Evropský thrash metal v Horní Dolní, aneb Hradecký Majáles na krapítek jinou notičku. (P)alba Thomase Landerse

Foto: Thomas Landers

Popisek: Němečtí Warfield odehráli svůj s děsivou energií

FOTOGALERIE VIDEO Nemaje tradičně díky Johannu Kraussovi byť sebemenší potuchy o datu, ocitl jsem se v rámci své nikdy nekončící rock‘n‘rollové mise jednoho pátečního poledne ve svém rodném, leč nijak milovaném městě. Z dění okolo sebe jsem velice rychle pobral, že se zde kuje cosi už tušeně nekalého. I přes fakt, že jsem v době svého příjezdu stále oplýval víceméně nulovými informacemi.

Vše se v mých očích drasticky změnilo, když Sauron z výše své hrůzovlády spatřil plakátovací plochu poblíž. Marek Ztracený, Jelen, Ben Cristovao, Pavel Callta a miláčci největšího hradního opilce v dějinách (a rovněž nevýslovně hanebné verze rádobyprezidenta) Kryštof. Eh... Pokud jste podobné (nejen) hudební nátury a celý život nevyvratitelně a skálopevně věříte, že váš skutečný otec prostě nemůže být nikdo jiný, než samotný kníže temnot Alice Cooper, víte v nanovteřině, že na takovém místě opravdu být za žádnou cenu nechcete. A pranic na tom nemění ani následný, rádoby pozitivně se tvářící řádek hlásající uskupení tentokrát údajně i pro nadšence tvrdšího ražení.

To jsem přece k čertu i já a proto čtu dál v podivném očekávání bohužel léty zklamání očekávaného. Takže třeba Dymytry, hm? Vážně? V mém případě je mi líto (vlastně ne, není), ale komerční ‘Adidas metal‘ jest zrovna odnoží, jež nemá sebemenší šanci napravit první a zároveň i totálně pokažený dojem. Nemůžete mi alespoň pro jednou v rámci dosti omezeného pozemského času a v rámci kultury nabídnout něco vážně zajímavého, neokoukaného, původního a nechutným byznysem nesemletého? Proč mě a ‘moje lidi‘ bez přestání urážíte baráží ze všech stran donekonečna recyklovaným a v kurevských uvozovkách populárním uměním? Zlobím se, nicméně mě nedostanete. Mě tedy ne.

Foun s dobrou message

A protože i na pár nepěkných momentů vykolejené, ale soustavně pozitivní myšlení rulez, zničehonic zvoní foun, na jehož druhém konci se v podobě snad až vymodlené spásy ozve dobře známý hlas dlouholetého kamaráda, muzikanta a zvukaře v jedné personě, se sdělením, že se hned následný den kousek od HK pořádá pecková metalová párty, kde bude účinkovat pět výborných part. Z toho dokonce i dvě zahraniční a ještě navíc pod hlavním pořadatelským dohledem v podobě dalšího ostříleného týpka a absolutního srdcaře, se kterým jsme rovněž v průběhu let několikrát proťali osudy.

I toto zjištění se pro mě stalo dalším zásadním faktorem, proč jsem se nemohl dočkat konce páteční a velmi, velmi dlouhé noci (to vážně není odkaz na komoušské době poplatný a bohužel i po více než půl století stále nezničitelný mor a vrchol nevkusu naši rodné hroudy, kterým celou svojí bytostí pohrdám forever). A když jsem byl posléze informován, že i já budu co platný a mohu navíc přispět pro dobrou věc, bylo nad pekelnou záři jasné, že ze mě okamžitě vypadne moje prastaré absofuckinglutely a valím tedy sobotního odpoledne směr Bohumileč i v případě, že budou pršet kočky a psi.

Hajný je lesa pán

Celý, od prvních momentů veskrze pohodový večírek na plný pecky, rozjela chrudimsko-pardubická parta Noma. Duo tahounů Martin Prokš (jenž je rovněž dlouhá léta velice aktivní na HC/crust scéně) – zpěv, kytara a Radim „Notorik“ – zpěv, basa, spojilo své síly již v předchozím uskupení Boneyard, na jehož pozůstatcích povstali pánové již pod novým jménem v podobě Nomy. V současnosti trio doplňuje live-bubeník Martin Trojan a právě v této sestavě se borci představili i v Bohumilči. A nutno hned zkraje uznat, že se s tím vážně nepárali a na švihajícím základě škopků nasázeli do publika svoji originální porci hácéčka a crustu, kdy se dvojice ústředních protagonistů doslova přeřvávala v chvílemi opravdu brutálním projevu. Ač nejsem hudebně vyloženě punker (smýšlením pravděpodobně ano) a nadšený vyhledávač jeho odnoží, musím uznat, že mě jejich totální nasazení vážně dostalo. Hajný je lesa pán a všemi je milován, protože je vegetarián. Toť jest pravděpodobně hlavním poselstvím k zamyšlení, jež si z jejich vystoupení odvezu domů.

Nukleární desastr

Druhou partou našlápnutého minifestu, která vzala stage útokem, se stali kladenští thrasheři Comander, jimž velí frontman a vokalista Jakub Schröder (ex-Coldblooded Fish z Prahy). Toho doplňuje duo zručných kytaristů Jiří Chlebeček/Matěj Kocaja a hutnou rytmiku obstarává basista Pavel Singer a „sypající“ bicman Adam Majrich. Kvintet předvedl od úvodní rány rovnou mezi oči Inqusitor Prayers řádně našláplou osmičku poctivé eat/thrash/drink/metalové řezničiny, byl skvěle sehraný a technicky nabušený. Navíc živelný Kuba velel jako hlavní king kapele i davu a když pánové ještě přidali k dobru finální a vskutku vyvedený cover v podobě nesmrtelné klasiky stylu Ausgebombt (1989, album Agent Orange) německých veteránů Sodom, atmosféra na místě příslovečně praskala ve švech. Po nečekaném úvodním sonickém ataku Nomy se tak Comander stali další smečkou, která rázně hlásala, že onoho večera bude k vidění nejen stoprocentní nasazení, ale i také vysoký level muzicírování, což i Kladeňáci dokázali měrou vrchovatou.

Fóbie z budoucnosti

Třetí bandou v pořadí (a zároveň i první zahraniční) se stali hercegovinští Futurephobia, jež byli založeni v létě 2014 ve městě Prijedor. Po několika letech aktivního koncertování a demonahrávce vešli hudebníci vloni do širšího povědomí díky videoklipu a zároveň první položce setlistu Forgotten (ten byl natočen v ruinách továrny jejich mateřského Prijedoru a věnován všem obětem athazagoraphobie) z nadcházejícího EP a ve své tvorbě umně kloubí prvky tradičního thrash metalu s nádechem deathu.

Což bylo nejvíce patrné z charakteristického pěveckého projevu frontmana Irvina Nadareviće, jež se pravidelně vracel k poloze patřičnému stylu tolik typického growlingu. Ten ještě navíc drtil čtyři struny své baskytary pod strojově přesným základem bicích tlučouna Aleksandara Josipoviće, hecoval přítomné a byl z dalším řady frontmanů, jež si místní nadšence získal především svým příjemným vystupováním. Dino Bećirević a sólista Damir Mandić se excelentně starali o šest strun a i oni nemalou měrou přispěli k celkově velice vydařenému vystoupení bosenské čtveřice, která do svého gigu dala fakt vše. A podle Irvinových slov se kvintet vrátí do našich krajů údajně dříve, než sami tušíme, což je rozhodně skvělá zpráva.

Vítězná válka na válečném poli

Němečtí mladíci Warfield (Rhineland-Palatinate), kteří byli zároveň i headlinerem, se poprvé představili tuzemskému publiku v rámci společného turné s rakouskými kolegy Insanity Alert v roce 2017. A jak v tom našem metalovém světě vede jedno k druhému, jejich osudy se spojili s frontmanem Granulomu Honzou, na základě jehož pozvání přijeli srovnat se zemí místo konání. Po debutovém EP Call To War (2014) a plnohodnotném studiovém LP Wrecking Command se doslova roztrhl pytel s recenzemi předhánějícími se v pění chvály na trio mladíků, kteří svým přístupem a nadstandardním múzickým umem oživili ducha poloviny osmdesátek, kdy nejen v Německu vládli titáni Destruction, Kreator, Exumer, Tankard či již výše zmínění Sodom. I dle stylisticky do dané doby vhodně zasazené vizáže bylo patrné, že to kluci myslí vážně. O to vyšší byla moje očekávání.

Patnáctiskladbový setlist čítal od úvodního masakru Barrage Fire až po finální Martyr především položky z loňské a zaslouženě ceněné dlouhohrající prvotiny. Jsem rád, že jsem ony recenze četl. A jsem rád, že se ony recenze nemýlily. Komando předvedlo neuvěřitelnou palbu klasicky střiženého thrashe, do toho přidali mladické nadšení, na svůj věk dechberoucí, precizní a bleskurychlou techniku hry (hlavně Mathiass vládne neuvěřitelně hbitými prsty) a velice sympatickou komunikaci s publikem. Jeden měl opravdu pocit, že musí cestovat v čase. Leader Johannes Clemens (zpěv, baskytara), jeho brudr a již zmíněný kytarista Matthias plus bubeník Dominik Marx svým výkonem udělili svorně ve svých dvaadvaceti letech hodinu a půl trvající lekci, jež s naprostým přehledem ostřílených borců strčí do kapsy o dekády starší souputníky. Můj finální verdikt zní takto – pokud vaše oči zří plakát s logem Warfield, zanechte veškerého dosavadního konání, zjistěte, kde tato demoliční četa opět udeří a jděte se přesvědčit sami, zda přeháním. Jsem si jist, že Němci mají zatraceně dobře našlápnuto k již výhledově zářné budoucnosti a já možná vlastním v podobě podepsaného elpíčka budoucí historický artefakt.

Sláva noci, bída dne

Poslední smečkou, která měla všechny přítomné definitivně odrovnat, se stala chrudimská úderka Granulom, jež funguje od roku 2015 a předvedla (rovněž, jako předchůdci Warfield) v tříčlenné sestavě Jan König – zpěv, kytara, Vojtěch Šakarov – basa a Jiří Pospíšil – bicí, řádně našlápnutou porci svého anti-humánního pojetí thrash metalu. Po německém nářezu bych si osobně nejspíše netroufal se k pódiu ani přiblížit, nicméně výborně hrající seskupení bylo evidentně jiného názoru. Bez sebemenšího zaváhání dorazilo po úvodním intru všechny přítomné sextetem zářezů ze své původní tvorby lyricky vycházející především z myšlenek velkého německého filosofa, filologa, básníka a skladatele Friedricha Wilhelma Nietzscheho.

Blbci od metalu?

Máte skutečně stále pocit, vy tradiční vyznavači a slepí konzumenti všeho, co vám cpou současná média, že metal je jenom o pro vás nepochopitelném vzhledu, neposlouchatelném kraválu a nesmyslném textovém obsahu? Jsou jeho tvůrci jen hloupými loutkami, posedlými tradičním chtíčem mamonu? Třeba přímo sám Honza, který pochází z významné hudební rodiny, právě úspěšně ukončil státní zkouškou studium transkulturní komunikace, jež se zabývá psychologií, antropologií a filozofií. Chcete další příklad, že váš tradičně vypadající metalista není jen nevzdělaný hlupák?

Nemusím pranikam daleko. Kuba z Comander, hoďte i s ním řeč na podobné (nebo jakékoli jiné) téma. Nebudete stíhat. Granulom (https://bandzone.cz/granulomthrash) je třeba dobré sledovat i z dalšího a zásadního důvodu. Díky nekonečné, tvrdé a obětavé práci Herr Königa jsme měli možnost vidět mnoho výborných koncertů (Insanity Alert, Impalers, Acid Force, Baest, Caro, MTXS, Coldblooded Fish...) a další zajímavá hudební setkání nejen v Bohumilči jsou neustále v přípravě.

Epilog a danke

Na úplný závěr si dovolím několik jmenovitých poděkování: Jan König – srdce a duše celého konání, Vojtěch Pavlík – spolupořadatel, Paul Jirovský – zvuk a foto, Johnny Rachot – majitel klubu Motoparty Lodín, jenž přispěl nejen štědrým finančním darem, ale je zároveň i další partou nadšenců, díky kterým se tyto akce stále konají nehledě na současný a hlavně velice neutěšený stav kulturního žití naší malé zemičky. A poslední, ne však jakkoli méně významné díky patří vám všem, kteří ve své menšině nepodléháte tlaku všeho marastu, kterým jsou dennodenně vymývány mozky všech, kteří měří kvalitu hudební produkce počtem rádiové rotace.

Psali jsme

Nestoři hard rocku Whitesnake mají na novince i po více než čtyřech dekádách ´maso a krev´. (P)alba Thomase Landerse

Ruku na srdce, vy, jež ke zmiňované většině patříte, vážně s vámi během koncertu svého předskokana paří Štancl v první lajně jako o život? Naloží si sám po koncertě aparaturu, příjemně s vámi pokecá, ač totálně znaven po předchozím, fyzicky vyčerpávajícím výkonu, x-krát vám poděkuje za podporu a potom sám odjede do daleké domoviny s následným ranním vstáváním do regulérního džobu? Že stále nestíháte, co tím hodlám sdělit? Na metalových seancích tohoto typu totiž dochází mimo jiné i k hojnému počtu jevů, které nezpochybnitelně svědčí o tom, že se vše koná především pod záštitou přátelství a zároveň stále kupředu ženoucí touhy nepodvolit se současným trendům.

Psali jsme

Příběhy o morbiditě, aneb zrod švýcarského extrémního metalu. (P)alba Thomase Landerse

Tak třeba právě nějaká Bohumileč. Metal na konci světa, pět nadupaných kapel, jedna ze sebe na pódiu vydává maximum a ostatní čtyři na ni společně paří s fanoušky. Chvílemi se odehrává peklo na otevřené scéně v podobě seriózního moshpitu, jehož cílem ovšem není jakkoli ublížit okolí a nutně vyvolat rvačku, ale prožít zážitek, kdy se rádiem nehraná a nepodporovaná hudba a mysl spojí v jeden úchvatný celek. Celek, který je ve své prapůvodní podstatě neskutečně nádherný a znovu a znovu dokazuje, proč se my všichni jako nenapravitelní blázni stále honíme za kulturou i v časech, kdy jsme nemilosrdně utiskování komercí všeho druhu, jež není obzvláště v jedenadvacátém století možné uniknout. Na první pohled je nás sice málo, ale jak říká můj dlouholetý kolega z branže a oblíbenec Rob Zombie: „O metalu se nemluví a nikdo o něm neví. Přesto se pak sejde 70.000 metalových maniaků na festivalu, jakým je třeba proslulý Wacken. A celý svět rázem ví, že je potřeba s námi počítat ve velkých číslech.“ Amen!

Vložil: Thomas Landers