Soundtrack k memoárům nechvalně nejproslulejší kapely všech dob. (P)alba Thomase Landerse

Foto: Oficiální stránky kapely

Popisek: Mötley Crüe

VIDEO Pokud jste si mysleli, že jste o legendárním glam-metalovém gangu slyšeli naposled v době, když se v roce 2015 oficiálně loučil masívním turné po USA s koncertní kariérou, mýlili jste se. Nejen, že v dnešních dnech spatřila světlo světa filmová verze jeho původně megaúspěšné knižní autobiografie The Dirt z roku 2001, ale rovněž i soundtrack (s úděsným a sakramentsky lacině vyhlížejícím obalem), který je ve své podstatě „jen“ další kompilací těch nejprofláklejších hitů Mötley Crüe s přidáním čtyřech zbrusu nových studiových songů.

Což je také hlavní důvod, proč se tentokráte zabývám recenzí výběru, které ve své podstatě nesnáším přímo s vášní. A to ze zcela zásadního důvodu – z devadesáti pěti procent se totiž vždy jedná jen o prachobyčejnou recyklaci již vydaného materiálu, který se znovu a znovu objevuje na popud bezmezně hladových labelů, protože ty tak už před dávnými dobami „vynalezly“ tento primitivní způsob, jak se opětovně a především hanebně přiživit.

The best of Mötley Crüe

Samotný průřez sice otvírá novinková klipovka, ale k té se s dovolením vrátím o něco později. Tracky 2 – 15 v ne úplně chronologickém pořadí mapují první dekádu této svým zhýralým životním stylem neblaze proslulé americké skvadry. Dekádu, která byla pro kvartet naprosto nejúspěšnější a která se nesla zcela v onom duchu klasického „sex, drugs and rock´n´roll“. Snad s výjimkou lehce obskurní Merry-Go-Round (z debutu Too Fast For Love, 1981) se jedná o léta prověřené klasiky, které ve většině případů úspěšně obstály zkoušku času.

Jak už jsem naznačil výše, TDS je ve své podstatě „jen“ kapelním best of, kterých se v té či oné konfiguraci objevily za téměř čtyři dekády existence Mötley Crüe vážně kvanta. Osobně tentokrát s otevřenou náručí vítám vynechání coveru Smokin´ In The Boys Room (jinak se rovněž nachází na každém dalším výběru, který kdy vyšel pod hlavičkou těchto glam-metalistů), který mi už v době svého vydání (1985) přišel naprosto otravný. A rovněž vítám, že je elpíčko prosto – s výjimkou povinné Home Sweet Home – přeslazených a kýčovitých (sorry, Nikki) balad typu Without You (Dr. Feelgood, 1989). Svižná řezanice Red Hot (přelomové LP Shout At The Devil, 1983) mi naopak vyloženě udělala radost, protože tento cool Crüe-flák se na podobných vydáních obyčejně neobjevuje.

Špína (založeno 1981)

Nahoru a dolů, dopředu a dozadu, tam a zpátky, pojďme se nyní věnovat novinkovým songům. V úvodní The Dirt (Est. 1981) se jako host objevuje jistý Colson Baker (kdo?) aka Machine Gun Kelly (opět, kdo?). Přiznávám bez mučení – ač onen týpek hraje ve filmu bubeníka Tommyho Lee, musel jsem si i tak ohledně jeho osoby vygooglit alespoň základní info. Aha, takže rapper z Clevelandu. To v mém případě nikdy nevěstí nic dobrého, neb rap (a všechny jeho odnože) se mi celý život bytostně příčí a nepovažuji je za naprosto žádný druh umění (snad jen umění zbytečna), natož hudby. Song samotný se nese ve svižnějším tempu, ale fakt není jakkoli úžasný a převratný. A protože byl napsán cíleně pro film, obsahuje rovněž i text, který se dá označit za kapelní zlatý hřeb (nebo taky totální odpad, záleží na tom, ze kterého úhlu pohledu to vidíte vy). MGK výsledku nijak nepřidává a celkově se jedná přinejlepším o průměr tvorby MC. Chlapci, co ten refrén? Gimme the diiiiiiiiiiiiirt! Vážně? WTF?!!!

Ride With The Devil lyricky navazuje na předchozí slabotu, tentokrát již bez onoho zatraceného rapu. Hudebně se pohybuje ve středním tempu a přes fakt, že se nejedná o vyložený průšvih (zajímavá zrychlená pasáž před posledním refrénem), i zde vidíme, jak nemastní, neslaní jsou současní bývalí rebelové a buřiči. Valivý úvod Crash And Burn je oděn do moderního zvukového kabátku, který zní vážně slibně. Ovšem jen do té doby, než se o několik vteřin později přihlásí o slovo první a otřesná sloka, ve které Vincek víceméně rapuje (opět!) podle vzoru Kellyho. Uf...

A tak zde máme bohužel třetí novinku, která je nemilosrdně drcena klasikou čtrnácti osvědčených hitů (téměř ve všech případech). Pamatujete, jak podařeně kdysi vyzněly covery The Beatles (Helter Skelter) a Sex Pistols (Anarchy In The UK), které čtveřice přetvořila k obrazu svému? Madonnina profláklá popíkárna Like A Virgin se mi nejeví v pojetí Američanů jako vyloženě neposlouchatelná tragédie, která je mezi fanoušky i kritiky nemilosrdně cupována na kousky. Tenhle kus se během své existence dočkal řady ztvárnění a musím konstatovat, že jsem jej několikrát slyšel i v o dost mizernějším provedení. Zajímavý, klávesami podkreslený úvod, sloka jakž takž, refrén zpomalen, zatěžkán a s lehkým nádechem industriálu (ano!). O to více je mi smutno, když musím prohlásit, že tento cover (ač ve finále zdaleka ne úžasný) je ze všech čtyř novinek asi „nejlepší“.

Jak se úspěšně rozsekat a shořet

Jak tedy zhodnotit aktuální počin kdysi průkopnické a dekadentní party, která byla pro glam metal ve svých dobách zcela zásadní a jež byla v průběhu let nespočetněkrát kopírována? Filmové zpracování Špíny mě teprve čeká, proto nemohu soudit, jak moc přítomné písně korespondují s jeho obsahem. Ovšem, jak je jasné již z předchozích řádků, The Dirt Soundtrack je ve výsledku počinem světla a tmy. Světlo představují letité fláky a fanoušky oblíbené klasiky, ke kterým vlastně není v podstatě nutné cokoli dodávat.

Psali jsme

Hydra, aneb mytologická obluda ztělesněná ve stále fascinujícím hudebním provedení. (P)alba Thomase Landerse

Tmu potom zastupují ony čtyři čerstvé věci, které bohužel jasně ukazují, že kapela bez sebemenších pochybností stvořila to nejzásadnější v prvním období, tedy mezi léty 1981 a 1989. Což je v roce 2019 velice, velice smutné zjištění. Snad si Mick Mars schovává lepší riffy pro své sólové album, o kterém již čtyři roky hovoří, ale z mého pohledu se v tomto případě jedná o produkt, ze kterého číší na míle daleko především kalkul. A hlavně spekulace na téma, zda to MC neměli v roce 2015 zabalit úplně. The Dirt (Est.1981), Ride With The Devil a Crash And Burn ječí nad slova hlasitěji, že další případné pokusy o původní skladby již opravdu nejsou tomuto světu (ani těm jiným) třeba. A protože i Mötley Crüe rovněž patřili k mému hudebnímu dospívání a jejich dvě nenáviděná alba totálně žeru (Motley Crue, 1994 a Generation Swine, 1997), píšu tato slova s opravdu těžkým srdcem. Micku, je to na tobě, John Corabi čeká na telefonát...

Psali jsme

Zasuňte ho dovnitř, aneb první platinový (a zároveň i kontroverzní) úspěch Bílého hada. (P)alba Thomase Landerse

Vložil: Thomas Landers