Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Útěk z Maova nejtemnějšího vězení byl utopií. Jednomu se to přece jen povedlo, ale až na čtvrtý pokus

11.02.2019
Útěk z Maova nejtemnějšího vězení byl utopií. Jednomu se to přece jen povedlo, ale až na čtvrtý pokus

Autor: latimes.com

Popisek: Xu Hongci

Pracovní tábory Mao Ce-tunga byly vystavěny podle modelu sovětských gulagů, a přestože bylo reálně nemožné z nich uniknout, jednomu muži se to přece jen povedlo. Napínavý životní příběh odvážného studenta medicíny Zeď vydalo nakladatelství cPress.

Pracovní tábory Mao Ce-tunga, známé jako laogai, se vyznačovaly ohromnou brutalitou. Byly vystavěny podle modelu sovětských gulagů, a přestože bylo reálně nemožné z nich uniknout, jednomu muži se to přece jen povedlo. Historický vzrušující thriller Zeď vypráví o jedinečném člověku, který se prodral na svobodu i za těch nejméně přijatelných okolností.

Xu Hongci, mladý student medicíny toužící po profesuře, byl idealistou a věrným a oblíbeným členem komunistické strany. Ale jen do doby, než Mao Ce-Tung v únoru 1957 pronesl svůj slavný projev a Xu Hongci na jeho podkladě sepsal kritiku strany. Ta zapříčinila, že se ocitl mezi 550 000 Číňany, kteří byli na jaře roku 1957 nespravedlivě deportováni do pracovních táborů. Xu Hongci se rozhodl z tábora uniknout i přes mizivé šance na úspěch. Třikrát mu to nevyšlo, až nakonec v roce 1972, po čtrnácti letech věznění, konečně utekl.

Zeď

Pozoruhodný memoár Xu Hongciho Zeď popisuje jeho život od dětství až po konečnou zastávku v laogai a dále odvážný útěk z tábora, během něhož nebyl dopaden a popraven, jako většina podobně smýšlejících spoluvězňů, ale dostal se opět na svobodu.

Autor: Xu Hongci, Erling Hoh
Žánr:
životopis, dobrodružství, literatura faktu
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Revoluční nadšení vrcholilo a mnozí studenti vstupovali do armády. Dokonce i mladí pánové a dámy z rodin velkostatkářů si házeli na záda batohy a odcházeli z domova. Když Baokang, můj spoluhráč na harmoniku, slyšel mého otce mluvit o tom, jak dalece už pokročil vývoj v Mandžusku, vydal se coby dobrovolník do Jilinu, aby tam pracoval jako obsluha vysílačky. Já byl na první schůzi studentské federace v Kunshanu zvolen předsedou.
V srpnu 1949 jsem se zhroutil. V důsledku vyčerpání ze studia a práce jsem dostal akutní zánět ledvin. Moji rodiče museli utratit spoustu peněz za doktory a trvalo tři měsíce, než jsem se zotavil. Doktor ale řekl, že tento typ nemoci je velice obtížné vyléčit úplně, a předpovídal, že se dožiju nanejvýš třiceti let.
Tou dobou už otcovo podnikání nadobro ztroskotalo a žili jsme z úspor. Hyperinfl ace řádila dál a neustálé starosti doháněly matku k slzám. Otec naléhal, abych pokračoval ve studiu na univerzitě. Protože jsem však vstoupil do komunistické strany, rozhodování už nezáleželo jen na mně.
Na počátku roku 1950 jsem byl zařazen do skupiny, která měla za úkol najít způsob, jak venkovanům snížit nájmy a platby úroků. Po několikadenním zaškolení jsme vyrazili na jih asi dvacet li (Čínská jednotka délky odpovídající asi půlce kilometru. Pozn. edit.) do Hewangge v okrese Qiandeng, kde jsme byli ubytováni u místních vesničanů. Organizovali jsme sukuhui, „stěžovatelské schůze“, a douzhenghui, „bojové schůze“, kde se dával průchod stížnostem na velkostatkáře a bohaté zemědělce s cílem pozvednout postavení středních rolníků a chudých venkovanů. Rušili jsme nebo výrazně snižovali nájem za půdu na tento rok, analyzovali jsme své zkušenosti a sdíleli je s dalšími vesnicemi v okrese.
Jednoho dne mi okresní výbor strany oznámil, že mě posílají studovat na Východočínskou školu Svazu mládeže do Šanghaje. Byl jsem rád, že se dostanu pryč z Kunshanu, daleko od kádrů ze severu. Během uplynulého roku jsem se toho hodně naučil, začínala mi docházet složitost společnosti a díky tomu, že jsem musel jednat se severními kádry, jsem si uvědomil venkovanství a autoritářskou, uzavřenou, malichernou a svárlivou povahu komunistické strany, což se naprosto rozcházelo s mými ideály demokracie a svobody. Nicméně v zájmu přežití jsem se donutil přizpůsobit a dělat kompromisy a strana mě odměňovala za každou drobnou známku podřízenosti.
V říjnu 1950 jsem tedy začal studovat na Východočínské škole Svazu mládeže. Byla to stará japonská škola v ulici Sida v Šanghaji, kam dorazilo asi tisíc studentů z pěti východních provincií. Většina ze studentů v mé skupině pocházela z provincie Anhui a ze severního Jiangsu. Škola nebyla prakticky vůbec zařízená, nebyly tam stoly, židle ani postele. Při vyučování jsme seděli na podlaze a spali jsme na rákosových rohožích. Ředitelem školy byl Rao Shushi, tajemník Východočínského sekretariátu. (Rao Shushi [1903–1975], dlouholetý aktivista komunistické strany, se vypracoval až na šéfa organizačního odboru strany. V roce 1954 se zapletl do tzv. Gao Gangovy aféry, prvního významnějšího mocenského boje po osvobození v roce 1949, a zbytek života strávil ve vězení nebo pod dohledem. Pozn. edit.)
Ihned po příjezdu jsem se dopustil cuowu, „chyby“. Jedli jsme v provizorním venkovním přístřešku, kde se to jen hemžilo mouchami, a také v jídle jsme nacházeli mrtvý hmyz. Napsal jsem článek na školní nástěnku, kde jsem kritizoval správce Zhu Weie za to, že s námi zachází jako s prasaty. To vyvolalo poprask a já byl odsouzen za to, že jsem se vyjádřil nepřátelsky vůči komunistické straně a že jsem projevil nedostatek třídního uvědomění. Někteří požadovali, abych byl vyloučen ze strany. Trval jsem na tom, že Zhu Wei svou práci nezvládá a kritiku si zaslouží a že on není komunistická strana. Nakonec jsem ale byl nucen vše vzít zpět a provést zásadní sebekritiku.
Jeden semestr trval šest měsíců. Obsahem výuky byly principy a politika strany a poslání Svazu mládeže. Metody výuky byly stále stejné. Každý den jsme poslouchali zprávy, diskutovali jsme, shrnovali obsah a psali eseje o tom, co jsme se naučili. Zhu Wei po našem úvodním střetu začal pracovat lépe a spřátelili jsme se. Celá škola byla vedena v duchu revolučních tradic a atmosféra tam byla dobrá.
Na začátku semestru k nám měl Rao Shushi projev. Byl to menší člověk s hranatým obličejem, nosil stalinský knír a chodil v pískově žlutém vojenském plášti. Když mluvil, měl ve zvyku dávat si ruce do kapes. Mluvil klidně, zvolna, slova mu plynula z úst, jako když mistrovské pero klouže po papíře.
Jednoho dne jsme se dozvěděli, že čínská dobrovolnická armáda překročila řeku Yalu a pronikla do Severní Koreje. Všichni byli rozrušeni a společně jsme napsali dopis Rao Shushimu, kde jsme jej žádali, abychom byli posláni do války v Severní Koreji. Oznámil jsem otci, že tam odjíždím, aniž bych bral na vědomí, že mě od toho zrazuje. Těsně před odjezdem si nás ale Rao Shushi všechny svolal a promluvil k nám.
„Současná vnitropolitická situace je napjatá,“ řekl. „Pozemková reforma ještě nebyla dokončena, kontrarevolucionáři neustávají ve vojenských aktivitách a veřejný pořádek ve městech trpí. Abychom dokázali odrazit americký imperialismus a pomoci Koreji, musíme nejprve konsolidovat svůj vlastní týl. Proto Východočínský sekretariát rozhodl, že z vás vytvoří skupiny pro pozemkovou reformu a vyšle vás na venkov, abyste pomáhali při uskutečňování pozemkové reformy.“
Studenti toto rozhodnutí přivítali bouřlivým potleskem. Toho večera se na škole konala slavnostní přísaha nových členů strany. Také já, protože jsem ještě nebyl formálně přijat, jsem se tohoto ceremoniálu zúčastnil a se slzami v očích jsem přísahal věrnost straně před jejím praporem. Moje úmysly byly čisté a byl jsem připraven nasadit svůj život pro velkou věc komunismu.
O dva dny později škola oznámila seznam členů skupin pro pozemkovou reformu. Ke všeobecnému překvapení jsem byl přidělen k inspekčnímu týmu zemědělského výboru Východočínského sekretariátu. Ani v nejdivočejších snech jsem si nedokázal představit, že bych mohl dostat příležitost pracovat na tak vysoké úrovni. Všichni mi záviděli, jaké mám štěstí…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace