Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vznik samostatné republiky nebyl žádná selanka. Co nejspíš ani netušíte a jak to tenkrát doopravdy bylo?

03.03.2019
Vznik samostatné republiky nebyl žádná selanka. Co nejspíš ani netušíte a jak to tenkrát doopravdy bylo?

Autor: kosmas,cz

Popisek: Vladimír Liška

K mimořádně zajímavé knize Vznik Československa 1918: Fakta, mýty, legendy a konspirace lze přidat přinejmenším ještě jeden podtitul – Špetka historie nikoho nezabije. O řadě faktů a událostí se totiž nemluví, některé byly v zájmu ‘vyššího dobra‘ poupraveny či cíleně ‘zapomenuty‘. Historickou publikaci uznávaného autora Vladimíra Lišky vydalo nakladatelství XYZ.

Oslavy stého výročí vzniku Československa stále ještě doznívají. Vedle historických faktů se během té stovky let, naplněných až po okraj dramatickými událostmi a zvraty, zrodila i řada různých báchorek a legend. Některé ‘vylepšily‘ v dobré víře rozbouřené emoce, u jiných se stalo jejich duchovním otcem zbožné přání. Leccos přikrášlila fantazie pamětníků, tu a tam byla některá fakta pochroumána či nechtěně upravena ústním předáváním. A svoji roli samozřejmě sehrála i snaha právě vládnoucích elit vylepšit či trošku ohnout historii ve svůj prospěch. Koneckonců to dobře známe, takové pokusy o úpravu historických reálií či jejich takzvaný správný výklad zažíváme i dnes.

Pohlédnout na jakékoli události opravdu objektivně a bez emocí bývá nejnáročnější. Tohoto obtížného úkolu se ujal přední český publicista a spisovatel Vladimír Liška, jenž nás ve své knize Vznik Československa 1918: Fakta, mýty, legendy a konspirace tentokrát stručně, a přitom přesně seznamuje s vývojem, který vzniku samostatné republiky předcházel. Poté čtenáře provází charakteristickými problémy, které politická elita nově vzniklého státu musela řešit, ať už se jednalo o velmi napnutý rozpočet, rozevírající se nůžky mezi chudými a bohatými, občanské nepokoje či rozpory mezi samotnými politiky.

Vznik Československa 1918: Fakta, mýty, legendy a konspirace

Text se neomezuje pouze na osobnost prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Pozornost je věnována i jeho nástupci Edvardu Benešovi a svoji samostatnou kapitolu zde má Milan Rastislav Štefánik, u nějž autor analyzuje jeho rozporuplný vztah k prvnímu československému prezidentovi. Za zmínku mimo jiné určitě také stojí odbočka k legiím, jež jsou v současných školských osnovách vcelku opomíjeny. Kniha přinese radost a nejspíš řadu nových poznatků nejen zájemcům o české dějiny, ale může se stát také kvalitním zdrojem informací i pro studenty středních škol.

Autor: Vladimír Liška
Žánr:
česká historie
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Osmadvacátý říjen – revoluce, nebo převrat?
Popud ke státnímu převratu v pondělí 28. října roku 1918 dala zpráva, že Rakousko-Uhersko přijme podmínky amerického prezidenta Wilsona k uzavření příměří. S tím, že by mohlo v Praze toho dne dojít k masovým nepokojům a demonstracím, nepočítali ani ve Vídni, ale dokonce ani v osmatřicetičlenném Národním výboru, vůdčím politickém orgánu české protirakouské opozice, ustaveném českými politickými stranami už 13. července roku 1918.
Lidé si však tuto úžasnou zprávu mylně vysvětlili jako kapitulaci monarchie, což nepřímo potvrzovala i odpověď rakouského ministra zahraničí Andrássyho na Wilsonovu dřívější nótu, vyzývající Trojspolek k uzavření míru. V Andrássově odpovědi na uvedenou nótu se totiž mimo jiné pravilo, že rakouská vláda slibuje uznání práv Čechoslováků a Jihoslovanů.
Na vývěsní tabuli redakce Národní politiky, nacházející se na Václavském náměstí, se už dopoledne objevil červený nápis PŘÍMĚŘÍ, což okamžitě vyvolalo u kolemjdoucích Pražanů rozruch. Zpráva o tom, že je konec války (což nebyla pravda, neboť ta skončila až 11. listopadu 1918 – pozn. aut.), se šířila městem jako blesk.
Vzápětí vyšly rozjásané davy do ulic, všude se vyvěšovaly české vlajky, strhávaly rakouské státní znaky a zamazávaly německé nápisy. Je konec války, je mír a svoboda!
V Praze to zavánělo revolucí a svým způsobem to i revoluce byla, a pokud bychom ji mohli blíže charakterizovat, pak šlo o revoluci národní, a co je neméně důležité – o revoluci nenásilnou, dnes bychom možná řekli sametovou.
To později ve svém díle Budování státu potvrzoval i český novinář Ferdinand Peroutka (1895–1978):
„Ovšemže to byla revoluce z toho hlavního a jediného důvodu, že se to stalo proti vůli ovladatelů. Nezáleží na tom, že revoluce musela překonávat jen malý odpor a že proto jen málo vypadá jako boj. Revolucí ovšem ještě nebyla, když Národní výbor přejímal moc.“
Podle Peroutky se státní převrat tedy stal opravdovou revolucí až poté, co byly s Rakouskem přerušeny všechny styky, což ovšem 28. října roku 1918 ještě rozhodně nebylo.
Nebyla to však jen zásluha demonstrujícího davů či předních českých politiků a činovníků Národního výboru, kteří se vzápětí chopili politické iniciativy k usměrnění státního převratu v nenásilnou změnu moci. Jejich protiváhu 28. října stále tvořili v Praze především vysocí důstojníci rakouského vojska v čele s pražským vojenským velitelem, polním podmaršálkem Paulem von Kestřankem. Ti mohli proti demonstrujícím Pražanům nasadit ozbrojenou sílu a probíhající státní převrat i s nimi spojené demonstrace utopit v krvi.
Jistou zkušenost totiž už měli za sebou. Před čtrnácti dny (14. října) se v Praze, ale i v Kladně, Písku, Mladé Boleslavi, Plzni, Českých Budějovicích, Brně a dalších městech uskutečnily mohutné demonstrace stávkujícího dělnictva a studentstva. V Praze v jejich čele stála tzv. Socialistická rada, která byla tvořena zástupci dělníků i některých levicových poslanců, ale ta nakonec zůstala osamocena.
Tyto demonstrace se rakouské vládní moci podařilo nasazením policie a vojska ještě téhož dne eliminovat, aniž muselo dojít ke krvavým střetům. Pražské vojenské velitelství tehdy zaznamenalo, že stačilo, aby vojáci zaujali palebná postavení u kulometů, a demonstranti rázem vystřízlivěli a sami se rozešli nebo přesunuli jinam. Důležité bylo i to, že se Národní výbor od těchto dělnických pouličních bouří distancoval a ponechal vývoji událostí i zásahům rakouské vládní moci volný průběh.
Dne 28. října však pražské vojenské velitelství k podobnému zákroku už naštěstí nemělo odvahu ani potřebný elán, neboť rakouské důstojnictvo nepříjemně zasáhla zpráva o vyhlášeném příměří. Rakouská generalita navíc neměla přehled o tom, co se v Praze děje a kam bude další vývoj v monarchii směřovat.
Řady rakouských důstojníků se také zmocnila poraženecká nálada z prohrané války a zvyšovat vzniklé napětí perzekučními zákroky se mohlo v dalších hodinách a dnech obrátit proti nim, neboť z Vídně neměli zpočátku žádné instrukce o tom, co mají dělat. Proto i díky jejich váhavosti a koneckonců i ochotě vyjednávat s Národním výborem, který se najednou stal hlavním politickým centrem v Praze, došlo k tomu, že předávání moci probíhalo bez vážnějších incidentů, i když o dramatické okamžiky, kdy se všechno mohlo ještě zvrtnout, nebyla nouze…
Čtyřčlenné předsednictvo Národního výboru ve složení Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a František Soukup, zasedající v Obecním domě, se okamžitě chopilo iniciativy. K nim se připojil i slovenský politik Vavro Šrobár, který byl náhodně v Praze.
Ukázalo se, že Alois Rašín, zastupující nepřítomného předsedu Národního výboru Karla Kramáře, jenž v té době jednal v Ženevě s Edvardem Benešem, byl jako jeden z mála připraven na vznik tak vážné situace. O tom, že státní převrat spontánně probíhá v pražských ulicích, sice nikdo z přítomných nepochyboval, ale Rašín byl o uzavření příměří už 27. října večer z Vídně telefonicky informován Vlastimilem Tusarem, který tam pobýval jako emisar Národního výboru. V tu chvíli si Rašín uvědomil, že jakmile tato zpráva vejde ve známost, veřejnost na ni určitě zareaguje. A tak ještě v noci sedl ke stolu a pro každý případ sepsal stručné prohlášení o vzniku Československa.
Mezi členy vedení Národního výboru panovaly především obavy z toho, aby se lidé v pražských ulicích nevymkli kontrole a aby nedošlo k násilnostem nebo rabování. Základním úkolem proto bylo usměrnit davy k jakési „národní veselici“, do ulic vyslat hudební kapely a vše pojmout jako lidovou oslavu konce války.
Nejvýbušnější situace mohla nastat na Václavském náměstí, kam nakonec zamířili vedoucí představitelé Národního výboru s provoláním o ustavení československého státu. V jejich projevech se zároveň zdůrazňovalo, že všechny dosavadní zemské zákony zatím zůstávají v platnosti a shromážděné obyvatelstvo bylo vyzváno k tomu, aby se neuchylovalo k žádným projevům násilí, a to ani vůči představitelům teď již bývalé rakouské státní moci.
Ale ještě před tímto jejich veřejným vystoupením se pánové Rašín, Švehla, Soukup a Stříbrný nechali autodrožkou odvézt na pražské místodržitelství. Tam však zastihli jen viceprezidenta Jana Kosinu, neboť místodržitel, hrabě Max Julius Coudenhove, byl teprve na cestě z Prahy do Vídně, kam ráno odjel, aby zjistil, jak má postupovat.
Místodržitelův zástupce byl naprosto zmaten. O uzavřeném příměří nevěděl, noviny ještě nečetl, a že jsou v pražských ulicích demonstrace oslavující konec války, ho překvapilo. Na oznámení přítomné delegace, že právě vzniká nový československý stát v čele s Národním výborem, jehož jsou přítomní pánové vedoucími činiteli, odpověděl jen něco v tom smyslu, že sice tuto zprávu bere na vědomí, ale musí ji okamžitě odeslat do Vídně. Bez dalších instrukcí svých nadřízených nemůže nic dělat, teprve až se vrátí Coudenhove, jistě se vše vyřeší. Pánové mohou vzít na vědomí, že on, jako místodržitelův zástupce a Čech, se autoritě Národního výboru nehodlá nijak protivit.
Další jednání na místodržitelství už nemělo smysl, a tak se členové vedení Národního výboru nejprve rozhodli vydat do Sněmovní ulice k budově zemského sněmu, kde sídlila Zemská správní komise, vedená starým hrabětem Vojtěchem Schönbornem. Antonín Švehla hraběti zopakoval v podstatě totéž, co předtím bylo oznámeno Kosinovi, a prohlásil, že zemská samospráva přechází pod Národní výbor a že je vše připraveno k vyhlášení československého státu…

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace