Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zářila v Semaforu, bodovala ve Zlatém Slavíku... Pak se ale kamsi vytratila

08.06.2019
Zářila v Semaforu, bodovala ve Zlatém Slavíku... Pak se ale kamsi vytratila

Autor: repro/discogs.com

Popisek: Zdena Adamová

Když člověk musí, dokáže úplně všechno. Úspěchy sklízela nejprve doma, pak i za oceánem. Po letećh ale bylo najednou všechno jinak. Nenechte si ujít poutavý životní příběh české zpěvačky, který vydalo nakladatelství Motto.

Život české zpěvačky Zdeny Adamové byl od počátku kariéry hektický. Působila ve skupinách C&K Vocal a Mahagon, zpívala v legendárním pražském divadle Semafor a koncem sedmdesátých let obsadila v české anketě Zlatý slavík desátou příčku. Poté emigrovala do Spojených států.

Žena, která žila za oceánem

Ani za Velkou louží se neztratila. Získala stipendium na prestižní hudební škole v Bostonu. Po pestrých začátcích založila s manželem hudební školu, která se setkala s velkým úspěchem, spolu také sestavili kapelu a přišla i nabídka na spolupráci od jedné z největších nahrávacích společností. Domů do rodné Prahy se vrací po rozvodu a šestatřiceti letech, prožitých na druhé straně oceánu.

Autor: Zdena Adamová Klapková
Žánr:
próza, skutečný příběh
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Milovala jsem Vyšehrad a tenhle svůj tajný rituál. Byl tu klid, zeleno a krásně. Příběh kněžny Libuše mne fascinoval, slyšela jsem ho v mnoha verzích, záleželo na tom, kdo byl vypravěčem. Názor na tajuplnou kněžnu byl jiný v podání mých židovských dědečků, katolických babiček, tatínek svou pohádku o Libuši měnil podle toho, jaká byla doba a byl-li, či nebyl-li ve straně. V maminčině vyprávění byla úžasná kněžna Libuše krásnou princeznou, která předpovídala budoucnost a říkala lidem, že ženské nemohou vládnout bez mužských a naopak. Na vyšehradském hřbitově jsem navštěvovala pravidelně oblíbené hrobky, a vůbec mi to nepřišlo smutné. Chodila jsem si sem psát básničky a pohádky, vznikala tam většina domácích úkolů a slohových prací. Sedávala jsem na hrobě, kde byla pohřbená paní Anna Trnková, rozená Tichá. U jejího jména bylo napsáno Vzorná žena a nezapomenutelná maminka. Přála jsem si, abych ten nápis měla jednou na svém hrobě já, a slibovala jsem si, že budu úúúplně jiná než moje maminka.
V parku jsem záviděla dětem, které měly brášku nebo sestřičku, všichni si měli s kým hrát a povídat. Bohužel jsem se dozvěděla, že jsem byla velké a tlusté mimino, zničila jsem mamince figuru, a tím pádem není šance na to, že by si přivádění dalšího potomka na svět chtěla zopakovat. Maminka navíc, darujíc mi život, nesmírně trpěla. Potom již trpěla stále, bylo to v její povaze, a tak se tatínek staral, aby nemusela nikdy pracovat a měla se dobře. Vrývala jsem si do paměti, že až budu velká, tak nebudu trpět a budu pořád silná a zdravá.
Maminka byla nádherná. Smaragdové oči a mahagonové vlasy s porcelánovou pletí a štíhlým pasem z ní vytvořily to, kvůli čemu muži dělají totální nesmysly, chtějí nasadit život a umírat. Já jsem se bohužel potatila. Tatínek byl fešák a všichni říkali, že je celý Elvis Presley. To je prima, když je člověk chlap, ale to nebyl můj případ a to tatínka celý život mrzelo.
Babička s dědou byli rádi, že jsem holka, babička mi česala copy a děda mě naučil spoustu klukovin. Bydleli hned za rohem v sousední ulici, a tak jsem proletěla tunelem zpět a zazvonila na jejich dveře.
„Co dejcháš jak čtyři? Zase jsi byla nahoře, viď?“ pošeptal mi děda. Věděl, že přes zákaz rodičů na Vyšehrad chodím, ale nikdy to na mě nevyzradil.
„Babi, máš koupit mámě Niveu a vajíčka, až půjdeš nahoru…,“ zavřískala jsem.
„Co takhle hodinky s vodotryskem, to by nechtěla?“ mračil se děda. Ale babička vzala kabelku a zavelela:
„Obout… Oba dva a jdeme.“
Poskakovala jsem celou cestu kolem nich a děda mě učil pískat na prsty před obchodem, než babička nakoupila. K tatínkově nelibosti u nás babička s dědou byli každý den, anebo já byla u nich, s čímž souhlasil.
Moje jméno Anna Zemanová jsem vždy považovala za příliš obyčejné, a tak jsem dědu zbožňovala ještě víc, protože se jmenoval Augustýn Kvoch. Žádného jiného Augustýna jsem ve svém životě nepoznala, a tak jsem na dědu byla moc pyšná. Přišel do Prahy se svým bratrem Karlem jako mladík před druhou světovou válkou z Vídně a česky mluvil moc pěkně.
„Aničko, podej mi ten kudla!“
„Dědo, tu kudlu se říká.“
„No jo, tak mi podej tu nůž, ať můžu podříznout ten pták, píská dneska, jak když se zbláznil, a kazí to těm vostatním, jsem z toho hluchej.“
Děda totiž slyšel písničku Já mám sedm kanárů a asi to bylo to první, co slyšel česky. Udělalo to na něho takový dojem, že si je opravdu pořídil. To, že kanár zpívá, jen když je sám, tak to je lež. Těchto sedm zpívalo tak, že by jim sedm statečných závidělo. Kromě kanárů měli babička Boženka a děda Augustýn také kocoura, želvu a křečka. Měli se rádi, nikdy nekřičeli, byla u nich legrace a měli rádi mě, a tak mi vůbec nevadilo, že u nich skleničky nebyly zrovna průhledně čisté.
Rodiče mého tatínka k nám chodili jen zřídkakdy a mluvilo se o nich jako o Zemanových. Děda byl přísný, mluvil čtyřmi jazyky, učil mě hrát šachy, býval v ruských legiích a byl přítelem pana prezidenta Masaryka, od kterého dostal vyznamenání za statečnost, vechtrácký domek v Roztokách a později krásný byt v Praze. Babička byla lektorkou na dívčí škole a vyučovala ruční práce a etiketu. Oba byli vždy sterilně čistě oblečení, vymydlení a měli šlechtické vystupování…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace