Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Láska, krize, sex... Zkrátka autentický New York třicátých let, nepokřivený opatrnými editory

01.03.2019
Láska, krize, sex... Zkrátka autentický New York třicátých let, nepokřivený opatrnými editory

Autor: electricliterature.com

Popisek: Francis Scott Fitzgerald

Ztracené ve víru času, ve stozích pozůstalosti či v šuplících soudobých časopiseckých redaktorů, kteří nedocenili jejich kvality. Unikátní soubor posledních dosud nevydaných povídek d klasika moderní americké literatury Francise Scotta Fitzgeralda, nazvaný Za tebe bych život dal, vydalo nakladatelství Plus.

Přední autor jazzového věku a otec ztracené generace se představuje jako bravurní vypravěč a stylista. Texty pokrývají období od dvacátých let až do konce Fitzgeraldovy spisovatelské dráhy a vytvářejí pestrý, dynamický obraz amerických dějin nepokřivený opatrnými editory.

Povídky o rozvodu a zoufalství, o udřených dnech a osamělých nocích, o chytré mládeži, jež během Velké hospodářské krize nedokáže najít práci a nemůže ani studovat na vysoké škole, o dějinách Ameriky a jejích válkách, hrůzách i příslibech, o sexu a následném manželství – nebo taky bez něj – a o divoké, planoucí životnosti a třeskuté bídě New Yorku, který Fitzgerald miloval a pro jehož možnosti, mělkost i šerednost měl takové pochopení.

Za tebe bych život dal

Fitzgerald tu vykračuje ze škatulky autora „jazzového věku“ a postavy jednají a mluví přirozeněji, bez cenzury a líbivého pozlátka. O to je však výpověď v nich obsažená autentičtější. Ukazují autora nikoli jako stárnoucího ‘smutného mladíka‘, vězícího ve zlatých časech své vlastní nedávné minulosti, ale jako vůdčí osobnost moderní literatury ve všem jejím experimentování a vzrůstající komplexnosti.

V třicátých letech posílal Fitzgerald tyto povídky do velkých časopisů a ještě za jeho života byly přijaty k vydání, ale tiskem nakonec nevyšly. Některé z nich vznikly jako podklady pro nikdy nerealizované filmové scénáře. Jiné se mu nepodařilo prodat, protože jejich téma nebo styl neodpovídaly tomu, co od něj redaktoři očekávali.

Autor: Francis Scott Fitzgerald
Žánr:
povídka, světová beletrie
Nakladatelství:
Plus

Ukázka z knihy:

Dát časopisům, co chtějí, to byl hlavní cíl mladého Fitzgeralda a autor se tohoto výnosného modelu držel i ve dvacátých letech. Prodával své texty a dobře věděl, kolik se dá na povídkách vydělat, a navíc daleko rychleji, než kdyby musel čekat, až bude mít napsáno z románu tolik, že by se dal vydávat na pokračování. Žili si s rodinou dobře, ale po obrovském úspěchu prvních dvou románů se Velký Gatsby (1925) příliš neprodával a Fitzgerald potřeboval peníze. Jeho rozčarování z vlažného přijetí Velkého Gatsbyho jej drželo při psaní povídek pro Saturday Evening Post a s končícím jazzovým věkem jej přimělo pustit se do psaní scénářů pro Hollywood. Fitzgerald balancoval na laně mezi uměním a komercí a mezi spisovateli své generace v tom patřil k nejlepším.
Zároveň si dobře uvědomoval, které z jeho textů jsou skutečně dobré a které „našvihal“, jak sám říkal. Fitzgerald nikdy nelhal sám sobě ani nikomu jinému o rozdílu mezi komerčně úspěšnými a imaginativně uspokojivými povídkami. Těšilo ho, když se obě kategorie potkaly a jeho povídky „Znovu v Babylóně“, „Zimní sny“, „Bohatý chlapeček“ a texty o Basilu Duku Leem, kterých si sám vážil, se prodaly za vysoké částky. Vždycky si přál, aby se ty povídky, které byly podle něj nejlepší, prodávaly lépe. „Jsem poměrně znechucen, že laciná povídka jako Populární dívka napsaná za jediný týden, když mé dítě přicházelo na svět, vynese 1500 dolarů a skutečně imaginativní věc, do které jsem vložil tři týdny skutečného enteusiasmu (sic) jako Diamant na nebi [,Diamant velký jako Ritz‘], nevydělá nic,“ napsal svému agentovi Haroldu Oberovi v roce 1922. „Ale z vůle Boží a Lorimerovy jednou vydělám jmění.“ George Horace Lorimer, absolvent Yaleu a editor listu Saturday Evening Post v letech 1899–1936, platil Fitzgeraldovi za jeho texty dobře, na mladého autora dokonce výtečně. V roce 1929 začal Fitzgerald od Postu dostávat čtyři tisíce dolarů za povídku, což by dnes představovalo přes padesát pět tisíc dolarů. Přesto Fitzgerald dál úpěl pod zlatými řetězy a v roce 1925, těsně po vydání Velkého Gatsbyho, napsal H. L. Meckenovi:
Ten brak, co píšu pro Post, je čím dál horší, dávám do něj čím dál míň srdce – vím, zní to zvláštně, ale do těch prvních textů jsem srdce dával celé. Připadalo mi, že Pobřežní pirát je stejně dobrý jako Požehnání. Psát „pod své možnosti“ jsem začal až po neúspěchu Zeleniny, a to jen proto, aby mohla vyjít tahle kniha [Gatsby]. Býval bych ten krok udělal mnohem dřív, kdyby to vynášelo – bez úspěchu jsem to zkoušel u filmu. Lidé si neuvědomují, že pro inteligentního člověka je psaní hůř, než dokáže, jedna z nejtěžších věcí na světě.
V dopise svému redaktorovi Maxwellu Perkinsovi z nakladatelství Scribner tentýž rok byl upřímnější a stručnější: „Čím víc dostávám za ten brak, tím hůř se dokážu přinutit ke psaní.“
Fitzgerald se vždy považoval za romanopisce, ačkoli byl znamenitý povídkář – a povídka rozhodně není nižší formou psaní než román, jen kratší. Jeho povídky, milované a dobře známé, jsou jedinečné, ale často mu sloužily jako cvičiště, prostor pro hrubé náčrty, místo pro nápady a popisy, postavy a prostředí, z nichž některé si časem našly cestu do nového románu. Záznamy o svém životě a psaní, které si Fitzgerald vedl do roku 1938, obsahují v sekci „Vydané texty“ mnoho povídek s přípiskem „rozebráno a pohřbeno navždy“. Tento proces „rozebírání“ je dobře patrný na jeho výstřižcích a kopiích časopiseckých povídek, do nichž Fitzgerald ex post zasahoval, redigoval je a vyznačoval si pasáže, které se později objevily v románech Krásní a prokletí, Velký Gatsby a Něžná je noc.
Povídky v tomto souboru pocházejí povětšinou z druhé poloviny třicátých let a některé z řádků budou povědomé těm, kteří znají Fitzgeraldovy zápisky (vydané souborně v knize The Notebooks of F. Scott Fitzgerald v roce 1978) nebo Poslední magnát, poslední a nedokončený autorův román.
***
Dá se vydělat na psaní pro film? Prodávají se scénáře?
– Fitzgerald v dopise Haroldu Oberovi, prosinec 1919
Vábení a možnosti Hollywoodu a psaní scénářů pro film Fitzgeralda lákaly od počátku jeho spisovatelské kariéry. V září 1915, kdy byl v druhém ročníku na Princetonu, list Daily Princetonian vydal inzerát následujícího znění: „Zvláštní sdělení pro neúspěšné studenty / Společnost Motion Picture Studio Work otvírá mladým mužům s přirozeným talentem oblast uplatnění s možností značného, takřka okamžitého výdělku.“ Toto rovnítko mezi neúspěchem a prací pro filmový průmysl bylo Fitzgeraldovi nad slunce jasnější od té doby, co byl v Hollywoodu poprvé. Několik jeho povídek a dva romány byly sice ve dvacátých letech zfilmovány, ale on nebyl s výsledkem spokojen. Filmová verze Velkého Gatsbyho z roku 1926 (nyní ztracená) jim se Zeldou oběma připadala „mizerná“. Nicméně v lednu 1927 se Fitzgeraldovi na tři měsíce ubytovali v hotelu Ambassador v Los Angeles a Scott tu psal scénář, který si u něj objednala Constance Talmadgeová. Přezdívalo se jí „Connie z Brooklynu“ a jako velká hvězda němých filmů se pokoušela prorazit ve zvukových komediích. Manželé Fitzgeraldovi si setkávání a večírky s celebritami zprvu užívali, ale brzy je to omrzelo. Scénář byl zamítnut a Fitzgeraldovi odjeli domů na východní pobřeží. Zelda psala, že Scott „tvrdí, že už nikdy žádný film psát nebude, protože je to strašná dřina, ale spisovatelům se nedá věřit[.]“
Měla pravdu. Nanicovaté prodeje a smíšené recenze na Velkého Gatsbyho Fitzgeralda jako autora změnily. Téměř okamžitě ohrozil budoucí vývoj událostí. Na jaře roku 1925 Perkinsovi z Evropy napsal:
Děj se co děj, mám na podzim nachystanou knížku dobrých povídek. Teď budu psát laciné, dokud nebudu mít dost materiálu na další román. Až bude hotov a vydán, počkám a uvidím. Jestli si už nadále nebudu muset přivydělávat brakem, budu dál psát romány. Jestli ne, nechám toho, vrátím se domů, pak pojedu do Hollywoodu a naučím se filmařině…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace