RECENZE Čím víc po něm komunisti šli, tím víc se, alespoň uvnitř, smál. Pavel Kohout, Ten žena a ta muž
29.05.2019
Foto: Hans Štembera
Popisek: Pavel Kohout
Snad nebude ani potřeba sáhodlouze vysvětlovat, kdo je Pavel Kohout. Tento pražský rodák, elitní spisovatel a výrazně znějící hlas byl po podpisu Charty 77 zbaven i s manželkou československého občanství a musel se usadit v Rakousku. Předtím i potom byl schopen tvořit výrazná díla, přičemž aktivní zůstává i dnes. Kohout se přitom narodil 20. července 1928...
Za všechny jeho tituly jmenujme tři nejznámější: ´August August, august´, ´Katyně´ a ´Konec velkých prázdnin´. Hlubokých myšlenek jsou ovšem plné i další romány či dramata, jimiž se Kohout může pochlubit a právem pyšnit (autor těchto řádků bohužel dodnes nečetl jeho poezii). Za opravdu bolavou můžeme označit ´Hvězdnou hodinu vrahů´ s postavou vrchního kriminálního rady Erwina Bubacka. Ryzí drama lze spatřit v rozsáhlé vzpomínkové próze ´Kde je zakopán pes?´ (rovněž doporučujeme ´Z deníku kontrarevolucionáře´), absolutně krásné mimikry vůči režimu byly zachyceny v ´Bílé knize o kauze Adam ]uráček kontra Sir Isaac Newton´. Podobně absurdní, citlivé a zlé prostředí je v románu ´Nápady svaté Kláry´ (v roce 1996 byl titul zfilmován v Izraeli režiséry Arim Folmanem a Orim Sivanem pod názvem Svatá Klára - jde o opravdu rozkošný film). Opravdu by šlo pokračovat ještě dlouho. O zájmu o Pavla Kohouta svědčí i skutečnost, jaká všechna nakladatelství jej za ty roky (logicky po revoluci) vydávala. Byla to Paseka, ODEON, Mladá fronta, Academia, Větrné mlýny, Pistorius a Olšanská nebo NOVELA BOHEMICA (´Jolana a kouzelník´). Opomenout samozřejmě nesmíme ani Škvoreckého Sixty-Eight Publishers, pokud bychom se vrátili do minulosti před pádem železné opony.
U autorů už to tak bývá, že ke své tvorbě potřebují jisté prostředí. Arnošt Lustig kdysi psával na záchodě, Hrabal na stříšce chaty v Kersku, Páral kdesi ve fabrice, Švejda a Fuks zamčení doma, (bohužel málo známý) Martin Harníček u piva, Kundera mohl chtít ženský stín, stejně jako Seifert staré hostince a bílé ubrousky. Exprezident Havel po tom přikuloval, Jan Drda motor nepotřeboval, neboť psal od mládí a jilemnický rodák Jan Weiss psát musel, protože byl rád, že přežil lágry první světové války.
To u Pavla Kohouta můžeme říci, že se zachoval po zcela věrně vysvětlených psychologických radách, které se zabývají útlakem. Čím víc na vás někdo tlačí, tím více tito študovaní odborníci radí ´vytěsňovat´. Kdo se to naučí, vyhrává, je králem, nezblázní se. Represe vůči Kohoutovi byly z dnešního pohledu nepředstavitelné a ohavné (totéž může vylíčit Třešňák, Hutka a další doposud žijící umělci). A jak to tehdy bylo špatné, tak Pavel Kohout našel své ´vytěsnění´ v oddechu v literatuře. V nových a fiktivních příbězích, v doposud nezachycených momentech, které se staly a neměly by být zapomenuty, případně v útěku do čiré srandy. To přesně se děje v hutném románu ´Ten žena a ta muž´, jehož prvních pět kapitol vzniklo před a zbylých pět kapitol po pádu režimu. Znát to na nich není.
Než se dostaneme k obsahu a přesahu díla, musíme výjimečně upozornit na tvar a formu. Jak hrozně se nám líbil Faust z Academie, vydaný cirka před deseti lety v překladu nesmírně chytrého Otokara Fischera, tak moc nás i zde zaujal přístup Pavla Růta, jemuž ODEON dovolil vše. Růt se doslova a do písmene vyřádil. Kdybychom chtěli být pečliví, řekneme, že se vyřádil do poslední věty. Tolik grafických úprav, prvků, motivů na tak kvalitním papíře s tak hezky vybraným fontem, se vážně často nevidí. Letos a ani vloni jsme nic podobného na českém trhu neviděli a je moc dobře, že se ODEON plácnul přes kapsu, protože Kohout si to jistě zaslouží.
Devátá autorova próza ´Ten žena a ta muž´ vyšla v několika evropských jazycích a zachycuje nesouměrnou dvojici (po všech směrech), která se protlouká bezčasím komunismu. Asi ten nejčastější pocit, který čtenář nabyde, je legrace (doma, ve vztahu s rodiči – matkou, v práci). Vtip, rozptýlení, groteska, zábava. Navzdory tomu, že nešlo o primárně pojatou veselohru, se Kohoutovi ono výše zmíněné vytěsnění promítlo právě do stylu a žánru, jaký od sebe zřejmě vůbec neočekával. Přitom oficiální anotace zní mnohem křehčeji.
Mladý muž s vysloveně ženskou povahou, křehký, stydlivý, cudný, zcela nezkušený, navíc velmi přísně vychovaný dvojicí bigotních sektářů, narazí na podnikovém večírku na ženu v takzvaných nejlepších letech, hrající v dámské kapele, s více než pestrou minulostí, ztepilou, silnou, všestranně dominantní, která se nápadně podobá svému nástroji – helikonu, o němž slovník naučný praví, že je to basová forma tuby, užívaná v pochodové hudbě. Potkal se bizarní pár, u něhož všechno působí a probíhá zcela obráceně. A protože jeho zběsilý příběh dosáhne své půle za velkého společenského převratu v roce 1989, mění se existenciální groteska v povýtce společenskou, když její hrdinové spadnou jako z bláta do louže z reálného socialismu do neméně reálného kapitalismu, v obou případech českého ražení.
´Ten žena a ta muž´, paradox už od nadpisu, stejně jako v obálce Mladé fronty z roku ´99, je fantasticky zvládnutá próza. Je reakcí na útlak a útěk, stejně jako je dokonalým zachycením prostředí. Možná to bude znít překvapivě, ale ty absurdity, kolorit, zajeté mustry režimu (de facto lidského života) byly stejně umělecky pojaty také ve filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne z roku 1983.
Kohout se svým textem, domníváme se, snažil nacházet východiska, ale to se mu nepovedlo. Právě proto zůstal u barvitých popisů, návratů do minulosti a dětství, vzpomínek na rodiče (prostřednictvím mužské postavy) a na své kolegy. Knihu, jejíž první díl vznikl před několika desítkami let v krušném čase pro rozveselení přátel i z řad lékařů, dopsal autor po svých devíti vesměs dramatických románech „pro rozveselení sama sebe v době, kdy Češi hrdě předvádějí světu, že jsou schopní zůstat rozvojovou zemí i po pádu komunismu"...
Autor: Pavel Kohout
Název: "Ten žena a ta muž"
Vydává ODEON, 2019
Hodnocení: 86 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda