Hledání muže snů nemusí být vůbec jednoduché. Tomu psovi totiž jen tak někdo nevoní!
26.05.2019
Autor: Instagram
Popisek: Petra Macková Hrochová
Ona – atraktivní, on – čtyřnohý. Jsou nerozlučná dvojka a společná cesta životem jim báječně vyhovuje. Přece jenom na ní ale něco chybí. Nebo že by snad jenom jí? Veselé vyprávění o hledání muže snů z pohledu lehce náročného psa, které autorka nazvala jednoduše Psí tinder, vydalo nakladatelství XYZ.
Jestli také žijete s podobným parťákem, víte, o čem bude řeč. Oba sice vyhlížíte toho pravého, pokud ale padne do oka někdo dříve vám, ten čtyřnohý se zpravidla pořádně naštve. Největší žárlivec na světě je totiž pes. Vím velmi dobře, o co jde, moje milovaná fenka se cpala u televize na pohovku mezi mě a partnera téměř rok, než ji to přestalo bavit. A to ho nepovažovala za konkurenci. Když ji pak časem v mém životě nahradil půlmetrákový psí chlap, situace se výrazně zhoršila.
Buldoček Evžen má život ve velkoměstě rád. Jako správný zástupce svého psího plemene zrovna moc netouží po náročných výšlapech do lesa nebo po životě na statku, kde by se o životní prostor musel dělit se slepicemi a kozami. Ve městě může i jako pes prožít celý život v kavárnách a barech. Stačí se vždy bezelstně podívat na dámu u vedlejšího stolu, a už mu u čenichu přistane kousek koláče.
Evžen s radostí doprovází svou paničku na ranní kávu, odpolední čaj nebo večerní drink. Spolu se svou atraktivní lidskou paničkou se jako nerozlučná dvojice vydávají do restaurací, na výstavy, výlety, do posilovny a každý den do práce. Přičemž se zaměřují (oba) na vyhlížení muže, který by jim (oběma) vyhovoval.
Autor: Petra Macková Hrochová
Žánr: humor
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
Na psím životě ve velkoměstě je fajn, že ho můžete celý prožít v kavárnách a barech. Jsem správný zástupce svého plemene a zrovna moc netoužím po náročných výšlapech do lesa nebo po životě na statku, kde bych se o životní prostor musel dělit se slepicemi a kozami. Po pravdě řečeno mi takový život nahání hrůzu, proto jsem hned při první návštěvě kavárny věděl, že to bude něco pro mě. Sladká vůně dortů, po ránu slaninka s vejci a pohodlí plyšových křesel, decentní hudba a sem tam nějaké jídlo navíc. Stačilo se vždy bezelstně podívat na dámu u vedlejšího stolu, a už mi u čenichu přistál kousek koláče. S radostí jsem vždy doprovázel svou paničku na ranní kávu, odpolední čaj nebo večerní drink, prostě kdykoli jsem zaslechl slovo káva nebo kavárna, už jsem stál nadšeně u vchodových dveří od bytu.
Jenže život není procházka růžovým sadem, takže i k nám dorazil ten přihlouplý trend podniků, ve kterých si připadáte jako na staveništi, k sezení jsou v lepším případě k dispozici židle, které mají svou slávu dávno za sebou, v horším se sedí na krabicích od banánů nebo na dřevěných paletách. Mám sice štěstí, že mi s sebou panička nosí měkkou deku, ale co její pozadí?
To vše by ještě nebylo tak hrozné. Opravdovou tragédií je, že avokádový toast chutná jako břečka a z tofu mentálně zvracím, kdykoli si na ně vzpomenu. Naštěstí jsem byl ušetřen ochutnávky sójového latté, ale vzhledem k tomu, že tofu má prý něco společného se sójou, raději si to nechci ani představovat. Na druhou stranu je pro lásku potřeba nějaké té oběti, takže když si panička vymyslela, že teď musíme chodit do tohoto typu kaváren, souhlasil jsem. Hlavně proto, abych jí udělal radost. Za naši první návštěvu tohoto prudce moderního a designového místa (rozumějte čtyři nahrubo omítnuté stěny, pár chatrných židlí a lavice, které asi ukradli ve školní tělocvičně) může paniččina kamarádka, která nás vylákala se slovy: „Sem chodí všichni, prostě tam musíme jít.“ Ehm, k veterináři taky chodí všichni, a rozhodně tam nemusím, a hlavně nechci chodit! Doma probíhaly asi dvouhodinové přípravy s cílem vypadat co nejvíc ležérně a nedbale. Sice nechápu, proč to trvalo tak dlouho, byla to ale hotová věda. Vybrat si oblečení zabralo snad hodinu, jedny kalhoty byly moc upnuté, druhé zase málo, třetí měly divnou barvu a při čtvrtých už jsem to vzdal a usnul s pocitem, že je fajn mít jen jednu srst a nemuset se pořád převlékat. Když jsem se později probudil, panička zrovna řešila účes, snažila se ze svých chlupů na hlavě (lidi jim prý říkají vlasy) vytvořit jakýsi uzel. Zkoušela to snad desetkrát, přitom ten první výtvor už stejně neměla šanci překonat, ale i tak jí to slušelo – a pěkná kostkovaná košile dokonce ladila s mým obojkem. V chodbě mě ještě zastavila, podrbala a s piškotem v ruce prohlásila:
„Hodný Evženek, teď si nechá dát šáteček a půjdeme!“
Šáteček? Tak to zase prrr, to jsme si nedomluvili! Jsem sice dobrák, ale proboha, co si o mně pomyslí vlčák Ron od naproti a ta pudlí kráska Jessi z vedlejšího bloku, jestli mě uvidí s tou červenomodrou příšerností se vzorkem buldočků kolem krku?! Nikam nejdu! Dobře, tak ještě dva piškoty, a pokud potkám jakéhokoli psa, budu dělat, že neexistuju. Poslední kontrola v zrcadle, panička vytáhla ještě dva tři prameny z rozcuchu na hlavě, já se při zhlédnutí svého odrazu pomodlil, abych se stal na chvíli neviditelným – a vyrážíme.
Po příchodu do kavárny jsem ihned zaznamenal převahu osob mužského pohlaví, které si byly neuvěřitelně podobné, ale po jejich bližším čichovém prozkoumání mi bylo jasné, že nešlo o příbuzné. Všichni do jednoho byli podivně zarostlí ve tváři, přičemž někteří připomínali špatně natrimovaného foxteriéra a pár z nich v obličeji vypadalo jako středně chlupatý angrešt. Až na několik výjimek měli kostkované košile (aha, proto si panička tak vybírala oblečení, možná tady za ten dress code rozdávají něco zdarma) vyhrnuté nad lokty, ležérně vystrčené jedním cípem z obnošených kalhot, a všichni bez výjimek se tvářili stylem „právě jsem přišel z lovu bobrů“…
Vložil: Adina Janovská