RECENZE Dějiny Argentiny očima fanoušků Rolling Stones či pohledem boje o Malvíny. Rodrigo Fresán, Argentina! Argentina!
11.06.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Spisovatel Rodrigo Fresán
Už jen dvojité zvolání v názvu knihy (oproti originálu 'Historia argentina') značí, že by mohlo jít o fotbal. Modrá barva obálky podtrhuje právě vyřčené spojení. Hledat mezi řádky Messiho, Maradonu, Ángel Di Maríu, Gonzalo Higuaína nebo snad legendárního forvarda Gabriela Batistutu nebude to pravé ořechové. Bylo by to totiž značně odvážné a komplikované, ostatně jako samotná Fresánova prvotina. Navíc bychom řekli, že to chtělo hodně odvahy právě tuhle pestrou mozaiku argentinských dějin vydat. O knize lze hovořit také v tom duchu, že v sobě nese původ literatury. Smysl, cíl, roztažená křídla mnoha pohledů a je jen na těch, kteří se do ní pustí, zdali je odhalí, nebo zůstanou u pomyslného pexesa motivů.
Rodrigo Fresán se sice narodil ve Buenos Aires, ovšem na konci století si to namířil do Barcelony. Možná za Messim, možná za chrámem Sagrada Familia, možná za ženami, otevřeným nebem, kulturou, kafem, množstvím silných cigaret, které ještě nezakázali kouřit. Těch důvodů by byl nespočet. Stejně takový je ovšem i jeho přístup k látce. Sám autor v opakovaných rozhovorech zmínil, že Argentina je natolik mobilní, že jen těžko najdete stojaté vody. Dal tím jasně najevo, že právě krátké literární útvary, tedy povídky, byly jednoznačnou formou pro začátek a odstartování poměrně příjemné kariéry profesionálního spisovatele. Tolik snad odpověď na věčně nezodpovězenou otázku, zdali je 'Argentina! Argentina!' souborem povídek či románem. Kloníme se k mozaice, která tvoří celek, tedy k románu.
Je to ovšem poněkud paradoxní, neboť sám autor v nedávném rozhovoru pro iLiteraturu vyzdvihl na piedestal dosavadní argentinské tvorby velice, ale velice obtížné tituly. 'Rayuela' ('Nebe, peklo, ráj') Julia Cortázara, která u nás vyšla opakovaně a jejíž recepce byla vždy úžasná, stejně jako ODEONem vydaný Ernesto Sabato a jeho 'Kniha o hrdinech a hrobech'. Rozsah? Výrazný. Tehdejší socialistický náklad? Oproti zvyklostem nízký, něco kolem pěti tisíc. Téma? Složité, stejně jako v Rusku Dostojevskij. Třetím titulem, jenž Fresán v inkriminovaném interview zmínil, bylo 'Umělé dýchání' Ricarda Piglia. Román vznikal v době, kdy se chýlila ke konci vláda argentinské junty (1980) Jorgeho Rafaela Videly. Děj situovaný do 19. století do období vlády diktátora Juana Manuela de Rosase odkazuje nevyhýbavě na realitu Videlova teroru.
Všechny tři uvedené knihy jsou velice cenné a složité, děje jsou propletené, vrstevnaté a všichni překladatelé zaslouží úctu. Jmenovitě jde o Víta Urbana, Jana Schejbal, Jana Hlouška a v neposlední řadě pak barda Vladimíra Medka. Tolik úvod, jehož smyslem bylo navodit náramně těžce uchopitelnou knihou, jakou 'Argentina! Argentina!' je.
Před sebou držíme první české vydání původního titulu z roku 1991, které kdysi dávno vyšlo pod nakladatelstvím Planeta. Stejně jako další dvě díla, 'Vidas de santos' a 'Trabajos manuales'. U nás knihu v překladu Anny Melicharové vydává Garamond. Rádi bychom řekli, že přístupy k ní mohou být dva. Ledabylé a nahodilé, případně pečlivé a vložené do souvislostí. Oba však vyžadují pomalé čtení a trpělivost. V celkem sedmnácti útvarech se Fresán zabývá jak posedlostí k fotbalu, notoricky známému souboji o Falklandy (Malvíny), hudbou, filosofií, internačním táborem, který tak nejasně připomíná onen kárný z pera Franze Kafky, stejně jako sebou samým.
Ve stylu se rozkračuje od všech možných forem vyprávění a puls drží správný rytmus zejména v úvodech k jednotlivým kapitolám. V rámci citací nalezneme Orwella, Borgese (nepřeskočte povídku Argentinská hysterie II), nepřekvapivě Prousta nebo Irvinga, překvapivě Flauberta. Mile působí rocková skořápka Davida Bowieho a Boba Dylana.
Stalo se nám během víkendové četby, že jsme se k některým textům museli vracet. A to proto, že jsou těžké. Hovoříme třeba o výcucu Roca Argentina (12 největších hitů), přičemž doporučujeme neplést s někdejším prezidentem Argentiny. Jde o jakýsi hold Julio Dellarocovi, o němž jsme do roku 2019 neměli ánung. Pokud existuje, jde určitě o citlivého interpreta s národním zájmem. Pokud neexistuje, což by nás ani nepřekvapilo, znovu jsme skočili na špek dost nejasných poloh mezi realitou a fantasií, jimiž se Fresán tak často chlubí. Právem.
Souborné dílo, tak pozoruhodně členěné do menších literárních celků, je náročnou četbou, u které neumíme odpovědět na základní otázku: jaké jsme měli očekávání. Hledali jsme možná Borgese a možná že esejistu Sábata ('Tunel'), šlo nám o složité kompoziční katedrály Vargas Lhosy a třeba taky o Manueala Puiga. Nepochodili jsme. Fresána jsme četli poprvé a musíme uznat, že jde o velice originálního spisovatele s notnou dávkou ironie a odstupu od věcí. Jak už jsme se snažili naznačit, je to poměrně těžké čtení (jako celek stoprocentně) a obdivujeme nakladatele, že začal právě touto kompozicí.
Výrazného, současného argentinského spisovatele hodnotíme 81 procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda