Půvabné městečko ve svérázném kraji, historie, a ještě napínavý příběh – ideální kombinace pro letní pohodu
07.06.2019
Foto: Albatros
Popisek: Lucie Hlavinková
Nahlédnutí do překrásného města, rozkládajícího se v předhůří Beskyd, poodhalení jeho historie a napínavý detektivní příběh. Ideální kombinaci pro chvíle odpočinku během dovolené či prosluněného víkendu nabízí historický román Lucie Hlavinkové Apatykář, který vydalo nakladatelství Motto.
Příběh románu se odehrává v roce 1908 v severomoravském Štramberku. Hlavním hrdinou je mladý František, který sem přichází po studiích a dvouleté praxi v otcově pražské lékárně. Jeho život obsahuje několik tajemství, která ho velice tíží a postupně vycházejí najevo.
I ve zdánlivě poklidném městečku, kde se chtěl věnovat především studiu přírody a trochu se zotavit po nemoci, však narazí na mrazivou záhadu. Nejbohatší muž města totiž stále nemá dědice, protože jeho děti umírají jedno po druhém už v prvním roce života. Pronásleduje rodinu opravdu kletba, nebo jde o zločin? Velkou roli v napínavém detektivním příběhu hraje genius loci Štramberka, půvabného města ve svérázném kraji.
Autor: Lucie Hlavinková
Žánr: historická próza, román
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
„Nu, tak se na vás podívejme, mladý muži,“ zahlaholil bodře nový pan šéf v očividně výborné náladě. „Jak se u nás říká, taky synek pjekny. Pjeknučky!“
František se překvapeně zaposlouchal do nezvyklého přízvuku a poplašeně stáhnul ramena dozadu. Nemohl si zvyknout, že ho lidé stále posuzují podle jeho tělesné schránky, na které si on sám nezakládal. Sám sebe za nijak půvabného nepokládal a o žádnou pozornost v tomto směru nikdy nestál. Připadal si neohrabaný, s příliš velkýma rukama, neposlušnými hnědě kaštanovými vlasy, které se nedaly zkrotit ani pomádou a stále mu padaly do zelených očí. O kráse měl zcela jiné představy a pohledy ostatních pak způsobovaly, že se mu krev nahrnula do tváří a řeč uvízla v hrdle.
Nikdo netušil, co se skutečně skrývalo v jeho hlavě a srdci, a František se už dlouho nemohl zbavit představy, že kdyby někdo říznul do jeho hladké, čisté kůže, z rány by se vyvalil oblak černých páchnoucích spór, které tvořily jeho pravou podstatu.
„Jak se vám zamlouvá moje apatyka, co říkáte?“ obsáhnul pan majitel pyšným gestem bezpočet skleněných lahviček s latinskými nápisy na bílých štítcích se zlatým okrajem, svazky sušených bylin, hmoždíře všech velikostí, nejmodernější tabletovačku a vyleštěné mosazné talíře lékárnické váhy.
Františkovi se však oči nechtěně stočily na řadu lahviček z tmavozeleného skla s lebkami na štítcích. Stály vyrovnané ve skříňce, kolem hrdla měly navíc omotaný červený provázek pro výstrahu. Sklo bylo na rozdíl od ostatních rýhované, aby co nejvíce znaků volalo: „Pozor! Stačí jen kapka a místo léku si pacient odnese domů svoji smrt!“ Polknul a rychle se zadíval zpět na lékárníka. Starý pán měl vše v bezvadném pořádku, což bylo s podivem, když uvážíme, že žádal o pomocníka.
„Krásné,“ přikývl uznale a s potěšením shledal, že mluví čistou pravdu. „Máte tu všechno jako v nejmodernější lékárně v Praze.“
Stařík vydechl ulehčením. „To jsem rád. Jenom ty vitríny kdyby nás nezlobily, skla nejsou do dřeva pěkně zasazená. Říkal jsem si, že jste jistě zvyklý na lepší, nemám pravdu?“ zadíval se na Františka zkoumavě. Prvotní nadšení, které ho udržovalo na nohou, z něj už trochu vyprchalo a musel si unaveně sednout. Jeho hlava sebou začala trhat, jako by byl loutkou, ovládanou pouze jediným provázkem. „Vidíte sám. Už jsem téměř k nepotřebě. Jak se u nás říká, budižgničemu. Nohy i ruce se mi mění v suché klacky a hlava v dubový špalek. Dočista špalek.“ Mluvil věcně, bez hořkosti, pronášel svá slova jako něco nevyhnutelného, co se mu musí vyřinout z úst a zůstat viset ve vzduchu před posluchačem. František se ošil, protože nevěděl, co se od něj očekává – lítost? Prohozený vtip? Rozhodl se, že bude raději zticha, i když to vzápětí znamenalo nechat se podrobit všetečné starcově zvědavosti, která mu nebyla dvakrát po chuti.
„No ale co zrovna vy tady? Když jsem žádal Okresní politickou správu, aby mi sem do lékárny poslali kondicinujícího lékárníka, čekal jsem, že dostanu nějakého pomocníka z lékárny v opavském chorobinci, a ne zrovna vás až z Prahy…“ Stařík nechal konec věty ve vzduchu a vyčkával.
František zadržel dech. Musí postupovat opatrně. Stačí jen zopakovat známá fakta, nepřidávat nic navíc. „Po studiích jsem pracoval dva roky v otcově lékárně, jak víte. Ale on je povahy velmi zarputilé a těžko s ním vyjít. A když se pak stalo, že jsem vážně onemocněl nervovou horečkou, lékař mi důrazně doporučil odejít z Prahy a pobývat v klidu na venkově.“
Františkovi se zaboha nechtělo pokračovat, i když viděl, že starý muž dychtivě naslouchá a hoří touhou zvědět co nejvíce podrobností. Nechtěl ani náznakem prozradit, proč vlastně onemocněl, a pravdou je, že vlastně ani nemohl. Pamatoval si jen matné útržky, podobající se fotografiím, které ležely léta někde ve vlhku, vzpomínky rozpité, rozmazané a vybledlé. Ach bože, sám nevěděl, jestli si chce vzpomenout, nebo touží zapomenout úplně, protože když dovolil své mysli, aby se vrátila, začala ho tížit zostřující se hanba a vina, nohy mu změkly a hrdlo se stáhlo jakoby omotané tlustou šňůrou, která se nezařezávala, ale pozvolna utahovala, až nezbyla než maličká škvírka sotva propouštějící pár bublin vzduchu.
Musí se vzchopit! Už jen proto, že stařík z něj nespouštěl oči…
Vložil: Adina Janovská