RECENZE Nejen jazz a Gatsby, ale i schizofrenie, alkohol a zoufalství. Zelda Fitzgeraldová, Věnujte mi valčík
22.03.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: V seriálu na motivy Zeldina života s názvem Z: The Beginning of Everything hrála krásnou, ale nešťastnou spisovatelku Christina Ricci
Zelda Sayre Fitzgeraldová byla překrásná dívka z Montgomery ve státě Alabama, která směla díky věhlasu svého otce a dalších příbuzných téměř vše. Byla čilá, velmi vitální, proslula skandály, nahotou, románky. Žila naplno, chtělo by se říct, pakliže by to všechno nezpůsobila duševní porucha. Tu ostatně diagnostikoval Adolf Meyer v proslulé baltimorské klinice Johns Hopkins Hospital už během třicátých let minulého století. Záchvaty, hysterie, emoční výbuchy, touha po hledání vyplnění času, jakási terapeutická substituce, nakonec sklouzla do umění (na které měla přesně daný počet denních a týdenních minut). A výsledkem je právě autobiografický román ´Save Me the Waltz´, jenž v českém překladu Kateřiny Klabanové vydává LEDA pod názvem ´Věnujte mi valčík´.
Ačkoli u toho umění musíme ještě poznamenat, že my si manželku F. Scotta Fitzgeralda vybavíme spíše jako umělkyni. Její obrazy, taktéž nutná součást terapie, jakou ji doporučoval právě F. Scott Fitzgerald, upoutávají nejen dětinskou hravostí, ale rovněž skrytými významy. Chvílemi se ta barevnost a rozpolcenost jeví spíše coby diagnostický nástroj jejího vrstevníka, jímž byl švýcarský psychiatr Hermann Rorschach.
Zpět k literatuře.
Zelda Sayre Fitzgeraldová byla skutečně hezká žena. Věnovala se plavání, baletu, háčkování nebo šití, milovala svou matku, respektovala otce, trpěla hojnými emočními výbuchy (ač se ve skutečnosti jeví nesmírně pokorná a citlivá dívka) a z našeho pohledu se sebou často neuměla zacházet. Už z té knihy je totiž patrný jednoznačný kontrast mezi řádem (pořadí kapitol i jejich dalších částí) a jakousi explozivitou (dialogy a zase dialogy). Mezitím se nachází popisy, vzpomínky, které byly zcela jistě mnohokrát upraveny, než se dostaly mezi čtenáře. V tomto duchu si vedl nadmíru dobře právě proslulý autor Gatsbyho F. Scott Fitzgerald, jemuž už tehdy dělal problém nejen alkohol a peníze, jelikož manželčina léčba byla na tu dobu poměrně náročná, ale vadil mu především její styl. Nechtěl, aby používala společné zážitky (které on použil v románu z roku 1934 ´Něžná je noc´), postavy, situace. On mohl, ona ne. Zelda se tak prokazatelně motala mezi svými duševními stavy (hysterií a nejistotou) a nenáviděnou minulostí (v knize je to ostatně explicitně řečeno, že by nejraději smazala vše s tímto označením).
Budeme přesní, jelikož je ta citace důležitá: „Jsem už prostě taková. Nemůžu se dočkat, až to všechno nahrnu na hromadu s nápisem MINULOST a vyhodím i s tou svojí dosavadní žumpou, abych se mohla posunout dál."
Důvody této skepse jsou opět příznačné. Právě minulost, nad kterou měla na klinice čas přemýšlet, ji vracela a připomínala špatná rozhodnutí, nejistotu, zoufalství, bolavé vzpomínky, díky čemuž propadala hlouběji a hlouběji ve svých už tak dost nepříjemných stavech.
Že podobné rady lékařů k ničemu nevedly, bylo jasné z její další a další hospitalizace. Zelda Sayre Fitzgeraldová zemřela spolu s dalšími osmi pacientkami při požáru Highland Hospital v březnu 1948. Co se o její smrtí ví, je fakt, že byla zamčená v pokoji, ze kterého nemohla ven, jelikož byla přikurtovaná během čekání na elektrošokovou léčbu…
Pro úplnost dodejme, že kniha ´Věnujte mi valčík´ vyšla poprvé v roce 1932 v nakladatelství Scribner, které se spolu s jejím mužem mimochodem staralo a stará například o Ernesta Hemingwaye nebo Kurta Vonneguta. ´Velký Gatsby´ a ´Něžná je noc´ zde samozřejmě vyšly také, a to v letech 1925 a 1934. To jen pro představu časové osy.
V době, kdy tedy Zelda Sayre Fitzgeraldová vydávala svůj deník, protože to víceméně deník je, byli již oba slavní a známí. Bohatí spíše ne. Svědčí o tom skutečnost, že právě v téhle době na sklonku třicátých let publikoval Scott Fitzgerald mnoho povídek, které měly skutečně za cíl platit léčbu.
Jejich vztah byl bouřlivý. Psalo se o něm, vědělo se o něm (v knize jsou časté narážky a výstupy tamějšího tisku, byť interpretované). Někteří jej odsuzovali, jiní jim nevědomky tleskali, další tiše záviděli a pozorovali: o čem jiném je ´Velký Gatsby´ než o hledání jakéhosi cíle, k němuž jsme ve chvíli přiblížení zase o něco dál. Prostě paradoxy. Zelda se snažila do své knihy vtisknout ony lékařské kontury. Tedy precizní postup, lineární děj (tvoří jej kapitoly) a smysluplné věty (jsou jaké jsou). Po literární stránce román žádnou díru do světa neudělal a nikdy neudělá, jelikož je to doba příšerně vzdálená, jižanská Amerika, tehdy nepříliš dotčena děsy první světové války, nevnímala snad ani snahy Nancy Astorové v Británii... Byl to svět sám pro sebe.
Anotace? „Věnujte mi valčík – román o nezkrotné jižanské krásce, jež se po svatbě ocitá v prostředí meziválečné newyorské smetánky – je vyprávění jemné, lyrické, zářící mnoha jasnými barvami, ale také dojemné, nostalgické a místy do krajnosti zoufalé. Divoké rytmy originálního, neobvykle otevřeného a osobitě sugestivního líčení ženského osudu se zklidňují do nálad nadějného očekávání, a ty zase střídají lyrické ozvěny vzpomínek málem zaniklých. Kde se vyprávění ujímá proud vědomí, jde o vypjatou situaci a vnitřní monolog vyvolává dojem, že byl zapsán v návalech zuřivého hněvu."
Tolik faktická a nutná vsuvka k jedinému dokončenému románu Zeldy Fitzgeraldové.
„Řekni mi prosím, co mám dělat, protože já to opravdu nevím. Práce je moje největší radost, ale pokud by pro mě bylo lepší, abych se pustila do něčeho mně zcela cizího, udělám to – třebaže nechápu, jak by člověku mohlo prospět háčkování tašek, když touží malovat sedmikrásky. Ale možná je někdy nutné dělat, co člověk nemá rád," psala ona jemu. A on odpovídal. Jejich korespondence (opakovaně vydaná, například jako ´Dear Scott, Dearest Zelda´) a právě kniha ´Věnujte mi valčík´ obohatí znalosti jako máloco. To je klíč a důvod k jejímu čtení. Výrazné doplnění tajenky a neznámých kousků v osudu jednoho z největších amerických spisovatelů. Takto je k ní třeba přistupovat. Pokud byste ale příběh Alabamy Beggs a Davida Knighta chtěli číst je tak mimoděk, budiž. Tu pravou váhu autorčiných slov ovšem dají především zmíněné souvislosti.
Vložil: Zdeněk Svoboda