RECENZE Pád dolů. Ikaros skončil mrtvý na ulici. Konstantin Biebl, Dobrodruh
11.02.2019
Foto: Wikimedia
Popisek: Konstantin Biebl v roce 1928
Bývá to málo častý jev, že je autorova básnická sbírka známější než ten, kdo ji stvořil. Přesně to si ale myslíme v souvislosti s Konstantinem Bieblem a jeho dílem ´S lodí, jež dováží čaj a kávu´ (pojedu jednou na dalekou Jávu…). Zmíněná poezie byla stěžejní nejen pro autora, ale také pro jeho další činnost. Jelikož se znovu vracíme do ponurého období dvacátého století, je jasné, že Biebla neminuly války, s nimi spojené útrapy, ztráty blízkých a neviditelný vnitřní vývoj, o kterém Jiří Kolář hovořil jako o nánosech čehosi, co formuje osobnost.
Ať už se tudíž v případě slavětínského rodáka (26. 2. 1898) jedná o poetismus, surrealismus, jasnou inklinaci ke komunismu (ostatně tak činila i řada dalších básníků a romanopisců, jež v základech tohoto politického přesvědčení hledali smysl budoucnosti) nebo poezii proletariátu. Navzdory faktu, že shora uvedená sbírka patří mezi klenoty naší literatury, nehledě na fakt, že Bieblovo jméno jakýmsi citlivým způsobem rezonuje, zůstává jeho osud a další počiny zahaleny nejasnostmi až nezájmem. V případě prvním lze tuto skutečnost jednoduše zvrátit, tyto nejasnosti vyvrátit, v případě druhého kritéria to bude o něco složitější. A jistě půjde také o konstatování, že poezie příliš neláká a její studium (vývoje či formy) jakbysmet.
„V korunách stromů usíná Slavětín
hajný s puškou zamířil na pivo
do půl vsi padá Kristův stín
zvony ať zvoní“
(Začarovaná studánka)
Biebl se narodil ještě za dob Rakousko-Uherska ve Slavětíně poblíž Loun. Už tehdy měla tato obec jen několik stovek obyvatel. Otec působil jako místní zubní lékař, který měl rád zvířectvo a umění a jehož smrt během první světové války Biebla na dlouho poznamenala. Nešlo jen o ztrátu otce, který dobrovolně ukončil život v zajetí, ale zároveň o Bieblovu náklonnost k matce, která rovněž milovala kumšt a mladému synovi dlouze četla básně a později i strýci Arnoštu Rážovi, advokátovi, který taktéž trávil mnoho času u literatury, umění, sochařiny.
Sbírka ´Cesta k lidem´ z roku 1923 je ostatně jejich společným dílem.
Dalším faktorem, u něhož je nutná zastávka, je Bieblova válečná štace. Ta jej neminula ihned po maturitě, kdy narukoval do bitev první světové války, zprvu do Haliče. V lednu 1918 pak byl na balkánské frontě raněn, zajat a odsouzen k trestu smrti. Tomu se vyhnul podobně jako o desítky let později Arnošt Lustig, tedy útěkem.
Jakkoli nepředstavitelné pro současnou generaci je, že by mladí lidé museli se zbraní vraždit, o to více v Bieblovi propukly touhy po životě. Logické rovnítko zdůrazní každý, kdo něco podobného (zejména v koncentračních táborech) prožil. Čím větší je útlak, čím víc je mrtvol a bolesti, tím více si člověk váží života ve všech jeho formách. Mimo matku a strýce byl Bieblovým zpovědníkem, což naznačují i četné dopisy, básník Jiří Wolker, kterému in memoriam vedl útlý sborník, načež tedy vstoupil do Devětsilu.
Čtvrtým osudem, jenž protnul básníkovu životní pouť, byla Jarmila Mikšovská, kterou poznal na téměř měsíčním pobytu v dalmatské Bašce v roce 1922, kde se léčila (horečka stoupá po lanovém žebříku / Nahoru v cirku šplhá akrobat / Nikdo nedýchá dole v publiku / Já se modlím aby spad!). Pozdější dopisy Wolkerovi uvádějí, že jí léčba nepomohla. Netrvalo dlouho a prakticky všechny tyto osudy zpečetila smrt. V roce 1924 umírá Wolker na tuberkulózu, podobný osud postihne i strýce Arnošta a literární múzu Jarmilu Mikšovskou: oba umírají v roce 1925.
Dodejme jen tak mimoděk, že 3. června 1924 v rakouském Kierlingu umírá na TBC rovněž Franz Kafka.
Biebl cestoval (Jáva, Tunis, Alžír, Borneo, Cejlon, Francie, bývalá Jugoslávie), psal, přenášel vlastní inspiraci do poezie a spolu s tím si držel zaměstnání v oblasti filmového průmyslu. Po druhé světové válce byl dokonce šéfem filmové rady a poradcem filmového odboru ministra informací.
Titul Odeonu, který bravurním doslovem opatřil již zesnulý Vladimír Justl, je společným dílem redaktora Jindřicha Jůzla a typografa Zdeňka Zieglera. Obsahuje všechny stěžejní Bieblovy tituly: od Věrného hlasu, kde se snoubí autorův cit s nekompromisností osudu, přes Zloděje z Bagdádu, Orloj, sbírku Zlatými řetězy až po souborné dílo Bez obav (1951), shrnující verše z let 1940–1950.
„Který Polák Čech a Rus je ještě živý
V koncentračním táboře
Jako z lesa přivezené dříví
Házeli je z vozu jenž stál v noci na dvoře“
(Válečné ticho)
Jak jsme už uvedli na začátku „recenze“, jejímž cílem bylo spíše než přiblížení poezie přiblížení autora, znovu se jeho prostřednictvím vracíme do ponurého období dvacátého století, kdy je jasné, že Biebla neminuly války, s nimi spojené útrapy, ztráty blízkých a neviditelný vnitřní vývoj, o kterém Jiří Kolář hovořil jako o nánosech čehosi, co formuje osobnost. V případě Konstantina Biebla se jeho osud naplnil 12. listopadu 1951, kdy spáchal sebevraždu - skočil z okna. Wikipedie uvádí jako důvody k tak zásadnímu kroku poněkud sušše: „Rozpory mezi jeho básnickou vizí a skutečností, osobní problémy a nemoc - pankreatitida.

Biebl svou poezii formoval nejen po stylistické - typografické stránce, ale rovněž po té vývojové - poetismus, hyperbola, básně-pásma, eufonie. Jeho tvůrčí činnost byla do posledního písmena prožitá a odžitá, což je základním kamenem tvrzení, že se k ní lze vracet dodnes.
Máte tip na zajímavý knižní titul, napište autorovi:
Vložil: Zdeněk Svoboda