Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Legendární Saturnin se opět vrací, nerozluční přátelé vyrážejí na společnou dovolenou

06.06.2019
Legendární Saturnin se opět vrací, nerozluční přátelé vyrážejí na společnou dovolenou

Autor: Facebook

Popisek: Miroslav Macek

Během putování tří slavných hrdinů Miroslav Macek popisuje namísto anglických reálií tehdejší prostředí německé, české a moravské. Jeho knihu Tři muži v automobilu vydalo nakladatelství XYZ.

Nerozluční přátelé Jiří, Harris, Jerome a jejich psí společník Montmorency vyrážejí na další společnou dovolenou. Po zážitcích na lodi a bicyklu se vydávají do Hamburku, Berlína, Prahy, Chocně a Kopřivnice. Svou cestou, plnou dobrodružství i přátelského špičkování, vzdávají hold anglickému humoru, nádherné době přelomu 19. a 20. století, kdy se zdálo být všechno možné, i průkopníkům automobilismu. A to obzvláště těm kopřivnickým.

Tři muži v automobilu

Miroslav Macek k této knize dodává: „Trvalo téměř rok, než jsem náhodně narazil na zajímavou ranou historii prvních Benzových automobilů a pojal nápad vyslat Jeroma, Jiřího a Harrise na cestu do Kopřivnice – Nesseldorfu a namísto anglických reálií popsat tehdejší prostředí německé, české a moravské. Výsledek usilovné práce (zvláště týkající se detailů tehdejších železných tratí, nádraží a reálií měst) máte před sebou a doufám jen, že vám opětovně přinese zábavu a trochu toho poučení.“

Autor: Miroslav Macek
Žánr:
humor
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Instinktivně jsem se posunul i s křeslem co nejdále ke stěně, přičemž jsem málem zranil Montmorencyho, který prchal ze dveří, jako by venku zahlédl ohaře nebeského, žeroucího mu z misky oblíbené sousto, a s hrůzou vyčkával, kdy nákaza dorazí ke mně. Nedorazila, nicméně nedalo se říct, že by mne to jakkoli uklidnilo.
Nemám totiž podobná překvapení již od dětství rád a na chvíle, kdy se mne matka jala bez předchozího varování navlékat do svátečních šatů s nabádáním, abych se u strýce Podgera choval jako slušně vychovaný mladý muž a už nikdy o tetině bábovce neříkal, že mi chutí připomíná bláto na dně potoka, do kterého jsem nedávno spadl, stále vzpomínám s časem neumenšenou nechutí. Stejně jako na chvíle, kdy jsem byl skálopevně přesvědčen o tom, že množství večer zkonzumovaných nezralých švestek mne jednoznačně opravňuje k vynechání školní docházky, pročež mne matka překvapivě rychle přesvědčila o opaku. Též v dospělém věku mne různá překvapení vždy zaskočí, byť by mohlo jít i o věc v podstatě radostnou, kupříkladu když mi můj nakladatel bez předchozího varování vyplatí honorář včas, a nikoli po několika osobních urgencích v mých nejhorších šatech, které jinak nosím jen na zahradu. Ale abych se vrátil k současnému vyprávění…
Po několika rychlých doušcích whisky, při nichž už cvakot mých zubů o sklenku nebyl téměř slyšet, jsem se vzpamatoval natolik, že jsem nejprve podotkl, aby Jiří laskavě mluvil vždy jen za sebe, neboť já žádnou ubíjející šeď žití nepociťuji. Chápu, že jeho každodenní vyspávání v bance od deseti do čtyř, nepočítám-li tedy sobotu, kdy jej probudí a vyhodí už ve dvě, na něho takto působit může. Harrisovi jsem pak hlasem starostlivého přítele majícího oprávněné obavy o jeho zdraví položil logickou otázku, zda se náhodou nezbláznil.
Harrisova odpověď však předčila má nejhorší očekávání. Jistý rakouský hrabě Gustav Pötting-Persing, kterého Harris osobně dobře zná z toulek po londýnských hospodách, jež absolvovali během poslední londýnské hraběcí návštěvy, před nedávnem ve Vídni založil jakýsi klub majitelů samohybů (jak vidno, degeneracešlechty nepostihuje toliko Anglii) a stal se jeho králem. Pardon, prezidentem. Na jeho počest pak dalších několik nadšenců (to řekl Harris, já bych je nazval nezodpovědnými šílenci) pojmenovalo v jakési zapadlé vísce mocnářství tam vyrobený samohybný vůz President. Přijeli s ním slavně do Vídně a věnovali jej klubu k výuce stejně postižených bláznů. A vzhledem k tomu, že byl pan hrabě seznámen s Harrisovou nezměrnou zálibou v pivu, kterým tamní kraj nadmíru oplývá, a víska je kupodivu z hlavy království lehce dostupná po železnici, nabídl mu zprostředkovat zhlédnutí a případnou výpůjčku některého z tamních samohybů, a to včetně chauffeura, který s námi cesty za poznáním krajiny a domorodců absolvuje za řídítky ušlechtilého stroje. Harris to s díky přijal, a protože sdílená radost je dvojnásobná radost, jak ihned neopomněl zdůraznit, rád Jiřího i mne uvítá na palubě či na tom, co vlastně takový automobil místo paluby má.
Bylo tedy vlastně rozhodnuto. Vy totiž neznáte Harrisovu zvláštní schopnost nenápadně prosadit jakýkoli svůj nápad, ale uvedu vám nedávný příklad.
Já: „Zítra má být výjimečně krásné počasí. Co byste řekli pikniku v Greenwichi?“
Jiří: „Skvělý nápad.“
Harris: „Co když bude pršet?“
Já: „Předpověď počasí v Timesech mluví o krásném dnu s menší kupovitou oblačností.“
Harris: „Jistě. Zřejmě jsi zapomněl, jak jsi tu menší kupovitou oblačnost minulé léto pumpoval ze sklepa až do půlnoci.“
Já: „To byla výjimka. Obvykle se dějí věci obvyklé, kdežto věci mvýjimečné dějí se toliko výjimečně.“
Harris: „O zítřejším výjimečném počasí jsi ale začal mluvit ty.“
Jiří: „Tak můžeme jet jednu cestu vlakem. Třeba tam, když budeme mít piknikový koš ještě plný. Alespoň se s ním nemusíme celou tu dálku tahat.“
Já: Smutně vzdychám nad Jiřího ústupností, zapříčiněnou jeho absolutní nechutí k jakékoli námaze.
Harris: „Kdo by se tahal s piknikovým košem? V Greenwichi znám skvělou tavernu Trafalgar s krásným výhledem na řeku, takže přírody si užijeme do sytosti. Přitom kvalitní jídlo a pití máme zaručeno, aniž bychom se s ním museli tahat. Dám si nejprve steak s pepřovou omáčkou…“ A několik dalších minut vypočítává, co si objedná k jídlu a pití.
Já: Marně se snažím upamatovat, jestli v širokém okolí Londýna mexistuje nějaká hospoda, kterou Harris nezná.
Harris, využívaje mého mlčení, které pokládá za souhlas:
„Vzhledem k tomu pravděpodobnému dešti bych rovnou koupil zpáteční jízdenky.“
Jiří: „Takže domluveno. V neděli v deset sraz na nádraží Waterloo.“
Ano, dopadl jsem přesně jako admirál de Villeneuve u Trafalgaru. Harrisově „Nelsonovu chvatu“ prostě nelze odolat.
Nyní sice šlo o věc mnohem vážnější (samozřejmě ne v porovnání s bitvou u Trafalgaru), ale výsledek, jak jsem se oprávněně obával, bude stejný. Osobně jsem doposud ten ďáblův vynález, který Harris nazývá automobilem, již několikrát spatřil a vesměs šlo o výrobky Francouzů či Němců (nedají a nedají si pokoj a neustále nás musí něčím provokovat). Také jsem před časem četl o úspěšném úsilí jistého pana Lawsona, který tyto stroje vyrábí v Coventry, aby získal povolení jezdit po veřejných cestách absurdní rychlostí 14 mil za hodinu. V duchu jsem se ovšem již rozhodl, že pokud by mělo Harrisovo šílenství přejít do progresivní fáze a umanul si jet některým z Lawsonových automobilů kupříkladu až do Prahy, v takovém případě že bych se přesvědčit nedal. Pravý muž přesně ví, kde jsou hranice, za něž nikdy neustoupí.
Dopili jsme sklenice a Harris se rozloučil s tím, že se příštího večera pustíme do plánování. Jiří, odcházeje s ním, se ve dveřích otočil, usmál se na mne a pravil: „Hlavu vzhůru, starý brachu! Právě započíná největší dobrodružství našeho života!“
Nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že útěcha vypadá zcela jinak…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace