Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tvrdá a nekompromisní současnost nutí k návratům do minulosti. Zúčtovat nejen se smrtí, ale i se životem

13.06.2019
Tvrdá a nekompromisní současnost nutí k návratům do minulosti. Zúčtovat nejen se smrtí, ale i se životem

Autor: vg.no

Popisek: Carolina Setterwall

Když mu naposledy popřeje dobrou noc, netuší, že je to naposledy. Autentickou a upřímnou zpověď o ztrátě, lásce a naději začínající švédské autorky Doufejme v to nejlepší vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Když ti naposledy přeju dobrou noc, netuším, že to je opravdu naposledy. Kdybych něco tušila, nejspíš bych do našeho rozloučení vložila víc energie. Namísto toho ti oznamuju, že si asi brzy půjdu lehnout k Ivanovi. Neprotestuješ. S pohledem upřeným na obrazovku počítače mě necháš odejít. A já tedy odcházím. Domnívám se, že se uvidíme ráno. Není tomu tak. Neuvidíme se už nikdy.

Jednoho rána najde Carolina svého manžela v posteli mrtvého. Najednou je úplně sama s malým synkem a musí začít žít nový život. Zároveň zpětně přemítá nad tím, jak žila dřív.

Doufejme v to nejlepší

Doufejme v to nejlepší je fantastické zúčtování nejen se smrtí, ale i se životem; s láskou, rodičovstvím, moderními vztahy a jejich nemilosrdnými očekáváními. Čtenář provází Carolinu téměř deseti lety jejího života a pozoruje přitom její zamilování i smutek, její život, který se navzdory přísnému naplánování náhle rozhodne vydat zcela jiným směrem.

Švédská autorka Carolina Setterwall se představila čtenářské obci poprvé teprve loni svým literárním debutem, velmi zdařilým psychologickým románem. Vystudovala média a komunikaci na univerzitě v Uppsale, po absolutoriu začala pracovat jako editorka a autorka v hudebním a technickém nakladatelství. Žije se synem ve Stockholmu.

Autor: Carolina Setterwall
Žánr:
psychologický román
Nakladatelství:
Kniha Zlín

Ukázka z knihy:

Vzbudím se vedle Ivana v půl sedmé. Myslím, že jsme se vyspali celkem dobře. Teda, všechno je relativní, ale v našem světě znamená půl sedmé celkem dobře. Ivan, kterému brzo bude devět měsíců a v novém bytě, kam jsme se před třemi týdny přistěhovali, dostal vlastní pokoj, začal trpět nočním děsem. Každou noc ho kojím třikrát až šestkrát. Většinou spím u něj, na matraci v jeho pokoji, i když původně jsme plánovali, že v noci budeme zase sami, jen ty a já. Poté, co jsem se ho včera mezi desátou a jedenáctou večer pokoušela utěšit a potom začala kojit s pocitem, že už snad nikdy nepřestanu, jsem ti do kuchyně, kde jsi pracoval, poslala smsku. Napsala jsem, že dnes v noci zase přespím u Ivana, a ty jsi odepsal, že dobře a dobrou noc. Za chvilku jsem tě uslyšela přecházet mezi koupelnou a obývákem. Pozhasínal jsi všechna světla, vyčistil sis zuby a šel sis lehnout.
Neusnula jsem hned. Namísto toho jsem začala na internetu v telefonu hledat informace, zadala jsem „noční děs u dětí“ a začala si pečlivě pročítat Průvodce péčí, novinové články a konverzační vlákna na Rodinném životě. Poté, co jsem si přečetla spoustu článků a důkladně zvážila, jestli Ivan noční děs vůbec může mít – zdá se, že ho mívají spíš starší děti –, jsem si byla jistá. Ivan trpí nočním děsem, proto je v noci k neutišení. Přepadne ho to téměř pokaždé asi hodinu poté, co usne. Odpovídá to popisům, které jsem našla na internetu. Vyfotila jsem displej a znovu ti napsala. „Myslím, že Ivan má noční děs, hele“, napsala jsem ti a poslala k tomu snímek popisu. Ty jsi neodpověděl. V ložnici bylo ticho. Pomyslela jsem si, že jsi už asi stihl usnout, nebo si možná čteš a nemáš sílu odepisovat. Hned potom jsem usnula.
Když jsme se vzbudili, cítila jsem se téměř svěží. Před pokojem nemňoukala kočka jako obvykle a Ivana jsem od toho děsu těsně před půlnocí kojila jen dvakrát. Má dobrou náladu a pokouší se slézt z naší provizorní postele na podlahu, aby se mohl vydat ke dveřím a vyrazit za dobrodružstvím po bytě. Zvednu ho a řeknu, že půjdeme probudit tatínka. Když otevřeme dveře, spatříme kočku, která se chvilku nechá hladit. Taky se teprve probudila. Potom zamíříme do ložnice, kde ležíš ty.
Posadím Ivana na postel, aby k tobě mohl přilézt a byl to první, co uvidíš, až otevřeš oči. Řeknu dobré ráno, tatínku, takovým tím tónem, který používám, když vlastně mluvím s Ivanem, ale svoje slova směřuju k nějakému jinému dospělému. Nejčastěji k tobě. Ivan se vydá k tvému polštáři, ale sotva kousek popoleze, všimnu si, že něco je špatně. Takhle ve spánku nikdy neležíš. Jsi celý pokroucený a ohnutý, ležíš na boku s tváří zabořenou do polštáře. Tvoje pleť má podivný odstín. Je světlejší než obvykle. Bez života.
Téměř se neodvažuju dotknout tvého kotníku, který vyčuhuje zpod peřiny v místě, kde stojím. Přesto to udělám. Je chladný. Světlý. Pod mými prsty němý. Neproudí v něm žádná krev. Už tady nejsi. Jsi mrtvý.
Zareaguju reflexivně. Zvednu Ivana, držím ho jednou rukou, zatímco můj mozek se odstřihává od všech citů. Začínám jednat racionálně, racionálněji, než jsem se chovala kdy dřív. Zavolám na pohotovost, a když v telefonu uslyším ženu z centrály, jedním dechem na ni vychrlím, co se stalo, jak se jmenuju, jak se jmenuješ ty, kde bydlíme a jaký máme kód na dveřích. Musíte rychle přijet, hned, už tady nemůžu být, zakončím. Ivan se natahuje k posteli a já si ho pevně, až moc pevně, tisknu k boku.
Žena v telefonu mě požádá, abych mluvila pomaleji, sáhla ti na krk a zkontrolovala pulz. Já odpovím, že ani náhodou, ale stejně to udělám. S Ivanem na boku a mobilem přitisknutým mezi ramenem a uchem ti hledám na krku pulz. Krk je chladný. Nežije. Znovu zopakuju ženě v telefonu, že to nejde, nic tady není, nežije.
Nevím, proč to dělám, ale chytím tě za rameno. Otočím tvoje tělo, i když vím, že jsi mrtvý. Jsi těžký, a když tě obracím tváří vzhůru, skoro ztratím rovnováhu a přepadnu na tebe. Levá tvář se ti odlepí od polštáře, pleť máš nažloutlou a zvrásněnou od látky, na níž jsi ležel. Oko, které bylo přitisknuté k polštáři, máš pootevřené. To tvoje modré oko není tak modré, jak bývalo. Je šedé a na mě ani na našeho syna se už nikdy nepodívá. Když to pootevřené oko spatřím, zase tvoje rameno pustím. Tělo se svalí do stejné pozice, z níž jsem ho před chvílí vytáhla. Jsi tak mrtvý, jak jen člověk může být, a já už v tomhle pokoji nedokážu zůstat…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace