The Beatles 21. století předvedli dvouhodinovku na pitevním stole. (P)alba Thomase Landerse

13.04.2019

Autor: John Kubový

Popisek: Forum Karlín a v něm hlavní hvězda Enter Shikari

FOTOGALERIE Enter Shikari, kteří se těší stále rostoucí popularitě nejen v řadách tuzemských fans, se po loňském úspěšném vystoupení na hradeckém festu Rock For People vrátili, aby v sobotu 6. dubna předvedli v rámci současně probíhajícího turné nazvaného Stop The Clocks v pražském Foru Karlín svoji pověstnou živelnou show.

V roli supportu se představili As It Is, což je britsko-americká formace se sídlem v Brightonu (Londýn). Na svém kontě má tři studiová elpíčka a devět singlů. AIS jsou popisováni jako pop-punková parta s melodickým emo-vyzněním. Kvintet v současné době tvoří: Patty Walters – zpěv, Benjamin Langford-Biss – kytara, zpěv, Ronnie Ish – kytara, Alistair Testo – basa, zpěv a Patrick Foley – bicí, perkuse. V této sestavě se rovněž představil v Praze v roli předskokanů ES. S jejich tvorbou jsem se dosud nesetkal a kapely hrající tento styl mi znějí tak nějak víceméně stejně, takže je osobně nevyhledávám. Přesto nemohu partě upřít 40 minut plných energického vystoupení, které zaujalo drtivou většinu přítomných. Patty se zmítal ve všemožných pózách a velice sympaticky komunikoval s publikem, za což si krom nadupaného pěveckého výkonu připsal další příslovečné plus. Jak jsem již zmínil, cíleně tyto party nevyhledávám. Pokud se ovšem s touto sympatickou bandou někdy v budoucnu znovu potkám, rozhodně se setkání nevyhnu. Naopak. Byli vážně dobří a nakonec se z AIS vyklubala opravdu vhodně volená předkapela hlavních aktérů večera, která má ambice se v budoucnu prosadit na mnohem větší úrovni.

Letmé nahlédnutí do historie Enter Shikari

ES se zformovali v roce 1999 v St Albans (Hertfordshire) pod názvem Hybrid a původně působili jako trio. To bylo o čtyři roky později doplněno o post kytaristy a vznikl tak kvartet, který do dnešních dnů nezasáhla žádná personální změna. A proto se i tentokrát představila v naprosto stejné sestavě, v jaké u nás formace debutovala v roce 2007 v Brně jako předkapela Linkin Park: Roughton „Rou“ Reynolds – zpěv, programování, klávesy, syntetizér, kytary, trumpeta a perkuse, Chris Batten – basa, zpěv, klávesy, syntetizér a perkuse, Rob Rolfe – bicí, perkuse a zpěv a Liam „Rory“ Clewlow – kytara, zpěv, klávesy, syntetizér a perkuse. Kapelní diskografie čítá k dnešnímu dni 5 studiových počinů, 9 živých alb, 8 EP, 27 singlů a 33 videoklipů. Kromě toho získali nespočet ocenění a tour Stop The Clocks, které započalo 1. prosince 2018 v britském Lincolnu, je zatím nejdelším v kariéře sympatických Anglánů.

Pionýři electronicoru

Styl Enter Shikari (jméno bylo odvozeno od lodi, která patřila Rouovu strýci – „je to jen další výraz pro lovce“), byl popsán jako směs post-hardcore, experimentálního a alternativního rocku, metalcoru (zejména na jejich raných nahrávkách) a electronicoru (za jehož průkopníky jsou považováni). Kapela se nebojí kombinovat prvky rockové hudby s hardcore punkem, do kterého přidává vlivy především elektronických žánrů, jako jsou drum and bass, dubstep, techno, electronica a trance. Instrumentace je často postavena na vlivech tradičního heavy metalu a hardcoru a hymnických refrénech, kdy všichni čtyři členové přispívají i vokálně.

V jednom rozhovoru Rory poznamenal, že kapela je ovlivněna nespočtem umělců. Před ostatními citoval vliv Refused, The Prodigy, At The Drive-In, Sick Of It All, Rage Against The Machine, The Beatles, The Dillinger Escape Plan a Igora Stravinského. Rou Reynolds, jehož texty jsou často i politicky orientované, citoval jako zásadní vlivy na svůj styl psaní písní především pop music minulého století a kapely, jako jsou The Beatles, The Damned, Joy Division a New Order. Politická témata potom zahrnují například prezidentování Donalda Trumpa v USA, využívání jaderných zbraní a program Trident Spojeného království, britské národní zdravotnictví, kapitalismus, změny klimatu a zneužívání přírodních zdrojů.

Vzpoura atomů

Shikari se na futuristicky vyhlížející pódium přiřítili za zvuků instrumentálního intra The Spark, během kterého Rou začal bez váhání hecovat všechny přítomné krátkou lekcí v rozezpívávání. Svižná a radostně působící The Sights byla první regulérně odehranou skladbou, která pochází z poslední (skvělé!) a stále aktuální řadovky The Spark (2017). Z té byl krom podmanivé a nádherně komplikované polobalady An Ode To Lost Jigsaw Pieces představen program čítající rovných deset položek. Ty byly během téměř dvouhodinového představení střídány s v podstatě všemi zásadními songy kariéry britské skvadry a došlo i na velice podařený cover a velký hit Insomnia od krajanů Faithless. Sonický atak v podobě brutálních hácéček Step Up, The Paddington Frisk, Havoc B, Anaesthetist či přídavkové Juggernauts opakovaně vyvolával nekompromisní moshpitting, do kterého se před koncem regulérní části koncertu zapojili i Rory a Chris, jehož „Tohle je dosud největší indoor show Enter Shikari v Čechách a jsme vám ze srdce vděční!“ vyznělo opravdu tak, jak bylo autorem míněno. A rovněž dokonale charakterizovalo celkově velice sympatické vystupování všech členů kvarteta.

Novinková Stop The Clocks, která se ještě ani nedočkala singlového vydání, jasně naznačuje, kam se ES hodlají v budoucnu vydat. Hudebně svým už ne tolik HC soundem v podstatě pokračuje ve stopách poslední řadovky a její poselství je evidentní – chlapci hodlají i nadále prozkoumávat další možná a snad i nemožná hudební zákoutí. Celou show pak zakončila další hitová halekačka Live Outside, jejíž refrén odkřičelo unisono celé veskrze nadšené Forum.

The Beatles 21. století

Rovněž od prvního pohledu na muzikanty samotné bylo jasné, kdo je jejich největším vzorem. Všichni oděni v kvádrech, nástroje proklatě vysoko, to musel ihned pochopit snad každý. Mnohem důležitější přirovnání k legendární liverpoolské čtyřce mě napadá v neustálém dění a výměně hudebních nástrojů. Mr. Reynolds na klavír v gradující Airfield, trumpetu v atmosférické Shinrin-Yoku, osamocen na kytaru v „obnažené“ (jinak albově nekompromisní řezanici) Take My Country Back, klávesy v naprosto stejně pojaté a původně burácivé No Sleep Tonight, několikrát se chopil i akustické kytary (Gap In The Fence). Do toho zpíval, ječel, dávil se, šeptal, „tančil“ jako o život a jeho komunikace s davem byla víc než cool: „Udělejte pořádnej bengál, vím, že je to dosažitelný.“

Rory střídal kytary a klávesy, stejně jako střídal Chris klávesy s basou. Rob evidentně netrpí xylofobií a tak se jeho paličky několikrát prohnaly i přes klapky xylofonu. Do toho všichni přispívali doprovodnými vokály (nejvíce Mr. Batten), „přehazovali“ si i zvukový systém The Spark a byli v neustálém nasazení. Z celé skvadry prýštila na vteřinu neutuchající a nespoutaná energie, která neuvěřitelně pozitivně rezonovala s karlínskými „hroziči“.

Old school versus new school

Enter Shikari jsem živě zažil již šestkrát, ale tentokrát jsem si uvědomil zásadní věc. Při průběžném důkladném studování přítomných jsme s Johnem zjistili jeden nevyvratitelný fakt, který na festivalech (z evidentních důvodů) dosud patrný nebyl – s doslova třemi (!) dalšími týpky (ti navíc vypadali, že jsou na místě zcela omylem) jsme byli o dobrou dekádu starší než 99.999 procent přítomné mládeže. Bůh (moje oblíbená fiktivní postava) žehnej dvoutisícovce mladých, kteří dorazili, zapařili a mají ES v evidentně stále rostoucí oblibě.

Jsem sice oldschool metalhead a svůj metal mám rád především s řádnou kytarovou ekvilibristikou, přesto i mě dokázal čtyřlístek opětovně oslovit a vyloženě nadchnout do takové míry, že jejich koncerty v posledních deseti letech vyloženě vyhledávám. A pokud budou tito Brouci jedenadvacátého století pokračovat v experimentování se zvukem a neustálém posouvání hudebních bariér, budu je žrát i nadále. S termometry neradno se dohadovati...