Pohodové léto s příchutí piva a bohémské atmosféry překazí vražda přítele. Nezbývá než pustit se do pátrání na vlastní pěst
29.03.2019
Foto: XYZ
Popisek: Vražda za oponou
Jak snadno se z pohodového léta s příchutí piva a bohémské atmosféry stane detektivní vyšetřování? A jak se vypořádat s tím, že se ocitnete v roli hlavního podezřelého? Své o tom ví hrdina úspěšné detektivky Antonína Jirotky Vražda za oponou, kterou vydalo nakladatelství XYZ.
„Většina mých rozumných a cílevědomých spolužáků měla o posledních vysokoškolských prázdninách jasnou představu. Zcela ideální je sbírat zkušenosti někde v zahraničí, navazovat známosti, obchodní styky a jiné pitomosti. Já jsem všechny podobné příležitosti ignorantsky odmítal a představoval si, že nebudu plánovat vůbec nic. A pak mi do oka padl ten inzerát… Kočovná divadelní společnost Macbeth hledá řidiče.“
Jak snadno se z pohodového léta s příchutí piva a bohémské atmosféry stane detektivní vyšetřování? A jak se vypořádat s tím, že se ocitnete v roli hlavního podezřelého? Své o tom ví Tomáš. Vysněné prázdniny mimo každodenní rutinu v Praze mu překazí zpráva o smrti přítele, s jehož skupinou se vydal na divadelní kočování po jižních Čechách. Tomáš ale na nic nečeká, vezme situaci do vlastních rukou a rozhodne se vraha vypátrat na vlastní pěst.
Autor: Antonín Jirotka
Žánr: detektivka
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
Vždycky jsem měl pocit, že zjara padá na vysoké školy cosi jako únava. Problémy, které by byly v zimním semestru považovány za životně důležité a zásadní, sice také existují, ale nepodaří-li se je vyřešit, nic zlého se neděje. Času dost, ono se to zvládne na podzim.
Na jaře si snad i ten nejsucharštější profesor uvědomuje, že holky odložily zimní kabáty, stromy kvetou a okny poslucháren lomcuje pověstný stříbrný vítr. Měl jsem před sebou dvě zkoušky a pojal je trochu jako sázku do loterie – dostavil jsem se s minimálními vědomostmi. Měl jsem ale štěstí na otázky, takže mé prázdniny vypukly o dobré tři týdny dřív, než je zvykem.
„Hele, ty ses prej na tu stáž u Siemensů vůbec nehlásil?“
„Ne.“
„To nechápu. Proč?“
„V jistém věku,“ řekl jsem škrobeně, „si člověk musí vybrat obor, kterému se chce doopravdy věnovat.“
„A čemu ty?“
„Divadlu,“ prohlásil jsem. Vyvolalo to příslušný údiv, což mi umožnilo téměř důstojný odchod z posluchárny. Navíc špetka pravdy na tom tvrzení byla. Vždycky jsem těžko snášel hovory o zabedněncích technického typu, a proto jsem chtěl před partu od Macbethů předstoupit alespoň s minimálními kulturními znalostmi. Navštívil jsem pár divadelních představení, což mimochodem dost leze do peněz, a v městské knihovně jsem bez systematického výběru přečetl spoustu her. Strindberga vedle Voskovce a Wericha, Tennessee Williamse a Shakespeara, Sartra, Camuse, Rostanda i Vratislava Blažka. Bylo to docela zajímavé, samotné scénáře se mi leckdy líbily víc než představení, která jsem viděl na jevišti. A abych se z toho přívalu vědomostí vzpamatoval, chodil jsem do hospody s kulisáky z Vinohrad, a tak jsem se dozvěděl řadu zajímavostí z jejich oboru. Například, že je značný rozdíl pracovat na levé nebo na pravé straně jeviště. Odnepaměti se totiž architektura scény buduje trochu jinak, než napovídá symetrická osa divadla, vše bývá postaveno tak, aby se nejlepší pohled nabídl z císařské, respektive z prezidentské lóže. Scénografové se tomu stále podřizují, takže zatímco kulisák na levé straně dře tak, že z něj teče pot, jeho partner naproti má dávno hotovo a klábosí s místním hasičem o fotbale.
„Vážně?“ ptal jsem se s jistou nedůvěrou.
„Na to vem jed. A můžeš objednat pivo.“
Získávání vědomostí není ani snadné, ani laciné.
V květnu hodně pršelo, ale červen byl od začátku krásný. Každé ráno jsem do Holešovic jezdil na kole, rozvážel chleba a docela si liboval. Bylo to zvláštní a trochu magické, za toho nejčasnějšího jitra už bylo venku světlo, přitom město se zdálo mrtvé a opuštěné, jako by se všichni odstěhovali na nějakou jinou planetu. Prázdné chodníky, zavřené obchody, ztichlá zaparkovaná auta. Jen semafory blikaly do neexistujícího pouličního ruchu snad v očekávání toho, že za nějakých sto tisíc či půl milionu let se lidé zase vrátí a město obživne. A když se náhodou probudilo dřív, člověk to mohl brát jako příjemné překvapení.
Jen málokdy jsem narazil na noční ptáky, jednou mě taková rozjařená parta dokonce zastavila, opilci se nešikovně zkoušeli projet na mém bicyklu a vesele mě lákali na další tah. Odmítl jsem a vůbec přitom netušil, že tihle kumpáni jsou členové společnosti Macbeth.
„Jeď do háje, Marhoule!“
„Nakrm smrdutej pupek velkoměsta.“
„Táhni zpátky do pekel a do podsvětí, Satane…“
Byl jsem trouba, už z použitých výrazů mě mohlo napadnout, že jsou to herci.
Každý den odpoledne jsem chodíval do starých Žlutých lázní, zatímco se méně úspěšní spolužáci horlivě připravovali k opravným zkouškám. Hrával jsem volejbal, koupal se ve Vltavě, která byla den ode dne teplejší, a zplna hrdla si užíval pohody prázdnin.
V každém člověku je však ukrytý kousek nomáda, dávného pastevce ženoucího stáda z místa na místo s nadějí, že ten další kousek země za obzorem bude lepší a šťastnější než ten, na kterém boří stan. Zkrátka jsem počítal dny na prstech a náramně se těšil na chvíli, kdy vyrazím na své první divadelní turné…
Vložil: Adina Janovská