Příběhy o morbiditě, aneb zrod švýcarského extrémního metalu. (P)alba Thomase Landerse

Foto: Wikimedia

Popisek: Celtic Frost v celé své tehdejší kráse roku 1984

VIDEO Morbid Tales je debutovým EP/LP švýcarské extrémně metalové smečky Celtic Frost, nahraným pod taktovkou německého producentského tandemu Horst Müller/Karl Walterbach v berlínském Caet Studiu. Morbidní opus s ikonickým přebalem spatřil světlo světa v Evropě díky nakladatelství Noise Records a za oceánem potom díky labelu Enigma/Metal Blade, který k původnímu EP přidal ještě další dva tracky (Dethroned Emperor a Morbid Tales), čímž z něj vytvořilo formát regulérního elpíčka. Věhlasný magazín Rolling Stone dokonce umístil v roce 2017 tento průkopnický počin na 28. pozici v anketě, kde jmenoval 100 nejskvělejších metalových milníků všech dob.

Tito „heroldi špíny“ z Curychu vešli v prominenci pro svoje pionýrské pojetí metalu a pro zcela zásadní vliv na tehdy rozvíjející se death, doom a blackmetalovou scénu nejen po stránce hudební, ale rovněž i vizuální. Včetně dnes již klasického corpse paintu, který si v budoucnu „propůjčil“ nespočet dalších kapel. K formaci Keltského mrazu došlo v roce 1981, tehdy ještě pod původní hlavičkou Hellhammer. Vydali tři dodnes zcela oslavované demonahrávky a jedno vysoce kultovní EP Apocalyptic Raids (1984). Trio tehdy tvořili sotva dvacetiletí nadšenci Thomas Gabriel Fischer – zpěv a kytary, Martin Eric Ain (Martin Eric Stricker, R.I.P. 2017) – zpěv a baskytara a Bruce Day (Jörg Neubart) – bicí.

O tři roky později došlo k rozkolu, na jehož základě Thomas a Martin ihned povolali nového tlučouna Stephena Priestlyho (Stephen Gasser). V témže roce se rovněž přejmenovali na Celtic Frost a byli aktivní do roku 1993. V roce 2001 došlo k reformaci a v roce 2008 bylo jméno CF uloženo k ledu na věky věků za ne zcela příjemných okolností. Jako své vzory citovali Black Sabbath, Judas Priest, Motörhead a Venom stejně tak, jako třeba i Bauhaus či Siouxsie And The Banshees, tedy uskupení s nepopiratelnými gotickými a postpunkovými kořeny. Vzhledem ke vždy přítomné touze experimentovat byl jejich styl také často označován jako avantgardní metal.

Do krypty paprsků

S výjimkou vyloženého sonického marastu Danse Macabre dochází na ploše původních pětadvaceti minut k poměrně rovnoměrné „distribuci“ rychlého a pomalého materiálu. Into The Crypts Of Rays (už její úvodní intro ve formě zdi doslova vytí mučeného nevěští pranic dobrého), Visions Of Mortality a Nocturnal Fear jsou exkurzemi do rychlosti, zatímco Procreation (Of The Wicked) a Return To The Eve se drží planoucí a drtivé konzistence, jež vytváří neuvěřitelně heavy dojem i přes zvláštní jasnost a lesk kytarového tónu. Samotné výkony muzikantů nebyly nikdy přímo extravagantní či jakkoli úchvatné, přesto ale všichni celkově přispěli svým novátorským přístupem k dokonale „pohmožděné ošklivosti“ drážek elpíčka.

Rád bych rovněž přinesl na pomyslný stůl komponenty a techniky, díky kterým se toto swisskomando stalo tak fenomenálně vlivným. V první řadě jsou to korpulentní a do kovu zalité groovy, jejichž perfektním příkladem budiž úvod Procreation (Of The Wicked) se svojí technikou využívající tlumení strun pomocí dlaně. Rovněž také rozvinuli poměrně raritní charakteristiku „otvírání a zavírání“ určitých motivů pomocí jednoduchého, ale vyloženě efektního „ohýbání“ tónů, které mělo za následek hudební torment, jež zároveň vytvářel pocit jakési zvláštní neúplnosti toho či onoho riffu. Často se drželi základní vzestupnosti a sestupnosti akordů, které ve finále ještě více napomohly celkovému stmelení nejen jednotlivých songů, ale finálního produktu jako komplexního celku.

Plození prapůvodního zla

A úplně nejdůležitějším faktorem se ukázal Warriorův vokální projev, jež stále zní jako muž dávící se v jakémsi zuboženém stavu těšně před krutou a maximálně bolestivou smrtí. A navíc se správným poměrem využití echa a reverbu zní neuvěřitelně zle. Přesto však rovněž i památně. Ano, zajisté v Tomově výrazu žije duch Cronose a Lemmyho, přesto obsahuje to čarovné a originální něco, co jej činí unikátním. Nemluvě o lyrickém obsahu, který je rovněž nic méně než impresivní. Příběh bretaňského rytíře/sériového vraha Gillese de Raise, přezdívaného Modrovous, jež má údajně na svém kontě stovky obětí v Into The Crypts Of Rays, rituální magie a obětování ve Visions Of Mortality, posloupnost původního hříchu ze Starého zákona v Procreation (Of The Wicked), stav snění v Return To The Eve či dokonce Lovecraftův Mythos v Nocturnal Fear. Vskutku eklektický výběr temných subjektů, jež je obsazen v dokonale promyšlené próze, která za sebou zanechávala mnohem slavnější jména svých soudobých (nejen) metalových souputníků.

Psali jsme

Čtvrtstoletí ponurých vizí ustavičně sužované mysli Jaze Colemana. (P)alba Thomase Landerse

Dokonale morbidní mantra

Z historického hlediska je pravděpodobně nemožné spočítat nahrávky, které byly ovlivněny právě sadou Morbid Tales. Jsme totiž ve fázi, kdy i jeho vlastní estetičtí potomci jsou nyní nositeli legendárního statusu. Norští Darkthrone budiž dokonalým příkladem. Oba – jak jejich deathmetalový debut Soulside Journey (1991), tak i seminární blackmetalová mutace Ablaze In The Northern Sky (1992) – byly enormně otevřeně citováni jako přímá inspirace Tomem G. Warriorem a jeho skvadrou ve využití atmosféry, postoje a aktualizované struktury riffu. Nemluvě o stovkách nestydatých knockoffů jejich původních outfitů.

Psali jsme

Čtvrtá sólovka švédského multiinstrumentalisty Tima Skölda pod drobnohledem. (P)alba Thomase Landerse

Morbidní zkazky jsou výrazným mezníkem na stopě masakru, jelikož pramení z úsvitu hudebního extrému k pokračujícímu boji za dosažení další úrovně agrese i přes stále se zvyšující úroveň produkce jak po stránce přístupnosti, tak rovněž také i profesionality. Maniakální výkřiky, brutální growling, zlověstný šepot, tu zničehonic klavír, támhle housle, na svou dobu navíc jeden vysoce ambientní track. Toť jen další nevyvratitelné aspekty, jež činí z Morbid Tales zcela zásadní milník, který – troufám si tvrdit – i po dlouhých pětatřiceti letech od vyvržení ze zablácených metalových močálů patří na pomyslný piedestal extrémní metalové odnože společně s opusy Black Metal (Venom), Under The Sign Of The Black Mark (Bathory) a Deathcrush (Mayhem). V hrobkách se zachvěl třesoucí se smích sexuálního pohoršování a zvrácených obřadů – Gillesovy šílené sny se přece jen napůl vyplnily...

Vložil: Thomas Landers