Rammsteini vydávili do světa průměrné album, které asi zapadne. (P)alba Thomase Landerse

Foto: Oficiální stránky kapely

Popisek: Rammstein stylizovaní do... Rammstein

VIDEO Sedmé a oficiálně nepojmenované (také eponymně označované jako prosté Rammstein) studiové album německých feuermanů Rammstein, kteří patří k tzv. Neue Deutsche Härte scéně, bylo vydáno nakladatelstvím Universal Music 17. května 2019. V různých modulacích (ty se liší pouze artworkem a neobsahují žádný bonusový materiál) nabízí opět jedenáct nových kompozic (jak překvapivé!), nahraných ve francouzském studiu La Fabrique a je prvním kapelním počinem po deseti letech od posledního počinu Liebe ist für alle da (2009).

A je rovněž i prvním zářezem, který – jak tomu bylo doposud – neprodukoval Švéd Jacob Hellner (Clawfinger a Apocalyptica), nýbrž Olsen Involtini (pod kapelním dohledem), jinak také člen Richardových Emigrate. Deutschland a Radio předcházely aktuální fošně ve formě singlů a zároveň i videoklipů (dle Z. bude pořízeno klipů celkem pět), přičemž prvně zmiňovaná se stala v rodném Německu jejich druhým songem číslo 1.

Nepodařilo se mi vypátrat, z jaké tvůrčí dílny pochází tak úžasně ‘nápaditý‘ přebal. Doufám, že za jeho fenomenální a dechberoucí koncept R+ dostanou cenu Obal roku. I sedmička vznikla v sestavě, která se ani po čtvrt století nezměnila: Till Lindemann – zpěv, Richard Z. Kruspe – kytary, Paul Landers – kytary, Oliver Riedel – baskytara, Christian Lorenz – klávesy a Christoph Schneider – bicí. Sextet je rovněž svorně podepsán pod lyrickým obsahem čerstvých šestačtyřiceti minut hrací doby.

Rádio, moje rádio

Deutschland jest tedy nejen pilotním singlem, ale rovněž i samotným otvírákem, jehož videoztvárnění provázela i příslušná dávka kontroverze, na kterou jsme v případě Němců zvyklí v podstatě od jejich vpádu na scénu. Viděl jsem ukázky, nicméně desetiminutový minifilm oslavující němectví v dobrém i špatném mi nijak neimponuje. Z prostého a zcela prapůvodního důvodu – v mém případě je vždy na prvním místě hudební obsah. Líbí se mi, jak se to celé svižně rozjíždí, jen si honem nemohu vzpomenout, kterou partu to vlastně poslouchám.

Zní mi to až příliš tuctově a poplatně formátu současné doby. Aha, jistě, Till v předlouhé (a víceméně nijaké) sloce, Zvenovo „křoví“ je mému zvukovodu vyloženě otravné, stejně tak jako každé slovo začínající na über-. Radio pokračuje v úvodním dojmu „kde jsem tohle už slyšel?“ Napadají mě třeba KMFDM, ale ti tohle umí daleko lépe. A další refrén, který se cítí nekompletně. Text o dobách dávno minulých má pravděpodobně navozovat jistý pocit sentimentu, mně se jej ovšem v tomto případě jaksi nedostává.

Latinský úvod trojky, toť novinka ve tvorbě uskupení. A i do třetice song, který vykazuje jakýsi pokus o život v podobě svižného tempa. Jenže čtyři minuty se přeženou a nebýt ženským vokálem podpořeného finále á la Laibach, nenacházím v Zeig dich nosného nápadu. Ausländer je více diskotéka než metal, silně upomíná na finskou industriální smečku Turmion Kätilöt, jejíž osobní vypořádání se s mixem metalu a tanečních vlivů mi ovšem přijde daleko uvěřitelnější a invenčnější.

Chci rozhodně víc úvodních 15 vteřin než cokoli, co následuje po nich. Sex (o čem asi ten song je?) se sice vyvalí, poté se tři a půl minuty valí a když se konečně odvalí, zanechává mě s pocitem vyloženě obyčejného tracku, jehož šedý dojem naprosté průměrnosti nezachrání ani pokus o přiráznění tempa ve finální pasáži. Tohle mě vážně nebaví.

Haló, děvčátko, jak se ti daří?

Puppe má být oním zlým songem a pomyslným vrcholem LP, což po první půli z jeho hudebního vyznění nepoznáte, protože se ukrutně dlouhé dvě minuty tváří jako ukňouraný courák. A když už nabere na intenzitě, učiní tak pomocí v mixu až příliš hlasitých bicích a Lindemannova nepříčetného řevu, jež – ač určitě cílený efekt momentu totálního šoku – je mi absolutně nepříjemný a má tendence evokovat ve mně pocity pojící se na německou historii. Lépe řečeno na její epochu, na kterou příslušný národ nijak hrdý není.

Opravdu těžko popsatelný dojem prapodivné nechutnosti napravuje následující Closer. Moment, to nejsou Nine Inch Nails, to jsou stále Rammstein. Přesto mi zvláštním způsobem lahodí nájezd na příslušný chorus (včetně jej), který umocňuje i dojem celkem silné melodie. Diamant je oním křehkým vydechnutím, které mě původně výrazně neoslovilo. S opakovaným poslechem mu pomaličku přicházím na chuť a poprvé si uvědomuji, že v tomto případě nemám k Tillově projevu ani píp. Naopak, jeho procítěný přednes, zahalený do zajímavé aranže klasických nástrojů, mu dodává na majestátnosti jeho ojedinělého projevu.

Weit weg jest dalším příjemným překvapením s nečekaným přidáním klasických Hammondek, které okamžitě upomínají na krále klasického hard rocku Deep Purple či Uriah Heep. Nejsem si jist, do jaké míry (a pokud vůbec) to bylo cílem, přesto tohle zní v katalogu R+ neotřele a zajímavě. Tattoo je oním aspirantem na příslovečné poničení krční páteře, má fakt koule a asi nejvíce upomíná na první dva studiové zářezy Herzeleid (1995) a Sehnsucht (1997). Ve druhé třetině se píseň „uklidní“ a následující (ač kratičká) pasáž je z rodu těch, při jejichž poslechu nacházím dobrého využití pro svůj úsměv. Proč zde jen není takových momentů vícero... Závěrečná Halloman má tendence stát se oním velkolepým finále, jehož struktura je tentokrát pojata ne zcela tradičně. Což ovšem jen přidává na její rozmanitosti, postavené na úvodním riffu baskytary a čítající několik opravdu zajímavě pojatých změn v jejím průběhu.

Relevance na půli cesty

S posledními tóny „oznamovatele“ utichá i celý opus, k jehož finálnímu verdiktu se mi nepřistupuje vůbec lehko. Na jedné straně vyloženě vítám změnu producenta – výsledný zvuk mi sedí daleko víc, než jak tomu bylo v případě třech předešlých studiových záseků Reise, Reise (2004), Rosenrot (2005) a LIFAD (2009). Pomyslná strana B mi i po opakovaném poslechu přijde nápaditější, výrazově neotřelejší a celkově povedenější. Přesto když vezmu v potaz vyznění kompletní nahrávky, nemohu se zbavit dojmu, že se z ní v průběhu let stane jen další řadové album v diskografii Rammstein, které ač není vyloženě slabé, není ani nijak famózně velkolepé či dokonce zásadně převratné.

Psali jsme

Nestoři hard rocku Whitesnake mají na novince i po více než čtyřech dekádách ´maso a krev´. (P)alba Thomase Landerse

Moje historie právě s touto kapelou je dostatečně známá a já se opravdu rozhodl být k německé legendě fér. K čerstvé jedenáctce se průběžně ještě vrátím, ale jak už teď tuším, její rotace se výhledově výrazně sníží. Neupírám jí snahu jít s dobou, ale kde jsou ty časy, kdy R+ zněli jako originální R+. V současnosti mi spíš znějí jako kapely, které se vždy snažili znít jako R+. A když k tomu připočtu i fakt, jak dlouhým tvůrčím hiátem Linde a spol. prošli, zanechává ve mně deska se zápalkou na coveru dojem, že bychom si po dekádě nekonečného čekání přece jen zasloužili alespoň o maličko více...

Psali jsme

Příběhy o morbiditě, aneb zrod švýcarského extrémního metalu. (P)alba Thomase Landerse

Vložil: Thomas Landers