Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

S Pirátem na palubu EU

S Pirátem na palubu EU

Evropské volby se blíží, pojďme do toho

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Prožili spolu sedm nádherných dnů, a pak zmizel. Proboha, proč?

06.03.2019
Prožili spolu sedm nádherných dnů, a pak zmizel. Proboha, proč?

Autor: rosiewalsh.com

Popisek: Rosie Walsh

Zdálo se, že začíná opravdová láska na celý život. Jenže vše změní tajemství, které jí zapomněl říct. Láskyplný román s nádechem tajemna Muž, který už nezavolal vydalo nakladatelství Motto.

„Tuhle knihu naprosto zbožňuju a přála jsem si, aby nikdy neskončila,“ říká Liane Moriarty, autorka bestselleru Sedmilhářky. Sarah a Eddie se do sebe zamilovali na první pohled. Strávili spolu sedm úžasných dní a oba měli pocit, že potkali toho pravého. Když Eddie odjíždí na plánovanou dovolenou a slíbí, že zavolá, Sarah nepochybuje, že slib dodrží. Jenže nezavolá. Ani neodpovídá. Všichni Sarah radí, ať na něj zapomene, ale ona ví, že se něco muselo stát. Zjistí, že skutečně existuje důvod, proč Eddie zmizel – pravda, kterou si zapomněli říct.

Muž, který už nezavolal

Autor: Rosie Walsh
Žánr:
román
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Hannah byla svéhlavá a neústupná jako malý buldozer – nikdy jí nedošly protiargumenty a naši rodiče to nakonec vždycky nevyhnutelně vzdali. Zpočátku tábořili na poli s námi, ale posléze, v době, kdy jsem se s námahou prodírala spletitým houštím puberty, dovolili Hannah a Alex, aby tam přespávaly samy, se mnou jako s osobním strážcem.
Lehávaly jsme tam v otcově starém festivalovém stanu, což bylo těžkopádné monstrum z oranžové plachtoviny připomínající malý bungalov, a poslouchaly symfonii zvuků v trávě venku. Často jsem zůstávala vzhůru dlouho poté, co moje mladší sestra a její kamarádka usnuly, a uvažovala o tom, nakolik bych je opravdu byla schopná ochránit, kdyby někdo vpadl dovnitř. Nezbytnost chránit Hannah – nejen když spala v tom stanu, ale neustále – mi ležela v žaludku jako žhavý kámen, jako sopka chystající se každým okamžikem vybuchnout. A přesto, co bych v případě nebezpečí vlastně doopravdy udělala? Zasadila bych útočníkovi úder karate svým útlým dívčím zápěstím? Nebo bych ho probodla klacíkem na opékání pěnových bonbonů?
Často působí nerozhodně, chybí jí dostatečná sebedůvěra – tak to o mně kdysi napsala do posudku třídní učitelka.
„No, tak tomu teda říkám užitečnej postřeh,“ zhodnotila zprávu učitelky moje matka, tónem, který si obvykle vyhrazovala pro plísnění mého otce. „Nic si z toho nedělej, Sarah. Klidně buď nerozhodná, když chceš. Od toho je puberta, tak si to užij.“
Nakonec jsem vždycky přece jen usnula, vyčerpaná nekonečným svárem mezi ochranitelským pudem a pocitem bezmoci, a probouzela jsem se časně, abych pro Hannah a Alex z nepopsatelných kombinací poživatin, které si sbalily s sebou, sestavila jejich oblíbenou nechutnost zvanou „snídaňový sendvič“.
Položila jsem si dlaň na hruď, abych ztlumila světlo vzpomínek. To nebyl večer pro smutnění; byl to večer pro prožívání přítomnosti. Pro Eddieho a pro mě, pro ten velký, dosud jen tušený cit, který se mezi námi rodil.
Snažila jsem se soustředit na zvuky, jimiž se nocí ozývala lesní mýtina kolem nás. Na šramot hmyzích tělíček v trávě, na opatrné našlapování neviditelných zvířat, na šustění listí ve vánku, na klidný, pomalý rytmus Eddieho dechu. Poslouchala jsem, jak mu pod bundou tluče srdce, a obdivovala jeho pevnost a pravidelnost. „Lidi nejsou vždycky takoví, jaký se zdaj na první pohled,“ říkával vždycky můj otec. „Musíš tomu dát čas, Sarah, pak teprve uvidíš, co v člověku opravdu je.“ Ale já jsem tohohle muže pozorovala už týden a ještě jsem nezaznamenala ani stopu jakéhokoliv neklidu. V mnoha ohledech mi připomínal mě samotnou, jaká jsem se snažila být v práci: solidní, racionální, nepoznamenaná vrtkavostí štěstěny v prostředí neziskového sektoru – s tím rozdílem, že já jsem na sobě musela léta pracovat, abych tohoto zdání docílila, kdežto Eddie působil dojmem, jako by tento dar dostal do vínku od přírody.
Uvažovala jsem, jestli nějakým způsobem vnímá vzrušení, které se mi vzdouvalo v hrudi. Ještě před pár dny jsem byla nešťastná, opuštěná ženská před čtyřicítkou a před rozvodem. A pak se mi zničehonic přihodilo tohle. Potkala jsem jeho.
„Hele, jezevec!“ zašeptala jsem, když jsem ve tmě koutkem oka zahlédla pohybující se stín. „Jestlipak je to Cedric?“
„Cedric?“
„Jo. Ale nejspíš to nebude on. Jak dlouho vlastně takoví jezevci žijou?“
„Nevím, řekl bych takovejch deset let.“ Eddie se ve tmě usmíval: slyšela jsem to.
„No, tak to určitě není Cedric. Ale mohl by to bejt jeho syn. Nebo možná vnuk.“ Odmlčela jsem se. „My jsme Cedrika milovaly.“
Eddieho tělem projela vlna uvolněného smíchu, která rezonovala až v mém. „Kdo je to ,my‘?“
„Já a moje mladší sestra. Často jsme kousek odsud tábořily.“
Eddie se překulil na bok; jeho obličej se přiblížil k mému tak těsně, že jsem mu viděla do očí.
„Jezevec Cedric. Ty… a já,“ řekl potichu. Špičkou prstu mi přejížděl po hranici vlasů. „Líbíš se mi. Líbí se mi, že jsme tu spolu. Vlastně se mi to líbí moc.“
Usmála jsem se, přímo do jeho laskavých, upřímných očí. Na jeho mimické vrásky, na mohutný úhel jeho čelisti. Vzala jsem ho za ruku a políbila jsem ho na špičky prstů, drsné a zjizvené od třísek po dvaceti letech práce se dřevem. Připadalo mi, jako kdybych ho znala už celé roky, celý život. Jako kdyby nás někdo jeden druhému přisoudil, možná už při narození, a od té chvíle cílevědomě osnoval důmyslné plány, aby nás dal dohromady, až jsme se před šesti dny konečně potkali…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace