RECENZE Vzadu, v ovzduší lidských výkalů a chlorového vápna, leželi ti, kteří už nevydrželi stát. Jindřich Flusser, Život na úvěr
17.03.2019
Foto: Facebook / Jan Hutz
Popisek: Terezín, ilustrační foto
Tématika vyhlazování židovského obyvatelstva během 2. světové války, stejně jako literatura mapující dění v koncentračních táborech, je i desítky let po Hitlerově smrti neustále živým tématem. A to nejen díky četným akcím, jako například přednáškám či svědectvím, ale zejména díky té psané formě vzpomínek. V posledních týdnech můžeme v této oblasti zmínit dokonce čtyři tituly.
Lale, ´Tatér z Osvětimi´, popisuje na vlastní kůži prožité dny a měsíce za branami s nápisem Arbeit macht frei. Jeho zážitky z mučení (své vlastní osoby), kastrace „in vivo", poprav a potratů jsou skutečně otřesné. KrajskéListy.cz měly možnost ještě před vydáním v českém jazyce (CPRESS, 2018) knihu „jen tak pro zábavu" překládat a tentokrát musíme uznat, že strohost anglického jazyka byla oproti češtině vtíravější a byl to i větší zážitek. Druhým titulem, spíše encyklopedického charakteru, byl vloni vydaný ´Holocaust´ Františka Emmerta.
Po něm v nás zbyla především pachuť po obludně pojmenovaných funkcích: od reichsführera přes SS-Obergruppenführera až po blockführera jednotlivých baráků. Lagerarzta v Konzentrationslagern Mengeleho nevyjímaje. Tento titul Mladé fronty nelze považovat za beletrii, ale za čistě odbornou literaturu. Pak je tu letošní novinka z Akademie věd ´Obvinění z Dachau´, kdy rámci 489 procesů v Dachau čelilo americké justici 1.700 zločinců nacistického Německa. Jednalo se o celou řadu obžalovaných, od říšských pohlavárů po statkáře, studenty a vesničany. Provinili se účastí na zvěrstvech namířených proti obětem všech možných národností, k nimž došlo v koncentračních táborech a při transportech.
V neposlední řadě je tu skvost, který jsme díky nakladatelství Garamond mohli číst také my. Jedná se o vzpomínkovou knihu ´Život na úvěr´ Jindřicha Flussera (1917–1994) s nádherným doslovem Stanislava Motla.
Tato autobiografie líčí nejen drastické poměry a mezilidské vztahy v nacistických koncentračních táborech, v nichž měl budoucí lékař několikrát doslova „štěstí v neštěstí“, ale uvádí také jeho četné úvahy o životě, osudu a „lidství“. Vyprávění začíná transportem z Terezína na jaře 1944, odkud autor odjel spolu s rodiči a manželkou do „rodinného“ tábora v Osvětimi. Díky vlastní prozřetelnosti se zde vyhnul zplynování, o kterém rozhodoval výše zmíněný doktor Mengele. A i poté vícekrát unikl smrti jen o vlásek. Kniha končí osvobozením tábora Buchenwald, ve kterém Flusser pomáhal Antonínu Kalinovi se záchranou téměř tisícovky židovských dětí.
Autor knihu sepsal po válce ve třetí osobě, když pro něj ještě byly vzpomínky příliš bolestivé a až později se rozhodl převést text do ich-formy, toho už se ale nedožil. Udělali to tedy za něj potomci, podobně jako doplnění poznámkami a vysvětlivkami.
Asi bychom v tuto chvíli mohli zmínit (nejprve německou) židovskou literaturu celkovým pohledem. Říci jména jako Oskar Baum, Max Brod, Franz Janowitz, Franz Kafka, Paul Leppin, Gustav Meyrink, Hugo Salus, Ernst Weiss nebo Franz Werfel. Doplnit Arnošta Lustiga, Otu Pavla, Leo Pavláta, Karla Poláčka, Ludvíka Aškenazyho, Jiřího Ohrensteina a Weila a mnohé další.
Jenomže v tomto ohledu bude mnohem podstatnější zdůraznit onen prožitek.
Pakliže jste měli možnost sledovat desetihodinový dokument Šoa Clauda Lanzmanna, jistě jste si všimli té nejistoty. Chvil, kdy dospělí chlapi s notným odstupem času přestávají mluvit, často se rozbrečí a znovu mlčí. Přesně to byla chvíle, ve které se zcela jistě nacházel i Jindřich Flusser. Zvěrstva, jaká se děla v koncentračních táborech, nelze zapomenout, a tudíž se řada přeživších snažila tyto děsy vytěsnit. Drtivé většině se to nikdy nepodařilo. Stačí si přehrát záznamy z Osvětimi, Dachau, kdy staré ženy vzpomínají na pokusy na lidech. Zmiňují tu bolest, pláč, tu bezmoc matek a umírajících dětí. A pak je tu druhý přístup: snaha osvobodit se pomocí literatury. Jindřicha Flussera potkal právě tento osud. Ve své knize líčí opravdu hrozné věci, které není třeba opakovat. Tu knihu je totiž nutné číst.
Jak jsou ta svědectví nepochopitelná a zlá, tak jsou pro současnost důležitá a všeříkající.
Flusser ve svém citlivě podaném textu zachází s prostředím, v němž se ocitnul, s málo vídanou hrdostí a ctí. Když může, pomůže, jak zní staré židovské přísloví. Ať už se bavíme o jídle, lécích proti úplavici nebo jen dobré náladě. Ta byla za ostnatým drátem mezi SSmany se psy a jejich poskoky s tyčemi nebo pruty a biči něco jako zázrak. Jindřich Flusser v mnoha situacích, kdy člověk ztratí veškerou důstojnost (nezakryté latríny, průjmové pokoje, selekce), vyzařuje ohromnou sílu žít. Což byl zcela určitě jeden z důvodů, proč se mu to nakonec podařilo.
KrajskéListy.cz nabízí ukázku titulu, jež vnímáme coby povinnost pro každého čtenáře a kterou doporučujeme bez jakéhokoli zaváhání. Náš vděk míří rovněž za rodinou Jindřicha Flussera, která se o vydání v této podobě (hovoříme o citlivé 2ich-formě") postarala.
Po apelu nás zahnali zpět na blok a na kavalce. Nemocné mezitím přestěhovali na poslední kavalec až k zadnímu vchodu. Leželi tam hned vedle přetékajících plechových nádob, které čtyřem stům devadesáti mužům sloužily k vykonávání potřeb. Na latrínu jsme nesměli a ani později nebylo možno v noci opustit blok. S těžce nemocnými to tak bylo na všech blocích. Zcela vzadu, v ovzduší lidských výkalů a chlorového vápna, leželi ti, kteří už nevydrželi stát na apelu. Nebyli tam dlouho.
Toho dne jsme už nedostali ani jíst, ani pít. Až ráno, 48 hodin po odjezdu z Terezína, nám dali do plechového šálku po sběračce „herbaty“, jakéhosi teplého bylinkového čaje. Že nám ponechali esšálky, bylo dobrým znamením.
Vložil: Zdeněk Svoboda