Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Možná jste se zapomněli včas zeptat. Jaký byl obyčejný každodenní život před sto lety?

07.02.2019
Možná jste se zapomněli včas zeptat. Jaký byl obyčejný každodenní život před sto lety?

Autor: Facebook

Popisek: Milan Krčmář

Lesk, sláva, úspěchy, luxus, romantika… Takovým pozlátkem byly leckdy natírány vzpomínky během loňských oslav stého výročí vzniku Československa. Každá mince ale má dvě strany. Jak tenkrát žili ‘obyčejní’ lidé? Knihu Milana Krčmáře Žena z roku 1899 vydalo nakladatelství cPress.

Při oslavách stého výročí republiky se na nás ze všech stran valily ódy a vzpomínky na velkolepé události a úspěchy, jakoby první polovina dvacátého století byla neustále jen zalita sluncem. Mnohem méně se mluvilo a psalo o tom, že se toto období zapsalo do dějin jako jedno z nejhrůznějších a nejkrutějších v novodobých dějinách. A o tom, jak vlastně vypadal život většiny obyvatel, už nepadlo téměř ani slovo. Jak tenkrát ‘obyčejní‘ lidé vlastně žili?

Úplně stejně, jako v jiných obdobích, i obyvatelé Třebíče a okolí tenkrát prožívali každodenní události a dramata, které zasáhly a ovlivnily jejich život, vztahy i myšlení. Z pohledu celé země leckdy nicotné, z jejich ale velké a důležité. Kolik mrtvých například v sobě skrýval ponurý mlýn? Proč se před zraky tisíců diváků zřítilo letadlo, řízené vynikajícím pilotem? Proč se oslavy konce války změnily v hrůzný masakr? A jakou spojitost má spisovatel Karel Čapek s rotmistrem Janem Kubišem, členem výsadku, jenž spáchal v Praze v květnu 1942 atentát a říšského protektora Heydricha?

Žena z roku 1899

Tyto a spousta dalších otázek vás napadne při čtení Krčmářova románu. Jednoznačné odpovědi asi nenajdete, zato si ale uvědomíte, že i obyvatelé malého města mohli prožívat velké příběhy. Hrdinka příběhu Marie Janíková-Neumanová, nejstarší žena světa, mající jako poslední v datu narození letopočet 1899, je sice fiktivní postavou, její osudy ale vycházejí z reálných událostí, které se staly v první polovině minulého století na Třebíčsku. Navrací nás zpět o tři až čtyři generace, do doby, která nás okouzluje na starých rodinných fotografiích dlouhými sukněmi, elegantními obleky, pečlivě opatrovanými starožitnými drobnostmi…

Hlavně ale napovídají životní události, na které jsme se možná už nestihli zeptat. A tak to za nás konečně udělá někdo jiný. Se současností totiž děj propojuje studentka Hanka, která si vzpomínky pečlivě zapisuje, aby je mohla použít ve své diplomové práci. Marie vzpomíná na život průmyslového centra v srdci Vysočiny, který významně ovlivnila Baťova výroba, větší i menší každodenní události, nacistickou genocidu, jež navždy zničila staleté židovské osídlení města a okolí – z transportu 1370 lidí přežilo pouze 35, i dramatické události konce druhé světové války. Řada událostí je doložena články z novin či dobovými fotografiemi.

Autor: Milan Krčmář
Žánr:
román
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Kobylka jela do toho prudkého kopce hodně pomalu, a proto jsem mohla stát dlouhou dobu, držet se postranic a vše si důkladně prohlížet. Už několikrát jsem s maminkou zašla na kopec nad Petrůvkami, ale tady byl mnohem větší rozhled. Tolik vesniček a tak krásná krajina. Sluníčko ji ozařovalo, vše hrálo mnoha barvami a já se dívala tak dlouho, dokud vůz navrchu nevjel do lesa a nezačal sjíždět na druhou stranu. Tam už toho k vidění moc nebylo, a tak jsem si zase sedla a povídala si s Pepíkem Šedou. Byl o tři roky starší a já na něj často koukala, když kolem našeho domku hnal husy. Vlastně ani nehnal, protože si je vycvičil jako pejsky, takže šel vždy před nimi a ony ho následovaly jedna za druhou až k rybníčku. Ve třídě seděl vzadu se staršími dětmi a pan učitel ho vždycky moc chválil, protože Pepík uměl dobře počty. Taky dělal ministranta během mší svatých v Lipníku a jeho rodiče byli hodně pobožní a pomáhali panu faráři na faře.
„Já jsem už byl v Třebíči třikrát během pouti na svatého Prokopa. Ta je tak velká! Na procesí chodí víc lidí, než kolik by se vešlo do deseti našich kostelů,“ vyprávěl. „A proto tam mají tak obrovský kostel. Uvidíš, je hned vedle zámku, kde bydlí pan hrabě. On a paní hraběnka mají v kostele dokonce takový balkonek. Na něj mohou vejít přímo ze svých komnat, takže nemusejí chodit do kostela přes nádvoří.“
Byla jsem hrozně zvědavá a nemohla jsem se dočkat, až to všechno uvidím. Kostel s balkonkem jsem ještě nikdy neviděla. A taky jsem si uvědomila, že jsem vlastně ani nikdy neviděla Třebíč. A tak jsem se otočila, klekla si a v mezeře mezi panem učitelem a panem Ujčíkem pozorovala cestu před námi.
Ještě asi čtvrt hodiny jsme jeli lesem, ale jak jsme z něj vyjeli, najednou se vše prosvětlilo a já v dálce uviděla spoustu domů. Před námi byla ještě nějaká vesnice, ale tam vzadu za ní jsem viděla takovou spoustu střech, že bych je nedokázala spočítat do konce života.
„Podívej, Pepíku, Třebíč,“ otočila jsem se na Pepíka, který dosud seděl proti směru jízdy.
Pepík si klekl vedle mě a díval se spolu se mnou. Pan učitel si všiml, jak pozorujeme krajinu před námi, a řekl: „Ano, děti, to je Třebíč. Vidíte tu špičku věže? Ta patří ke kostelu svatého Martina. A za ní je trochu vidět zámek, kde bydlí pan hrabě s paní hraběnkou.“
Zvědavě jsme koukali a já se pana učitele zeptala: „A kolik vlastně v Třebíči žije lidí, pane učiteli?“
„Počítáme-li třeba i Týn, Podklášteří a židovskou čtvrť, které jsou samostatné, Maruško, ve všech těch domech před tebou bydlí asi čtrnáct tisíc lidí.“
Čtrnáct tisíc! Tolik lidí na jednom místě, jak se tam mohou všichni vejít? Vždyť tolik lidí snad nemůže bydlet ani ve Vídni.
Za další čtvrthodinu jsme dojeli do poslední vesničky před Třebíčí. Podle Pepíka to byla Střítež, ve které bývají také velmi hezké poutě na den svatého Marka.
„A proto tam mají i potok, který se jmenuje Markovka,“ prozradil mi.
Když jsme projeli Stříteží, začali jsme pomalu sjíždět dolů k Třebíči. Ta byla čím dál lépe vidět, až jsme se dostali na její okraj, kde stála řada stodol. Bylo mi ale divné, že jsou všechny hodně daleko od sebe.
„To je proto, že kdyby začalo hořet, oheň nemůže přeskočit z jedné na druhou, Maruško,“ vysvětlil mi pan učitel.
Jako by to přivolal, v tom okamžiku jsem v dálce uviděla spoustu kouře.
„Podívejte, pane učiteli, tamhle zrovna hoří! Musí se rychle jít hasit!“ vyskočila jsem a ukazovala jsem na tmavý kouř dole v údolí.
Ostatní děti také vstaly, takže pořádně rozhoupaly vůz, až je pan Ujčík musel klidnit: „Sedněte si, kakraholti, nebo nás převrhnete!“
Všichni se zadívali na kouř a pak se některé děti začaly smát a pošklebovat. Ale pan učitel je uklidnil a řekl jim: „Nevědomost ještě neznamená, že je někdo hloupý. A je naopak hloupé se někomu smát, když jednal v dobré víře.“
Pak se otočil zpět na mě: „Maruško, to není oheň, ale vlak. V Třebíči na nádraží asi zrovna stojí lokomotiva.“
Vlak jsem dosud znala jen z obrázků, které nám pan učitel ukazoval ve škole, ale i tak jsem se trochu zastyděla, že jsem všechny vyplašila. Moc jsem se ale těšila, že vlak uvidím. Tatínek mi o něm vyprávěl a říkal, že s ním lidé z Třebíče jezdí třeba do Jihlavy a Brna, ale že se dá všude možně přestupovat a dostat se tak třeba během jednoho dne až do Prahy nebo do Vídně.
„Někdy se spolu někam vypravíme, Maruško, ale až budeš větší, aby sis to co nejvíc užila,“ sliboval mi pokaždé.
Za nějakou dobu už jsme míjeli první domy a vzápětí na to projížděli i kolem nádraží. Tam opravdu stál vlak, který asi právě načerpal vodu, a lidé do něj nastupovali. Lokomotiva strašně moc supěla, z komína jí šla spousta kouře a vypouštěla oblaka páry. Pak se ozvala píšťala a celý kolos se dal do pohybu. Když jsem to viděla, chytla jsem Pepíka Šedu za ruku – ten hluk mě děsil, moc jsem se bála.
„Neboj se, vidíš ty lidi uvnitř? Ti se přece taky nebojí,“ křičel mi Pepík do ucha, abych ho vůbec slyšela. Já jen kývla a pak už jsem viděla, jak vlak mizí za zatáčkou a hluk slábne. Jen dým z komína byl ještě hodně dlouho vidět.
To už jsme projížděli ulicemi města. Domy mi tam připadaly ohromně velké, dokonce jsme minuli i tříposchoďovou budovu. A taky obrovský dům, o kterém jsem si zpočátku myslela, že to je právě zámek pana hraběte.
„To není zámek, ale gymnázium, Maruško. Tam chodí nadaní studenti, když dokončí měšťanku,“ řekl mi pan učitel, když jsem se ho zeptala, proč jedeme pořád dál.
Pak jsme podél shluku malých, na sebe nalepených baráčků (Pepík mi prozradil, že se jmenují Stařečka, což mi přišlo velmi legrační) sjeli k řece a přes most a širokou řeku na druhou stranu. To už jsme viděli zámek i s tím zvláštním kostelem, kde je podle Pepíka balkonek pro pana hraběte a paní hraběnku. Mě ale v tu chvíli zaujalo něco jiného. Po pravé straně byla čtvrť malinkatých domků, z níž právě vyšel moc zvláštně oblečený pán. I když bylo horko, on byl celý v černém plášti a na hlavě měl podivný velký klobouk, úplně jiný, než jaký měl pan učitel nebo pan Ujčík nebo jaký nosil náš tatínek. A zpod toho klobouku mu po obou stranách visely dva prameny vlasů, jako by mu tekly po tváři. A měl taky hustý plnovous, který mu sahal až po prsa.
„To je nějaký Žid,“ zašeptal mi Pepík do ucha, který pána taky viděl, a pak se nenápadně pokřižoval.
O Židech jsem už slyšela, ale v Petrůvkách ani v Ostašově či Lipníku žádní nežili, takže jsem je nikdy neviděla. Tatínek mi ale vyprávěl, že v Třebíči jich je hodně a že kdysi dávno bydleli pospolu na jednom místě. Teď už žijí třeba i na náměstí, ale pořád jich je nejvíce kolem levého břehu řeky. Právě tudy jsme teď projížděli…

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace