Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Věřil, že svým sebezničujícím činem dává společnosti poslední šanci. Jenže…

05.03.2019
Věřil, že svým sebezničujícím činem dává společnosti poslední šanci. Jenže…

Autor: XYZ

Popisek: Jan Palach

Článků, dokumentů i knih o Janu Palachovi se vyrojila v souvislosti s výročím jeho tragické smrti řada, tahle je ale opravdu výjimečná. Slunce v úplňku aneb Příběh Jana Palacha, nedokončený dokument Jana Lederera z roku 1988, který beletristicky zpracovala Lenka Procházková, vydalo nakladatelství XYZ.

Román o osobnosti studenta Jana Palacha, který se stal symbolem českého odporu proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, z historicko-politického pohledu detailně líčí události i atmosféru ve společnosti až do ledna 1969.

Lenka Procházková se pokouší ze skromných indicií vytvořit obraz charakteru a osobnosti člověka, pro něhož invaze a pozdější reakce veřejnosti i vlády na ruskou okupaci byly podnětem k promyšlenému burcujícímu činu, který otřásl celou společností, pomalu upadající do normalizačních podmínek. Vytvořila postavu citlivého, realisticky uvažujícího a politicky vyzrálého mladého muže, který věřil, že svým sebezničujícím činem dává společnosti poslední šanci na dosažení politické změny.

Slunce v úplňku

Palachův příběh autorka beletristicky zpracovala na základě nedokončeného dokumentu Jana Lederera z roku 1988, vydaného v samizdatu, a s ohledem na generace, pro které znalost tehdejších okolností není samozřejmostí, obohatila příběh chronologií okupace a informacemi z odtajněných archivních dokumentů.

Autor: Lenka Procházková
Žánr: životopis, politika, román
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Křižovatka Klárova byla pro civilní auta neprůjezdná. „Nic neriskuj,“ prohlédl si ho školník. „Pomodli se doma.“
Když spěchal podél řady tanků, cítil, jak se mu plaší srdce. Kdyby se to stalo někde v Africe… tam se může i dnes stát ledacos… ale uprostřed Evropy? Jen kvůli myšlenkovým sporům poslat pět armád?! Odbočil do uličky.
Voněla vlhkostí a on si připomněl zahradní terásky přilepené na skále a pohled na město z té zelené pozorovatelny, jak jej prožil v červnovém soumraku, kdy řeka dole ztmavla a leskla se jako hustý inkoust. A pak ráno stejná řeka už nepůsobila tajemně a hluboce, ale lehkovážně a rackové přelétávali mosty, jako by je otvírali pro nový dlouhý den. I dívce, s kterou na visuté terásce byl, se v ranním slunci proměnila tvář. Hlavně oči. Beze stínů na víčkách byly jako bez břehu, neohraničené. Ale když opustili hnízdo a seběhli do ranníulice, kde bylo světlo ostřejší, protože je nezměkčovaly listy stromů, si své proměněné oči zakryla slunečními brýlemi. Obrovská růžová skla v kulatých obroučkách jí seděla na nose jako karnevalová maska a změnila ji v rozvernou berušku. Asi to byla drahá zahraniční nicůtka, zacházela s brýlemi opatrně, jako se šperkem. Nechala si je na očích i v kavárně, kam si šli přečíst noviny.
Ve třech různých denících, které si rozložili na mramorovém stolku, byl stejný článek. Četla ho s netrpělivým chvatem, ale on nedokázal vynechat jediné slovo z těch dvou tisíc a žasl, že někdo dokázal najít tak přesná a seřadit je, aby z toho vznikla mapka.
Když zvedl hlavu, seděla u vedlejšího stolku a probírala článek s cizími lidmi. Viděl, že jsou rozčilení stejně jako on, dokonce si v půjčených kavárenských novinách kroužkovali věty jako místa se zakopaným pokladem. A tak si se vzrušenými zlatokopy připil na ten článek, na ten plán, na tu úžasnou výzvu, která sjednotila celou kavárnu a venku i celý národ, jako kdysi Garibaldi s tisícovkou mužů sjednotil Itálii. Ale doba pokročila a dnes stačí na sjednocení slova. Pouhých dva tisíce slov to dokázalo! Myslel si na začátku léta.
A za každé slovo jeden tank, ukázalo se teď, když léto skončilo. Kolem Belvederu rachotila další kolona. Vpředu jel gazík. Ale šlo by to po tramvajových kolejích! Rozběhl se k nim.
Na základní škole vyhrál závody v přespolním běhu, ale tehdy nedrnčely v protisměru tanky. Na konci konvoje jel další doprovodný gazík. Pak ještě náklaďák. A potom už je slyšel jenom za zády. Ale pach spálené nafty zůstával. Je strašné dusno! Vrcholky stromů v Královské zahradě trčely v bezvětří. Když by měl fičet vichr!
Možná u Hradu nebudou. Byli. Viděl, že dlážděná odbočka je zatarasená obrněnými transportéry. A tak běžel po kolejích dál a teprve u další refýže zabočil do ulice U Brusnice. Z té vedla pěšinka do Jeleního příkopu.
Kdysi tu měli ohradu s medvědy. Masaryk je dostal darem od legionářů z Ruska. Potomci legionářských medvědů přečkali i druhou válku a teprve deset let po ní začali vadit jako živá připomínka někdejší vroucnosti vojáků k zakladateli státu. Přemístili je do zoologické. Asi je k té degradaci převáželi v noci. Domek medvědího hlídače tu ale ještě pořád stál, opuštěně a zchátrale. Břehy kolem vyschlého potoka působily jako území nikoho. Přeběhl a začal šplhat mezi keři a přerostlou trávou k hradebnímu valu.
V nějakém časopise četl o podzemních chodbách a bunkrech, které dal vybudovat Gottwald. Tajná chodba prý vedla z podzemí katedrály až sem do Jeleního příkopu. Prezident by mohl z obklíčeného Hradu uniknout. Pokud ta chodba ještě funguje. Ale bělovlasý generál, bojovník od Buzuluku a předtím od Zborova přece nebude prchat!
„Stoj!“ Tenhle medvěd taky přicestoval v noci. V ruce měl samopal.
„Što ty zděs?“
„Chci se podívat na Hrad.“
„Pačemu?“
„Je to naše historické místo.“
„Na vaši historii dnes není čas!“ Ale dalo se to přeložit i jako: „Na vaši historii už není doba.“ Ruce na zbrani se přesunuly: „Otoč se!“
Nechci být zastřelený zezadu. Zepředu je to taky nanic. Pomalu se otočil.
Přes tenkou bundu a triko ucítil v zádech hlaveň. „Jdi!“ postrčil ho k příkré stezce směřující k baště. Tlak mezi lopatkami zesílil. Uvědomoval si, že nesmí zakopnout ani uklouznout. Ale tady v Praze zřejmě ráno nepršelo. Ve Všetatech se rozpršelo už v noci.
Před vstupní branou Hradu stály tanky. Další na nádvoří. Kolem kamenné fontány postávali vojáci v kombinézách. Kouřili chvatnými tahy, cigarety drželi mezi palci a ukazováčky, vypadali jako z válečného dokumentu. Jeden se snažil zachytit do přilby vodu tryskající v tenkém pramínku, ale kdosi ho okřikl. Bojí se, že voda v kašně může být otrávená? Takové ubohé praktiky patří do středověku!
V rohu nádvoří stáli tři vojáci české hradní stráže.
„Důstojníku!“ křikl Rus.
Z hloučku vykročil velitel. „Co udělal?“ V hlase se mu chvěla obava.
„Chtěl jsem se jen podívat na Hrad,“ vzhlédl k věžím katedrály. Vypadaly jako prsty pozvednuté k přísaze.
„Převezměte ho!“ Už to ale znělo unaveně.
„Pojď,“ řekl přísně český důstojník a odvedl ho ke svým. „Kdo jsi?“
Vytáhl index. Důstojník do něj jen nahlédl. „Co tu hledáš?“
„Prezidenta.“
„Cvoku. Myslíš, že teď máme náladu na tvoje ptákoviny?“
„Chci vědět, co okupanti udělali s mým prezidentem!“
„Ticho!“ ohlédl se nervózně druhý strážný.
„Nic s ním neudělali,“ řekl velitel. „Starý pán je v pořádku.“
„Je na Hradě?“
„Je. Přijel hned v noci.“
„Tak možná neví, co se teď děje v ulicích!“
„Ale ví.“
„A že nic nedělá?“
„Ty mu chceš něco poradit?“ zvedl obočí důstojník.
„Musí promluvit k národu!“
„Do rádia mluvil už ráno.“
„To bylo nanic. Musí tu invazi jasně odsoudit! Stejně jako Dubček!“
„A seberou ho taky,“ doplnil druhý strážný.
„Když to odsoudí i prezident, najdem spojence. K čemu jsme v OSN?“
„K hovnu,“ vysvětlil mu třetí voják. „Myslíš, že OSN si tímhle bude pálit prsty?“
„Rada bezpečnosti to musí řešit. Nechceme zažít nový Mnichov!“
„Na nás neřvi,“ zamračil se velitel.
„Nesmíme to vzdát! Dalo by se přece…“
„Dovedeš si představit válku?“
„Dovedu si představit, že to Rada bezpečnosti projedná a nazve agresí! Má to všechny znaky agrese! Vy jako voják to musíte uznat.“
„Já to můžu uznat třeba tisíckrát!“ vyhrkl vztekle důstojník.
Pak si ho přitáhl za bundu: „Ty myslíš, že politici na Západě o tomhle dopředu nevěděli? Že to je pro ně blesk z čistýho nebe?“
„Vždyť nám fandili! Viděl jsem ty časopisy, kde se psalo o pražským jaru. Obdivně!“
„Jo, novináři. A teď nás budou litovat. Tím to skončí. Ale aspoň jsme si to zkusili. I to je zázrak. Ty odjeď. Vzpomínat můžeš venku.“
„Že nejsem na vojně!“ Ohlédl se k tankům.
„Tak to buď rád! Víš, jak jim je?“
V té chvíli začaly houkat sirény. Muži z hradní stráže si stoupli do pozoru. Důstojník mžikl k prezidentské standartě na střeše. A pak zvedl pravou dlaň k čepici. Ti dva ho vděčně napodobili. Sovětští vojáci zahodili cigarety a ostražitě se semkli.
Zvuk sirén byl nerovnoměrný v intenzitě, přicházel na hradní návrší ze všech směrů. Nesl se z továren i od nádraží a opožděně se přidávaly zvony kostelů. Rusové neklidně obhlíželi okna a střechy palácových budov, samopaly drželi před tělem, schýlená ramena jim zmenšila postavy a v porovnání s urostlou hradní stráží působili směšně. Ale neměl náladu pro ocenění výjevu, v duchu si představoval mapu republiky, kde v každém městě znějí sirény a lidé nehybně stojí na ulicích…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace