Zasuňte ho dovnitř, aneb první platinový (a zároveň i kontroverzní) úspěch Bílého hada. (P)alba Thomase Landerse

Autor: Oficiální stránky kapely

Popisek: Whitesnake v roce vydání alba Slide It In

VIDEO Po vydání úspěšného elpíčka Saints And Sinners (1982) se Whitesnake přesunuli do Německa do mnichovského studia Musicland, kde pod taktovkou věhlasného producenta Martina Birche (Iron Maiden, Deep Purple, Blue Öyster Cult, Rainbow, Black Sabbath atd.) započali sessions ke svému šestému studiovému počinu. V té době tvořili kapelu zpěvák David Coverdale, kytaristé Micky Moody a Mel Galley (R.I.P. 2008), párplovský klávesový maestro par excellence Jon Lord (R.I.P. 2011), baskytarista Colin Hodgkinson a pan bubeník „hrál jsem ve svém životě úplně s každým“ Cozy Powell (R.I.P. 1998).

V této sestavě také vyšla původní ostrovní verze a dostala se do domácí Top 10. Krátce poté se ovšem sestava změnila. Jon odešel, aby se znovu připojil k čerstvě reformovaným gigantům Deep Purple. A tak se tedy o klávesy postaral Bill Cuomo. Kytarové povinnosti převzal britský guitar hero John Sykes (ex-Thin Lizzy a Tigers Of Pan Tang), baskytaru obstaral ostřílený skotský harcovník Neil Murray (Black Sabbath, Brian May, Gary Moore), jenž byl dokonce úplně původním basákem Whitesnake. Před o rok pozdějším americkým vydáním bylo na žádost labelu Geffen Slide It In remixováno nositelem Grammy Keithem Olsenem během přehrávání původních partů novými členy, což mělo ve finále za následek existenci dvou odlišných verzí SII. Jeho vydání bylo podpořeno pěti singly, jmenovitě Guilty Of Love, Give Me More Time, Standing In The Shadow, Love Ain´t No Stranger a Slow An´ Easy. Poslední dvě se dočkaly i klipového ztvárnění.

Kde láska není žádným cizincem

Stranu A uvádí poklidné Jonovo intro, z kterého se po půlminutě vyvalí svižnější marš Gambler. Celá kapela zničehonic vytváří hradbu zvuku a opravdu hutný hard rocker se nese v lehce potemnělé atmosféře, kterou náhle rozjasní opět Mr. Lord se svým Hammondem. Davidovy hlasivky ve skvělé formě a celkově výborný track na rozjezd. Titulní dvojku odpálí dobře známý kytarový riff a během sloky se přidá i basa, která vše řádně zhutní. Refrén je klasickou stadionovou halekačkou na sexuální téma, kterou kapela zařazuje do svého živého programu do dnešních dnů. Já osobně ji za ta léta moc nemusím, neb mi přijde značně ohraná. Navíc lyriky o lásce (především té tělesné) mám za ty roky fakt plné zuby a skladbu samotnou považuji spíše za hadí průměr než velký hit, který si zaslouží pevné místo v setlistu.

Standing In The Shadow ihned napravuje reputaci a stává se po Gambler mým dalším favoritem. Její svižné tempo mi skvěle vyhovuje i přes fakt, že se opět nemohu zbavit dojmu oné všudypřítomné posmutnělé nálady, která je nejpatrnější v poslední sloce po kytarovém sóle. Pecka! Give Me More Time se pyšní ač jednoduchým, tak přesto vysoce nakažlivým refrénem, jemuž předchází mému uchu zajímavě znějící pre-chorus. Love Ain´t No Stranger svou strukturou připomíná velký hit Here I Go Again z předchozí desky. Její baladický úvod po necelé minutě nekompromisně přechází v sekaný riff, song nabírá potřebný drive a je celkově naprosto skvěle vystavěn a zaranžován. Ve své době se mu dostávalo bohaté rádiové i televizní rotace a určitě patří bez diskuze nejen do zlaté pokladnice Whitesnake, ale potažmo hardrockové historie jako takové. Osobně přímo s vášní opovrhuji ad nauseum obehranými hity, nicméně v tomto případě je masívní úspěch songu zcela po právu zasloužený.

Všechno nebo nic

Strana B začíná v podstatě velice podobně jako strana A. Slow An´ Easy se pomalu rozjíždí tolik typickou bottleneckovou prací Micky Moodyho na klávesovém podkladu. Coverdaleův hlas se ovíjí okolo jako opravdový had a postupně přidává na intenzitě. Když se po dvou minutách dostaví refrén, stává se z původně pomalého bluesového čísla razantní a velice hlučný dupák, který má fakt grády. Se svými šesti minutami je rovněž i nejdelším trackem alba a zároveň nejzajímavěji vykonstruovaným. Další naprostá klasika!

Následná Spit It Out mi svým feelingem značně připomíná výše zmíněnou titulní věc, tentokrát je ovšem píseň o poznání méně nápaditá. All Or Nothing je o něco památnějším kusem, ale ne zase o moc. Přesto zde slyšíme další výrazný refrén, po jehož druhém opakování přijde na řadu nečekaná pasáž postavená především na klávesách a razantních úderech Cozy Powella. Hungry For Love je dalším příkladem klasického a hlasitého hard rocku vycházejícího z poctivého blues. Desátá Guilty Of Love uzavírá celou nahrávku na tzv. vysokou notu. Jedná se o nejrychlejší kus sady, celá kapela jede na plný výkon a song zní i přes svoji rychlost vysoce majestátně a radostně. Excelentní jízda, která říká sbohem i po dlouhých letech vskutku zábavnému a povedenému dílu.

Remaster 2019

Připomenutí opusu ze čtyřiaosmdesátého má ovšem i další, nejen výroční důvod, protože se v těchto dnech na pultech obchodů objevila jeho deluxe remasterovaná verze, která oslavuje pětatřicáté výročí Slide It In hned v několika konfiguracích: klasické CD, double CD, double LP a box obsahující 6 CD a 1 DVD. Ten je nabitý mistrem remixů extra ordinaire Christopherem Collierem remasterovanou a remixovanou verzí jak původního britského, tak i amerického vydání, dříve nevydanými studiovými a živými nahrávkami, videoklipy, koncertními záznamy a novým, opravdu zajímavým rozhovorem s Mr. Coverdalem o celém procesu tvorby tohoto kontroverzního díla, které se nesmazatelně zapsalo do dějin populární hudby.

UK vs US

Slide It In je pravděpodobně nejpivotálnějším zásekem v dlouhé kariéře Bílého hada, který spolehlivě rozdělil fans na dva základní tábory. První dodnes nedají dopustit na původní britskou verzi, kterou považují za labutí píseň kapely hrající do té doby hard rock silně ovlivněný blues. A ti druzí zase přísahají na americkou verzi, která se svým vyzněním zase více přiklání ke klasickému melodickému heavy metalu osmdesátých let. Tedy stylu, ke kterému kapela ještě více inklinovala na následujícím a ultramegaúspěšném zářezu 1987 a o dva roky později i na Slip Of The Tongue. SII bylo ve své době kritizováno pro opakované sexuální narážky v textech a hromadu všelijakých dvojsmyslů, pro které byli Whitesnake (tedy především D.C.) vždy „nechvalně“ známí.

Psali jsme

Němečtí buřiči Oomph! již tento pátek v Praze. (P)alba Thomase Landerse

Kritici měli pocit, že toho bylo už opravdu dost, ale přesto se nahrávce ve finále dostalo čtyřnásobného platinového ocenění. Kapela svou pozici upevnila následným turné, které se stalo dalším důležitým krokem k tomu, aby David and co. rapidně prorazili i v USA a zajistili si tam pozici věhlasné kapely, která i po více jak čtyřech dekádách stále tvoří (novinka Flesh And Blood vychází 10. dubna a Whitesnake ji podpoří dalším světovým turné se zastávkou v Praze) a je třeba s ní počítat i do dalších let. Long live the Snake!

Psali jsme

Powermetalová vypalovačka s tvrdým vzkazem: Bojujte, abyste byli navěky svobodní. (P)alba Thomase Landerse

Vložil: Thomas Landers