Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Největší tíhou v životě je břímě samoty. Ještě horší je ale osamělost

11.06.2019
Největší tíhou v životě je břímě samoty. Ještě horší je ale osamělost

Autor: repro/flick.com

Popisek: Liz Moore

Samota je těžká. Ještě horší ale může být, když se cítíte osamělí, přestože se neustále pohybujete mezi spoustou lidí. Psychologický román Tíha vydalo nakladatelství XYZ.

Bývalý vysokoškolský profesor Arthur váží 250 kilogramů a už deset let nevyšel z domu. Sedmnáctiletý Kel Keller se musí potýkat se svým životem chudého kluka, jenž veškeré naděje vkládá do kariéry profesionálního hráče baseballu. Pojítkem těchto dvou zdánlivě nesouvisejících osudů je Kelova matka a Arthurova bývalá studentka Charlene. Tíha je příběh o lásce a rodině, kterou občas nacházíme na těch nejméně pravděpodobných místech.

Tíha

Autor: Liz Moore
Žánr:
psychologický román
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Naštěstí mám velmi pěkný dům a jsem na něj patřičně hrdý, přestože sám jsem ho nekoupil, ale dostal. Průčelí je široké celých osm metrů. V naší ulici výjimka. Kdysi byl nádherný uvnitř i navenek, vkusně a přepychově vybavený, ale to jsem byl ještě dítě. Bohužel jsem ho nechal až přízračně zchátrat. Dnes tu přetrvávají jen střípky jeho bývalé nádhery: piano (na něž jsem v dětství pilně hrával); knihovna na stěně kolem krbu; křesla kdysi považovaná za nóbl se proměnila na otřískané krámy, které se po čtyřicetiletém vzpírání mé váhy propadly skoro až k podlaze. V horním patře sice zůstalo pár pěkných kousků, ale neviděl jsem je víc než deset let. Nemám důvod tam chodit. Ani bych to nezvládl. Ložnici a všechno potřebné mám tady v přízemí a ten malý svět spolu s vyhlídkou z okna mi bohatě stačí. Zchátralý stav domu je jednou z věcí, za něž se hluboce stydím, protože ho odjakživa miluji a občas, když na mě padne sentimentální nálada, doslova cítím, že dům mi lásku oplácí.
A protože už vůbec nevycházím ven, stal se ze mě přeborník v online objednávání všeho, co je pro život nezbytné. Můj dům občas připomíná poštovní depo: každý den, a někdy dokonce i dvakrát denně doručí kurýr či poslíček objednávku. Jak vidíte, tak úplně se před světem neskrývám, protože vždy musím podepsat stvrzenku o převzetí zásilky. A taky z domu vynáším odpadky, pozdě večer, už za tmy, je v igelitových pytlích házím z horního schodu na obrubník chodníku. Dnes totiž najdete firmy specializované na všechno. Jedna doručuje knihy a noviny, časopisy. Další vám dopraví nákup z drogerie, jiná zase potraviny vybrané online. V něčem to funguje stále postaru, jinde probíhá úžasný pokrok. Jednou týdně si na stránkách e-shopu vyberu zásoby. V tom obchodě mají úplně všechno – každopádně všechno, co člověka jen napadne. Hotová jídla i suroviny. Moučníky a snídaně a víno a toaletní papír. Sýry a uzeniny a zmrzlinu a dorty a bagely a sladké kuličky značky Entenmann obalené cukrovou rýží v barvách aktuálních svátků. Teď máme říjen a dorazily kuličky v oranžovém a černém cukru.
Kurýr mi nakoupené potraviny dopraví vždy v úterý večer. Když jsem s objednávkami začínal, vybral jsem si pátou hodinu odpolední, protože mi dělalo dobře před kurýrem předstírat, že jsem zrovinka dorazil domů po celodenní práci. V tomhle směru jsem opravdu velmi dětinský! Při telefonátech s personálem e-shopů a bank ledabyle trousím zmínky o rodině či zaměstnání. „Jak se vám dnes daří, pane Oppe?“ zajímá se moje osobní bankéřka z Bank of America a já si jen povzdechnu: „Ále, zase mám práce nad hlavu.“ Stejně tak se vyžívám v tom, že objednané potraviny chodím ke dveřím převzít s povolenou kravatou a uchvátaným výrazem, jako bych nevěděl kam dřív skočit. „Postavte to hned za dveře!“ brouknu pokaždé a na chviličku odběhnu do kuchyně, přičemž přes rameno chvatně mumlám zdvořilé fráze o počasí nebo o sportovních výsledcích. Jakmile jsou všechny krabice narovnané v chodbě, dám kurýrovi spropitné z hotovosti, kterou schovávám uvnitř duté knihy v nočním stolku. Mám ji už od dětství – kdysi jsem z ní byl unešený: považte, dutá kniha! – a během let se ukázala hodně užitečná. Všechny potraviny, jež si objednávám s donáškou, hradím telefonicky z kreditní karty. Hotovost tedy potřebuji výhradně na spropitné a už hodně dlouho čerpám z bohaté zásoby bankovek, jež jsem před lety osobně vyzvedl z banky. Nemám žádný plán, co podniknu, až bankovky v úkrytu dojdou. Nejspíš ho ani nebudu potřebovat.
Úplně, ale úplně naposledy jsem z domu vyšel v září roku 2001, když na mě při sledování večerních zpráv padl pocit tak hluboké osamělosti, že jsem otevřel vchodové dveře, sestoupil po venkovním schodišti a hodinu jsem proseděl na posledním schodu s hlavou v dlaních. Zoufale jsem si přál s někým promluvit. Zdálo se mi, že se blíží konec světa. Jako procesí ke mně postupně přicházely nejhorší vzpomínky z celého života. V jednu chvíli jsem měl dojem, že slyším ženský křik, ale vzápětí mi došlo, že to jsou pávi v zahradě nedalekého kostela. Nakonec jsem se zvedl a ušel jeden blok a pak blok za ním a další a další. Dorazil jsem až na roh Deváté ulice a Osmé avenue, kde stály dva hloučky viditelně rozrušených žen. Jedna z mladých dam držela v náručí vyjukané dvouleté děcko a plakala, zatímco její přítelkyně ji soucitně utěšovala. Když jsem ženy míjel, zmlkly a upřeně na mě civěly. Za jejich zády se mi nabídl výhled na celou délku Deváté ulice až k řece a obzoru. Stačilo by přimhouřit oči, abych po pravé straně rozeznal černý kouř stoupající k obloze, ačkoliv až do srdce velkoměsta odtud vidět nebylo. V mládí jsem na Manhattan chodíval často, dokonce jsem tam po studiích učil. Přiznám se, že ta práce mě vůbec nebavila, ale teď jsem si vzpomněl na svoje studenty a bývalé kolegy a v duchu se pomodlil za jejich bezpečí a spokojený život. A vzpomínal jsem i na vás a cítil vděčnost, že se vám nesplnil sen žít v srdci Manhattanu. A pak mě zaplavil žal a stesk; sebelítost i soucit s ostatními, což u mě často splývalo v jedinou emoci. Stál jsem na místě tak dlouho, až se mi pod tíhou těla začaly podlamovat nohy, a tak jsem se namáhavě kolébal zpět a cestou se musel sedmkrát zastavit, abych popadl dech. Ženy se mezitím vytratily a ulice byly vylidněné. Před domem jsem vzhlédl k nejvyššímu dvanáctému schodu u dveří a v duchu se zapřísahal, že z domu už v životě nevyjdu, protože dnes jsem neměl koho navštívit a ani mě nikdo nenavštívil. To mě utvrdilo v názoru, že vlastně nemám důvod opouštět dům.
A v ten den jsem se absolutně odstřihl od světa…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace