RECENZE jednoho z našich největších básníků. Jiří Kolář, Svědek
10.02.2019
Foto: ČT
Popisek: Jiří Kolář, od jehož úmrtí uplyne v srpnu již 17 let, básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik, překladatel, sběratel umění a mecenáš samizdatové literatury a mladých umělců… Zde na snímku ČT v dokumentu A. Kisila z roku 1998 vypráví o svém životě a tvorbě.
Poklonit se tak hluboko, jako to dělají klauni v šapitó nebo řeckořímští zápasníci při tréninku, a chvíli tak zůstat. To je pocit, jaký ze čtení Kolářových textů zažije každý, kdo alespoň elementárně vnímá poezii jako součást umění a kultury a kdo je schopen pojmout, že pravý umělec je zřejmě jen ten, kdo umění obětuje naprosto vše. Útlou, lehkou na váhu a přitom neskutečně hutnou a bohatou knihu v druhém vydání připravil Odeon. Výběr Vladimíra Justla postihuje prakticky všechny zásadní sbírky a vzhledem k dění ve dvacátém století jej v podstatě i kopíruje.
Představit Jiřího Koláře můžeme nejen pragmaticky, tedy že připomeneme místo narození (24. září 1914 v Protivíně), jeho zručnost při řadě profesí (truhlář, tesař, dělník, pomocná síla, sazeč v tiskárně), ale že zmíníme i jím založenou Skupinu 42, pozdější vazební stíhání (když u profesora Václava Černého při domovní prohlídce policie nalezla Kolářův rukopis básnické sbírky Prométheova játra, načež byl Kolář vyslýchán a strávil devět měsíců ve vazbě), odklon od poezie k výtvarnému umění a konečně emigraci (rozhodl se zůstat v Paříži) a opětovný návrat do vlasti nejen kvůli zdravotním komplikacím.
Tento krátký odstavec může posloužit maturantům jako klasický podklad, ale o váze a hloubce Kolářovy osobnosti neřekne vůbec nic.
Jiří Kolář byl opravdu umělec. Miloval slova, hledal v nich skrytý význam, vytvářel zcela reálné komplexy zachycení doby, věnoval se přesahům a nikdy nepoužíval jakékoli zkratky či fantaskní vize. Jeho básně (zejména Ódy a variace a Prométheova játra) jsou v mnohém ohledu tím nejcennějším, co u nás bylo vytištěno, opatřeno netypickou sazbou a rozvezeno po mnoha knihkupectvích. Navzdory tomu, že byl kolem roku 1955 podepsán pod nepřekonatelné dílo "Mistr Sun o básnickém umění", je Kolářovo jméno podivným způsobem přehlíženo. Není často reflektováno a dokonce ani nebývá známý jeho vliv na mnoho dalších umělců té (i pozdější) doby. Zde můžeme bez větších problémů jmenovat Václava Havla, Richarda Fremunda, Vladimíra Burdu, Wernische a Grušu, Honyse, Topinku nebo Věru Linhartovou. Ti všichni totiž svým způsobem v rámci jakési experimentální tvorby zcela jistě vycházeli z Koláře.
A ten, aniž by se o to snažil, inspirován hlubokými znalostmi poesie, prózy i výtvarného umění, plodil, vymýšlel, tvořil. Jeho rozsah je na současné poměry až neuvěřitelný.
Při četbě výboru z Odeonu je nutné zdůraznit několik důležitých aspektů. Kolář (s ním ale i celá Skupina 42) nikdy nepreferoval záhady. Častokrát se v souvislosti s nimi hovoří o surrealismu, o přínosu řady dalších -ismů, ale to nemusí být úplná pravda. Tou totiž zůstává ohromná snaha a chuť po zachycení právě přítomného okamžiku na konkrétním místě. Ideálně na okraji města, na jeho periferii.
„Prší na město / Domy láteří / Stromy zmítá pláč" (Doufání v milosrdenství)
„Střechy vzlétají / Dlouhé ubrusy plísně visí v cárech z drátů / A řinou / Po slizkých tělech kandelábrů / Na rozmodralý asfalt (Ráno)
Právě ten neuvěřitelně pevný základ lidskosti je klíčem k pochopení Kolářovy tvorby. Jeho málo vídané studie obrazů (situací) mohou mít základ nejen v hudbě, která má jasnou strukturu, ale především ve víře. Bůh byl pro Koláře opravdu důležitým. Dále tu máme jeho sílu v zapomnění. V momentu, kdy poesii neměl co dále nabídnout (ne opačně!), opustil slovo a začal se věnovat výtvarnému umění. Je to logické, neboť pro výtvarno musí mít člověk jisté předpoklady či duševní vývoj. Kolář k výtvarnu, které považoval za nosný základ dějin, dokonce důležitější než psaná slova, přispěl tolika novými přístupy, že se tomu až těžko věří (muchláž, proláž, roláž, chiasmáž, stírání).
Jeho rané koláže vystavené roku 1937 v divadle E. F. Buriana byly podníceny surrealismem, ale Kolářova poetika byla podle názoru odborníků odlišná. Zachovala se z nich pouze jediná, kterou věnoval Jindřichu Chalupeckému, jemuž později přispěl k vlastní ceně (spolu s tehdejším prezidentem Havlem).
Jde o druhé vydání, které se od prvního liší jen barvou obálky, ta z roku 2010 byla v hnědé, nyní je v modré barvě
Vladimír Justl s redaktorem Odeonu Jindřichem Jůzlem přistoupili ke Kolářovu dílu velmi citlivě a obětavě. Vybrali stěžejní básně, doprovodili je typickou sazbou (v případě tohoto vydání se o ni postaral typograf Zdeněk Ziegler) a výtvarnou částí (samozřejmě Kolářovou) a do básnické edice Skvosty poezie přispěli ´ Svědkem´. Drobnou, nenápadnou knihou, která jakoby připomínala Kolářovu osobnost.
Máte tip na zajímavý knižní titul, napište autorovi:
Vložil: Zdeněk Svoboda