RECENZE Jasný thriller roku; vleze tak hluboko pod kůži, že to nesmyjete. Soren Sveistrup, Kaštánek
01.04.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Soren Sveistrup (1968) je mezinárodně úspěšný scenárista
To se povede málokdy. Takhle strhující, vygradovaný, logický, precizní a po všech stránkách dokonalý román nemáme možnost recenzovat příliš často. Podobné emoce jsme v posledních letech prožili snad jen jednou: u prvotiny Bernarda Miniera a jeho bestsellerové série s kriminalistou Martinem Servazem v titulní roli.
Protentokrát se dostáváme do zcela jiných vod. Soren Sveistrup na své knize předvedl mistrovství, které aktuálně nemáme s čím porovnat. Jak jsme už řekli, ´Kaštánek´ je fascinující, podmanivý, krutý, promyšlený a domyšlený a na současném knižním trhu není v tomto žánru lepší protagonista.
Není to tak dávno, vlastně jen pár desítek hodin, kdy jsme během psaní recenze ´Smrtících tajností´ Roberta Bryndzy nevědomky nakousli jedno hodně citlivé a bolavé místo každé společnosti. Citujme vlastní slova: „A protože nebudeme naznačovat ani jeho identitu, ani jakákoli další vodítka, smiřme se s tím, že jej budeme označovat jako občana X, pakliže můžeme použít tuhle ruskou zrůdu za vzor. Kdybyste se náhodou nechytali, hovoříme o legendárním filmu ´Citizen X´ z roku 1995, v němž dochází na pátrání po jedné jediné osobě. Tou není nikdo jiný než Andrej Čikatilo. Jeho skutky nemají v Bryndzově románu místo. Tento anglicko-slovenský autor doposud zachoval k dětským obětem velmi razantní odstup, a dělá dobře."
Ano, téma dětských obětí je obecně vnímáno jako tabu. Zločinci, jichž se ho dopouští, jsou i mezi sobě rovnými na nejnižších patrech potravinového žebříčku. Ve věznicích to schytávají po celém světě stejně, detaily asi nemá smysl rozebírat. Každopádně bude potřeba hned v úvodu tohoto poměrně dlouhého textu upozornit na fakt, že mezinárodně úspěšný scenárista Soren Sveistrup zatlačil na pomyslnou pilu poměrně výraznou silou. Nejenže se ve své knize nebrání detailům ohavných činů, jichž se řada rodičů dopouští, ale velmi věrně zachytil i násilí na dospělých. Zde nebude vhodné ani naznačit, jestli šlo o oběti nebo viníky. Připravili bychom vás o prožitek ze čtení. Ten, navzdory skoro pěti stovce stran, vrcholí v samém závěru. Neřekneme ani to, zdali šťastně, či zoufale. Projděte si tím děsivým příběhem sami. Pro každého, kdo rád čte, je tahle dánská pecka nezbytnou povinností. Pro fanoušky žánru můžeme hovořit o povinnosti na úrovni plicního procesu „nádech – výdech". Ano, nepřeháníme.
´Kaštánek´ snese ta nejvyšší hodnocení nejen za příběh, ale rovněž za atmosféru, stupňování napětí a také za grafickou část. Už jen obálka stojí za pozornost (oproti anglické verzi je mnohem nápaditější). KrajskéListy.cz k recenznímu výtisku obdržely rovněž čokoládové kaštánky a potom ty skutečné plody opadavého kaštanu koňského. Botanický název je důležitější, než si v tuhle chvíli myslíte, věřte nám.
A teď fakta.
Soren Sveistrup je mezinárodně úspěšný scenárista. Tu vystudoval na Dánské filmové škole a titulem bakaláře završil studium historie a literatury na Kodaňské univerzitě. Jeho seriál The Killing (v češtině uveden pod názvy Zločin nebo Vražda) byl oceněn výročními cenami profesních organizací i filmových festivalů a britskou televizní cenou BAFTA za nejlepší zahraniční seriál. Spolupracoval na scénáři k filmovému Sněhulákovi Joa Nesboa. Práva k vydání jeho románového debutu Kaštánek (2019) byla prodána do 25 zemí. Že umí a že v něm ta touha po sepsání velkolepé knihy zrála dlouho, o tom svědčí i prvenství (2008) v Čestné ceně dánské dramatiky. Mezi dalšími nositeli této mediálně vděčné ankety najdeme pouze giganty: Lars von Trierem počínaje, Lisou Norgaardovou konče.
O čem ale ´Kaštánek´, na nějž pějeme takové chvály, je? Na předměstí Kodaně je nalezena zavražděná žena. Na místě činu policie objeví panáčka z kaštanů, na němž je částečný otisk prstu patřící zmizelé dívce, jejíž případ byl nedávno uzavřen. Krátce nato dojde k další vraždě. Další znetvořené tělo, další kaštanová figurka. Vyšetřovatelé bojují s časem, neznají však motiv a pachatel si s nimi nelítostně zahrává. Dokáží ho zastavit dřív, než se objeví další panáček? A jak s vraždami souvisí případ zmizelé školačky? Tolik k oficiální anotaci, která bohužel nevystihuje dokonalost Sveistrupova rukopisu. My se pokusíme nejen o věcné zachycení shora zmíněné problematiky, ale přiblížíme i kumšt, jakým autor rozehrál své výsostné drama.
Klíčové postavy, na nichž autor buduje dějovou konstrukci, jsou dva policisté a jedna ministryně. Konkrétně se jedná o Naiu Thulinovou (její otec a dcera do popředí nikterak nevycházejí a osobní život je celkově velmi upozaděn), jejího nastrčeného kolegu Marka Hesse, jehož se chtěli (a současně nechtěli) zbavit u Europolu a který postupně svírá děj, aniž by k tomu byl Sveistrupem jakkoli nucen. A konečně třetí klíčová figura: tu v románu představuje ministryně Rosa Hartungová, jejíž rodina je oproti ostatním jako jediná vykreslena do detailu. Od scén vnitřního rozpoložení, přes muka týkající se zjevně mrtvé a zmrzačené dcerky až po stavy syna Magnuse. Už z tohoto krátkého popisu je jasné, že onou srdcovou dámou, tím flekem, pokud použijeme žargon mariášníků, je právě Hartungová.
Postav je na knihu zcela přiměřeně a ani jedna nevadí, ba naopak. Kolega (či poradce) ministryně Vogel, její řidič, epizodní „šerif" před důchodem Marius Larsen, asistent policie Brink, šéf vražd Nylander... Přestože jde o hodně hutnou knihu, autor si v ní dovolil nejen pevně držet příběhovou strukturu, ale v jedné chvíli i skrovně vídaný humor. To v případě jednoho z mezinárodních policistů – Martina Rikse. Ano, Smrtonosná zbraň sice užila jiný přepis příjmení (Martin Riggs), ale ta úmyslná podobnost je víc než pravděpodobná. Jenomže to je nejspíš jediný úsměvný okamžik knihy, jejíž děj se nezaměřuje na systém sociální péče, ale na osudy týraných dětí. Zneužívaných, bitých, bezmocných. Jejich trýznitelé navíc pravidelně používali nahrávací zařízení, aby se zřejmě později mohli bavit. Hnus, ohavnost, děs a beznaděj. Přesně takový pocit budete mít především u těch scén, kde autor bez bázně a hany do detailu (re)konstruuje dny dávno minulé.
Je to právě postava nenápadného a nemluvného Hesse, jehož do Dánska víceméně vypudili a on tam ani zůstat nechce, kdo postupně začne skládat střípky zdánlivě nespojitelné mozaiky. Je to právě Hess, který po Thulinové neoficiálně přebere vyšetřování, čímž se Naia dostává i k našemu překvapení na druhou kolej. Ona je svá, on taky. Ani v jednom případě autor nepostupoval v duchu nadlidských mozků, tedy neskládal žádného Sherlocka Holmese. Spíše než to se snažil na detailech vytvořit jasnou, pochopitelnou a logickou vazbu. Dejme příklad. V jednu chvíli ženě zvoní telefon. Říkejme jí Anne. Tato čtyřicátnice je doma, manžela Erika má v práci a děti jsou ve škole. Jejich modřin si všímají všichni. Jednoho dne se místní sociální odbor dozví, že dochází k týrání. Šokovaná Anne tupě zírá a přemýšlí. Přemýšlí nad tím, jestli mohou poznat, že o tom mlácení svých dcer věděla. Mezitím na jiném konci města Linus Bekker polyká prášky a zvažuje, co dál. Je přeci vrah, Riksem usvědčený vrah malé Kristine. Možná jí uřezal nohy a ruce, jako to dělá „kaštánek". Možná její hlavu odhodil do škarpy. Nebude přeci první a ani poslední. Takových zubožených těl nabízí román víc. Jsou ti lidé zabiti právem? Co je spojuje? Co spojuje zdravotní sestru a členku kabinetu? Co znamená fetiš prohlížení fotografií z míst činu?
Upřesněme, že celý děj je až na jednu výjimku velice lineární. Tu výjimku tvoří skutečná řezničina, první asi pětistránková kapitola, odehrávající se v roce 1989. Na ni až ke konci (strana 402) naváže velmi, velmi dávná historie, jejíž smysl nebudeme vyzrazovat. A potom to jde ráz na ráz. Den střídá den. Začne to 5. října a skončí 4. listopadu. Kolik to je? Třicet dní? Třicet dní, které v knize zachytí nejen hrůzostrašné osudy malých obětí, ale současně představí překrásně zachycenou siluetu vyšetřování. Zcela bez příkras, často s vulgarismy (malá pí*a), pravidelně s do detailu prošpikovaným místem činu. A všudypřítomným strachem z kaštanových figurek.
Dostat se do knihy zabere čtenářům jen několik desítek minut. Pomáhá tomu excelentní překlad Kristiny Václavů, strohé dialogy, tlak na zachycení okamžiku a situace a bravurní, vskutku bravurní děj a tlak na čtenáře. Jestliže si chvíli oddechnete, za chvíli jste znovu v tom marasmu, v tom válci dění a cirka do 80 procent knihy nebudete chápat, co se děje a jak to všechno souvisí. Přitom Sveistrupovi nemůžeme vytknout ani ň. Spojení dějových linek je čisté, až krystalicky, když už víte, co se to tehdy stalo a jaké to mělo důsledky (nevinná dětská lež, obyčejná a klasická dětská žárlivost). Spisovatel se navíc nedopustil žádných prohřešků. Nespěchal, nehnal děj, když nemusel. Své postavičky si vodil jako na vodítku, ne-li přišpendlené na tabuli.
Dětských obětí je líto prakticky všem, kdo ještě vnímají svět. Jde o nevinné lidi, kteří se navíc nemohou bránit. Ba co víc, jaké to pro ně musí být, když u těch největších zvěrstev asistuje ten, který se o ně má starat... Žádné klišé používat nechceme, ale věřte, že podobná kniha s takovýmto vyústěním a gradací se jen tak nevidí. Vřele doporučujeme.
P.S. Abychom špatně neuvodili atmosféru a celkové vyznění knihy: co se zmíněného marasmu nad osudem dětí týká, v knize je zachycen na několika málo stránkách (tím spíš si jej budete pamatovat). Zbylé (ty stovky hustě popsaných stran) představují chybějící část leporela. Jeho slepení bude na vás.
Autor: Soren Sveistrup
Název: Kaštánek
Z originálu ´Kastanjemanden´ přeložila Kristina Václavů
Vydává Kniha Zlín, 2019
Hodnocení: výjimečných 94 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda