RECENZE 6 měsíců na 9 metrech čtverečních na břehu Bajkalu. Sám. Sylvain Tesson, V sibiřských lesích
10.06.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Sylvain Tesson
Právě proto, že se nakladatelství Garamond od roku 1997 soustředí zejména na francouzské a frankofonní spisovatele, jsme velmi ocenili jeho nejnovější počin - světově vychvalovaný, zfilmovaný titul dobrodruha a cestovatele Sylvaina Tessona (*1972), který má tou takzvanou krví toulavou nasáklý celý svůj život. Pěšky prošel Himaláje, nořil se do jeskyní na překrásném ostrovu Borneo, spatřil všecko, co nabízí centrální Asie a aby toho nebylo málo, před čtyřicítkou se rozhodl pobýt půl roku kdesi ve srubu na břehu Bajkalského jezera, v sibiřských lesích...
Cestování, jehož tíživým motivem je samota, patří k lidstvu od samého počátku. Ostatně to není tak dávno, co věhlasný archeolog a popularizátor vědy Eric H. Cline nabídl rovněž českému publiku svou knihu ´Zhroucení civilizace a invaze mořských národů´. Kdybychom z těch globálních přesunů vynechali války a letitou touhu dobývat, zaměřili bychom se na na jiná jména. Cesty rodiny Polů (nejznámější je bohužel pouze Marco) do středu Mongolska, snaha po rozmachu Portugalců v čele s Jindřichem Mořeplavcem, nevynechali bychom ani janovského rodáka Kryštofa Kolumba, případně poutě okolo Mysu Dobré naděje, severně orientovaných Kapverd, toulky po Indočíně a mnoho dalších.
Všechna ta jména, jako kupříkladu Fernão de Magalhães, Joseph Banks, Vasco de Gama či Jacob van Heemskerk jsou tučným písmem vyryta nejen do pamětí jejich následovníků a obdivovatelů, ale především v mnoha národních památkách. Jméno někdejšího holandského admirála van Heemskerka jsme přitom dali na poslední místo téhle pestré mozaiky docela úmyslně. Zabýval se totiž polárními cestami.
Sylvain Tesson je dobrodruh. Není to ten typ člověka, který mizí z civilizace, aby hledal své vnitřní já. To je patos a většinou značí slabou náturu. Lidé před něčím prchají, aby zapomněli, což je vždycky jen dočasná forma příliš nápadné rehabilitace. Sylvain Tesson neprchá. On jen mizí jak pára nad hrncem tam, kde ještě nebyl, aby napsal o tom, co ještě nikdo neuveřejnil. Vzhledem k tomu, že jeho otec Philippe byl novinář, nás nepřekvapila ani ta deníková forma pobytu u Bajkalu.
Tohle jezero, často nazývané mořem, se nachází v jižní části východní Sibiře, na rozhraní Burjatské republiky a Irkutské oblasti v Rusku. Je obrovské, ledové, žijí zde stovky druhů živočichů, z nichž tři čtvrtiny jsou endemity a nabízí zřejmě jeden z nejsilnějších zážitků nejen pro biology. Tesson zde pobyl řadu (únor až červenec 2010) měsíců obklopen svými myšlenkami, kamny, ruskými samorosty a báječným výhledem do zdánlivého prázdna. Vodku a doutníky bereme jako nutnou a pochopitelnou povinnost. Soubor titulů, a to včetně ´našeho´ Kundery, byl třešničkou na dortu.
Kniha ´V sibiřských lesích´ je ve srovnání s domácí produkcí, o které máme celkem přehled, zcela jiná. Když se oprostíme od místa, zůstala by jen prázdná slova. Pakliže obojí spojíme, vznikne nám hluboce prožitý příběh, jehož cílem nebyla závěrečná tečka, jakkoli při ní může ukápnout pomyslná slzička, ale právě to zachycení stavu věcí: od mrazů po motýli, od nechutně bohatého Rusa s majáčkem na autě, „aby se vyhnul zácpě na Bajkalu", až po ty, kteří zde žijí roky a tyto výdobytky musí tolerovat. Důvody zjevné nejsou.
Rusové jsou v této oblasti velice specifičtí a je dobře, že se jim Tesson nesnaží dostat po kůži. Svou knihou podle našeho názoru sledoval především uzavření kružnice. Na začátku byl úprk z Francie, na konci návrat. Mezitím, uprostřed děsných mrazů, sám, vyniká čas pro myšlenky (i proto původní citace Friedricha Nietzsche nebo Jean-Jacques Rousseaua), ale především tu katarzi. Právě v místech, kde se civilizace vrací ke svým kořenům (sekání vody, specifické užití štípací sekery), naráží na její aktuální podobu v plné kráse. To spojení sice patří do uvozovek, ale čtenáři nám jistě odpustí.
„Poměrně brzy jsem si uvědomil, že změnit svět jaksi nebude v mých silách. Slíbil jsem si tedy, že se na nějaký čas uchýlím o samotě do chaty. V sibiřských lesích. Daleko od všeho, na břehu Bajkalského jezera, jsem si obstaral dřevěnou izbu. Tam, pět dní chůze k nejbližší vesnici, jsem se ztracen v nezměrné přírodě snažil být šest měsíců šťastný. Myslím, že jsem to dokázal. K životu stačí dva psi, kamna na dřevo a okno s výhledem na jezero. Co když svoboda spočívá v panství nad časem? Co když se štěstí zakládá na možnosti být sám, mít svůj prostor a ticho – na všem, co se budoucím generacím nebude dostávat? Dokud budou stát chaty v hloubi lesů, nic nebude dočista ztraceno.“
Román ´V sibiřských lesích´, z něhož se četlo na letošní Noci literatury, je silný zejména v obrazech toho nejklasičtějšího způsobu života. Už jen nerozvitá věta o tom, že sousedi žijí padesát kilometrů od srubu, je úžasná. Samota, smutek, prázdnota. To všechno, ač se zdá být na místě, je upozaděno.
Kniha, která je pro letní čtení jako vyšitá, vychází v překladu Tomáše Havla v nakladatelství Garamond. Škoda jen, že se v ní nikde neobjevila autorova fotografie nebo jeho bližší představení. Vzhledem k cenám, jež doposud obdržel (především pak letité Prix Médicis), a třeba i pro epigonství Sławomira Rawicze (´Dlouhá cesta´), by si řada čtenářů rozšířila své obzory.
Hodnotíme 82 procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda