po roce 1968, kterému se v jazykovědě pravidelně přezdívá léta mrazu. V zimě toho člověk opravdu mnoho nenamluví, kdybychom šli do úplného osvětlení pojmu.
Alena Mornštajnová nás hrozně překvapila. Čekali jsme, že po té světské slávě, jaká se jí v minulosti dostala, bude kráčet cestou klidnou a pohodlnou. Zvěční kupříkladu své dospívání. Jak jí rostla prsa, slovní zásoba, jak poznala kluky a jak se o tom bála mluvit. I to by šlo, říkali jsme si trochu v nadsázce. Jenomže ona se pustila do ohromně složité látky, použila k tomu ošklivě osudový okamžik, jenž změnil kupu životů, a přitom psala dál a dál. Jakoby nic. Navíc podtrhněme její obrazotvornost. To se často nevidí, aby v nerozvinutých větách spisovatel(ka) tak věrně a stroze zachytil moment do věčné konzervy právě přítomného času. Samé superlativy žádná negativa nevystřídají. Jsme rádi, že jsme knihu dočetli, jelikož šlo o zážitek, jsme rádi, že se vskutku nenápadně zrodila taková výrazná literární osobnost. Tiché roky hodnotíme 94 procenty. Rada na závěr: nejde o žádné letní, natožpak lehké čtení, na to bychom chtěli všechny budoucí čtenáře upozornit.
„Přestože komunisté slibovali šťastné zítřky pro všechny — nebo alespoň pro ty, kteří se na jejich budování chtěli podílet, což Svatopluk samozřejmě chtěl a ze všech svých chlapeckých sil dělal —, nešlo si nevšimnout, že okolní svět den za dnem ztrácí na pestrosti a barevnosti. Oblečení šťastných obyvatel se stávalo uniformnějším a fádnějším. Koketní kloboučky byly nahrazeny praktickými šátky, podpatky pohodlnějšími sandály a rozevláté šaty košilemi a kalhotami připomínajícími montérky. Zešedli nejen lidé, ale i ulice, připravené o výrazné štíty obchodů, nazdobené výlohy a jásavé reklamy. Státní obchody mezi sebou přece o zákazníky soupeřit nemusejí, důležitější je připomínat lidu, komu vděčí za život v míru, a tak se ve výlohách místo zboží, kterého stejně moc nebylo, přestože svádět to na válku bylo čím dál tím obtížnější, objevovaly portréty vůdců, úderníků, rudoarmějců a zase vůdců… "
Vychází v nakladatelství Host.
Vložil: Zdeněk Svoboda