Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Už je to dávno a zdá se, že je to daleko. Na hrůzy, prožité za války, ale zapomenout nelze

24.03.2019
Už je to dávno a zdá se, že je to daleko. Na hrůzy, prožité za války, ale zapomenout nelze

Autor: repro/tikkun.cz

Popisek: Hanuš Bader

Pamětníkům bychom měli dobře naslouchat, aby se podobná zvěrstva již nikdy nemohla opakovat. Životní příběh jednoho z mála pacovských, jež přežili holocaust, přináší kniha Hanuše Badera Přežil jsem to, kterou vydalo nakladatelství XYZ.

„Už je to dávno a všechno se to zdá být strašně daleko. Stojím mlčky, nořím se do myšlenek před náhrobním kamenem se jménem Inge Bader a snažím se vzpomenout, jak všechno začalo.“

Paměti Hanuše Badera, Přežil jsem to, autenticky popisují životní příběh jednoho z mála pacovských přeživších holokaustu. Mapují nejen jeho nepříliš radostné dětství, dospívání a první lásku poznamenanou nacistickou okupací, ale i postupnou proměnu situace židovských obyvatel. Tehdy osmadvacetiletý Hanuš Bader byl na podzim roku 1942 transportován z Pacova do Terezína a následně do Osvětimi. Tam jeho cesta ale nekončila. Později byl převezen na nucené práce do Schwarzheide. Na konci války byl deportován do Bergen-Belsenu, kde byl na pokraji smrti osvobozen britskou armádou. Nakonec se po letech beznaděje a utrpení setkal s milovanou Inge ve švédském městě Malmö.

Přežil jsem to

Hanuš Bader se narodil 2. 7. 1914 v Brně a mládí prožil v Miroslavi, kde jeho otec Max provozoval kavárnu. Matka Emilie, rozená Poláčková, pocházela z Pacova, kde žili její sestra Berta a bratr Ludvík, který vlastnil obchod se smíšeným zbožím. V letech 1936 až 1938 Hanuš sloužil u 24. pěšího pluku ve Znojmě, kde absolvoval poddůstojnické učiliště a byl povýšen do hodnosti desátníka. Kvůli nadcházejícímu ohrožení republiky nebyl v září 1938 demobilizován, ale byl přeložen do Jihlavy, kde působil v mobilizační kanceláři. Když se Miroslav po mnichovské dohodě dostala do okupačního pásma, odešel i s matkou k příbuzným do Pacova, kde pracoval jako příručí v strýcově. V březnu 1942 byl společně se strýcem Ludvíkem Poláčkem zatčen gestapem.

Autor: Hanuš Bader
Žánr:
historie, životopis
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Je jaro. Terezínské ghetto severně od Prahy přetéká lidmi. Stojím na ulici přehrazené prkennými ploty a hlídám jedny dveře. Pracuji ve stráži ghetta (německy nazývané ghettowache) a zavřu dveře pokaždé, když se blíží někdo z SS. Židé musejí čekat za plotem. Jakmile je příslušník SS pryč, smějí přejít přes ulici.
A tak tu stojím jako už tak častokrát a zavírám a otvírám dveře. Ale dneska se něco stane a mně to změní život. Mezi stovkami lidí, kteří se dveřmi derou jako štvaná zvěř, spatřím jedno moc hezké děvče. Možná jsem ji už párkrát viděl. Všichni obyvatelé ghetta z dané čtvrti musejí procházet tudy. Ovšem právě dnes se naše pohledy setkají, ale jen docela krátce, když kolem mě proklouzne. Nemůžu z ní spustit oči a pronásleduju ji pohledem. Ještě jednou se rychle otočí, trošku se pousměje a pak bryskně zmizí v davu.
Nazítří tu opět stojím ve stejný čas. Blíží se esesman z velitelství a já uzavírám průchodové dveře. Ta dívka krásná jako obrázek stojí docela blizoučko u dveří a čeká. Trvá několik minut, než esesák projde a my se spolu dáme do řeči.
„Rád tě zase vidím,“ oslovím ji.
„Procházím tudy každý den. Bydlím v Hamburských kasárnách s matkou a babičkou,“ odpoví.
„Tam bydlí i moje matka.“
„Tak to ji určitě přijdeš někdy navštívit. Třeba se tam uvidíme. Ale bydlí se tam tedy hrozně. Kasárny jsou zavšivené, i když se jednou pokoušeli místnosti odvšivit plynem.“
„Ano, vím o tom,“ pronesu já, „matka si na to často stěžuje.“
„Když je teplo, často si vezmu deku a jdu spát ven na chodbu. Vši to sice z deky nevyžene, ale venku je aspoň trochu chladněji.“
Příslušník SS právě prošel, já tedy otevřu dveře a všichni se honem derou úzkým otvorem, aby rychle přeběhli přes ulici.
Tento den mi připadá báječný. Jsem přešťastný. Směl jsem si promluvit s tou nádhernou dívkou. Jsem do ní zamilovaný.
***
Téhož večera se vydám do Hamburských kasáren. Jsou tam ubytovány pouze ženy a já navštívím svou matku. Na dvoře zahlédnu vícero žen, které si čistí deky na spaní. Vzájemně si pomáhají přikrývky vytřepat a prach stoupá vzhůru jako kouřová mračna. Vidím mezi nimi i to „své“ děvče.
„Kam máš tak napilno?“ zeptá se matka, když ji chci po krátké chvíli zase opustit.
Neodpovím, ale ona určitě vycítí, že za tím něco vězí. Svižně seběhnu po schodech na dvůr. Dívka mě zahlédne a vydá se mi naproti. Matka stojí nahoře na chodbě, která se vine podél obytných místností, a pozoruje nás. Teď už ví jistě, k čemu se tu schyluje.
Oba vyjdeme ze dvora širokou branou a zamíříme k zatravněným pevnostním valům, které Terezín obklopují.
„Jsem Hanuš. Jak se jmenuješ ty?“ zeptám se.
„Inge,“ pípne. „Inge Markusová.“
Sedíme nahoře na valu jako čerstvě zamilovaný mladý pár, trochu se upejpáme a máme velká očekávání.
Ale brzy už ležíme na trávě v pevném objetí a naše tragická pohádka o lásce začíná…

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace