Proč už se v hospodách nemluví o muzice. Disco-funková hymna, vzpomínky na beatový festival a loď plná hudby

FOTO Místo Zápisníčku kulturní občasník, předpokládám, pololetník či přímo ročník. Takže kulturník podle vzoru nočník, kde vám, s vaším laskavým dovolením, nabídnu pár zajímavých hudebních akcí / CD / klipů atd. A jednu hudební loď... O víkendech totiž v rubrice Kultura pálí náš mega drsoň Thomas Landers. Jenže i pokérovaný metloš má tu a tam trable s bydlením, a kvůli stěhování tentokráte nemůže. A kdo zbývá? No, já, že. Tak jsem v sobotu vstala o polednách, uvařila si čtvrt litru kafe při poslechu Starého poledne na Rádiu 1 a jeho moderátor, Tomáš Vydra, který pouští své ´stařinky´, songy pomalu půl století staré, mně připomněl, jak to chodívalo. Jak jsme o muzice neustále mluvili, furt něco nahrávali, přehrávali a poslouchali, sháněli prachy na nejlepší ´mašinky´, lozili po burzách, chodili po povolených i zakázaných koncertech, zakládali kapely, rozkládali kapely, děsně to celé prožívali a vůbec – představa hudby jako kulisy nám byla vzdálená sto tisíc světelných let.

Tehdy, na počátku osmdesátek, jsme s mým mužem, řečeným Myšák, bydleli v 1+1 v Praze 4 na Zelené lišce. Byli jsme jedni z mála, kdo měl vlastní byt, byť v pavlačáku bez koupelny a podobných vymožeností, taky kvůli tomu bytu jsme se vzali. Přišli jsme k němu systémem rodinný ´kulový blesk´ - Myšákovi rodiče měli asi 15 let zažádáno o 3+1 na sídlišti Košík, zatímco bydleli v docela slušně velkém bytě na Budějovické; jeho sestra s mužem a dvěma dětmi zas měla tu Zelenou lišku – takže když nastal kýžený moment předání fungl nového třípokojáku na Košíku - představte si něco jako Chytilové Panelstory, tak to tam tehdy vypadalo; šli tam rodiče, na Budějárnu zas sestra s rodinou, no a my, bezdětný, ale sezdaný pár (to byla nutná podmínka), jsme vyfasovali ten pavlačák. Šťastní jak blechy v kožiše. 

All Tomorrow's Parties

Kdo to zažil, asi si umí představit, jak to tehdy vypadalo. Na pětadvaceti metrech čtverečních se neustále pohybovalo pět až pětadvacet mániček, bůh ví, jak jsme se tam vešli, ale prakticky nikdy jsme nebyli sami. Jednak tu byli stálí spolubydlící – k prvnímu, Honzovi Minaříkovi, jsme přišli tak, že se jednou objevil, řekl, že je spolužák kámoše a jestli prý si u nás může nechat kufr. Jasně, proč ne. Pak se občas stavil a něco si z kufru bral. Když se podzim nachýlil k zimě, zeptala jsem se ho, kde bydlí. Stydlivě přiznal, že ho vylili z koleje a spí po kočárkárnách. Dál si to asi umíte představit - nastěhoval se, kufr už tam ostatně měl. Pak byly návštěvy, prakticky každý večer; po každé nějací jiní kamarádi – dodnes netuším, jak se povedlo to tak účinně rozsortýrovat. Třeba kámoš Míňa chodil v úterý, na toho jsme se vždycky hrozně těšili. On už tehdy uměl dobře anglicky a četl Pána prstenů - a nám ho na pokračování vyprávěl. (Pak ten Tolkienův opus Dorůžka přeložil a my opsali, to byla děsná rachota, ale to už je jiná story.) No a kromě stálých spolubydlících a pravidelných návštěv probíhaly na Lišce prakticky furt dvě věci –  nekonečný mejdlo a nekonečné nahrávání.

 

Collegium Musicum. Tohle archivní foto Supraphonu patří k odstavci ´Kronika čs. beatu na cestě k rocku a dál´, foto Alexandr Janovský, Alan Pajer

Když někdo sehnal dobrou nahrávku, Plastiky počínaje, Zappou konče, nahrávalo se třeba tři dny v kuse. Z desek na magneťák, z magneťáku na druhý magneťák, to byla hotová fabrika, u níž se držely noční hlídky. A kolkolem ´Kolej Yesterday, kde už ráno začal večírek´… Jo, jasně, panovalo normalizační ´bezčasí´, furt jsme podepisovali nějaký petice a tak, ale - skvěle jsme se u toho bavili. Kdo vám bude tvrdit, že ne, kecá. Nebo si to nepamatuje. Což je díky hekťákům piva v kýblech z hospody Na Zelené lišce a plastovým přepravkám ovohuče z místní Ovoce Zeleniny v lidové ceně pár kaček za flašku docela klidně možný.   

Times, they are changing 

Frank Zappa, Rolling Stones, David Bowie, Led Zeppelin, Deep Purple, John Lennon, Bob Dylan, Tom Waits, the Fugs a spousta dalších – to byli naši ´američtí bohové´.  Plus český androš, folkaři ze Šafránu, Merta, Třešňák, Janota, Noha, hanspaulští bluesmani… Přemítám, proč. Proč byla tehdy hudba tak důležitá? ´Oh, we can be heroes just for one day´ - možná jsme mohli díky ní být hrdinové, aspoň na jediný den, jak doufal i David Bowie. A věřili jsme, každé slovo, každý tón, každý kytarový riff. To nebylo pro prachy a slávu. Tenkrát se hrálo o život, promiňte mi ten patos. Nějak tenhle pocit s léty zmizel. Snad se zas vrátí, nevím. Přála bych si to ještě jednou zažít - ´just for one day´. Když se vrátím k žhavé současnosti a čtu ty velikášské PR kecy… Ale co, Mikolas Josef je pro mileniály a jejich mladé, ne pro mne.       

 

Flamengo s Vladimírem Mišíkem. Tohle archivní foto Supraphonu patří k odstavci ´Kronika čs. beatu na cestě k rocku a dál´, foto Alexandr Janovský, Alan Pajer

„Nejstreamovanější český umělec všech dob a fenomén Eurovize“

O co go? Mikolas Josef vydává svůj šestý singl s názvem Abu Dhabi: „Po nedávném představení singlu Me Gusta ve WiZink aréně v Madridu pro 17 000 lidí přímo před vystoupením Rity Ory vydává nejstreamovanější český umělec všech dob a fenomén Eurovize Mikolas Josef svůj dlouho očekávaný song Abu Dhabi. Tato disco-funková hymna byla napsána v Torontu, jedním ze skladatelů byl například i na Grammy nominovaný Jenson Vaughan, který pracoval s Madonnou, Britney Spears nebo Post Malone,“ píše bezejmenný píárista. „Abu Dhabi jsem napsal za méně než hodinu, ta rychlost byla neuvěřitelná, ve studiu měl singl fakt úspěch a když jsem ho pouštěl přátelům, všichni z něj šíleli. Věděl jsem, že mám v rukou něco speciálního,“ dodal sám Mikolas.

 

Mikolas Josef na cestě ke slávě pod křídly světového labelu BMG. Foto Matěj Třešňák

„Klip nám na druhou stranu zabral týdny práce, tréninky choreografie probíhaly přes měsíc a samotné natáčení trvalo 21 hodin, během kterých ze sebe můj tým dostal maximum energie. Tenhle singl se dost liší od mojí předchozí práce, takže se nemůžu dočkat, až se dozvím, co si o něm myslí moji fans,“ sdělila ještě třiadvacetiletá hvězda, kterou do své stáje zalasovala BMG. Zpěvák, který nedávno otevíral finále StarDance, bude 3. dubna 2019 debutovat se svým celovečerním koncertem v Praze. Sál pro necelé čtyři tisíce lidí je již dnes téměř vyprodaný. Abu Dhabi je první píseň, která vyšla po Mikolasově podpisu smlouvy s BMG Music Publishing London. Mikolas Josef se stal prvním českým umělcem v historii, který podepsal smlouvu s tímto předním vydavatelstvím, která zastupuje třeba Bruno Marse, The Cure, Maroon 5 a mnoho dalších hvězd. Tak se na to mrknem:

 

 

Líbí? Mně navíc zajímalo, co tam Mikolas rapuje, nebo co to vlastně dělá. Požádala jsem renomovaného překladatele (na kontě má 93 přeložených knih, včetně super kousků jako Kerouacovo Na cestě a Robbinsovu I na kovbojky občas padne smutek), muzikanta (kultovní skupina Píča) a jednoho z největších ´světových znalců´ Rolling Stones (slova Marka Brodského), Jiřího George Popela, aby se na Mikolasovu ´lyrics´ mrknul. Sfouknul to za půl hoďky, je to profík (díky!). Když to čtu, zjišťuju, že to překvapivě není disco sračka, byť teda zrovna Dylana nečekejte:   

Abú Dhabí

Uf, ženská, chovám se kvůli tobě jak magor a nemůžu se nabažit mít tě vedle sebe 
(jé, jé, jé)
Ach, brouku, o co se to snažíš?
Umíš mě tak rozhicovat, že se vznáším vejš než balón

A teď to můžem dělat, můžem to dělat
Zatřást a rolovat tou rolí
Zahraj si se mnou ruletu
Teď to můžem dělat, můžem to dělat  

Udělat duet, duet
Můžem zvládnout to pravidlo
Král & královna

 

 

Tanec je pro popaře nezbytnou podmínkou – šoubyznys je tvrdá řehole. Foto Matěj Třešňák

Chceš to takhle?
Tak to zmáknu
Zvládnu to lusknutím prstů
Chceš to takhle?
Tak to zmáknu
Zmáknu to lusknutím prstů 

Můžeš tam jít a já můžu jít kamkoli ty budeš chtít
Vyber nějaký exotický místo a večer tam budem
Abú Dhabí

 

 

Další podmínkou je vzhled, který dostane jedenáctileté holčičky do vrtule. A ten Mikolas Josef má.  Foto Matěj Třešňák

Celej svět teď máme ve svých dlaních
Roztoč globus, nech ho točit a uvidíme, kde to přistane
Stáhni střechu, budem na ní počítat hvězdy, ty skutečný až po setmění 

A teď to můžem dělat, můžem to dělat
Zatřást a rolovat tou rolí
Zahraj si se mnou ruletu
Teď to můžem dělat, můžem to dělat
Udělat duet, duet
Můžem ovládnout to pravidlo
král & královna 

Chceš to takhle?
Tak to zmáknu
Zvládnu to lusknutím prstů
Chceš to takhle?
Tak to zmáknu
Zmáknu to lusknutím prstů  

Můžeš tam jít a já můžu jít kamkoli ty budeš chtít
Vyber nějaký exotický místo a večer tam budem
Abú Dhabí 

Tak pojď, jestli chceš se mnou jet
se mnou se proletět
plachtit
Celou noc, jestli chceš
Pojeď se mnou
Vibruj se mnou
Klouzej se se mnou
Celou noc, jestli chceš
Pojď se mnou jet
Letět 

Jestli to chceš takhle?
Tak to zmáknu
Zvládnu to lusknutím prstů
Můžeme tam jít, já tě můžu vzít kamkoli budeš chtít
Vyber nějaký exotický místo a večer tam budem
Abú Dhabí

Monika Načeva netradičně; minorská Perníková chaloupka v Divadle Komedie

Divadlo Minor uvede v pondělí 4. a úterý 5. února obnovenou premiéru ´rockového koncertu pro celou rodinu´ Perníková chaloupka. Legendární inscenace Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského se spolu s nezapomenutelnou ježibabou Petra Stacha vrátí na scénu v prostorách Divadla Komedie.

 

Petr Stach v popředí, vzadu Monika Načeva, foto Minor

Minorské inscenace, ačkoli jsou divácky dlouhodobě žádané, se často musí stahovat z důvodu vzniku nových inscenací a především kvůli přetíženosti vlastních divadelních prostor. Právě takovým předčasně staženým kusem byla Perníková chaloupka, která původně vznikla jako hudební skica pro festival Struny podzimu a nakonec se z ní stala oblíbená rodinná inscenace (premiéru měla 19. října 2012). Od února do června se bude každý měsíc hrát pro rodiče s dětmi v Divadle Komedie. „Máte rádi napětí? Otec či matka jsou rockeři? Pak neváhejte a vstupte do našeho lesa! Dvě děti ztracené v lese a hororový příběh, který každý zná. Co to leze Mařence po zádech? A proč v chlívku stále kape ten zpropadený kohoutek? Poslouchej údery sekerou! Dokud je rozeznáváš, tak ses neztratil…“ V hlavních rolích se kromě Petra Stacha představí herečka, zpěvačka a šansoniérka Monika Načeva, Ondřej Bauer, Pavol Smolárik či Anna Bubníková. Myslím, že rozhodně stojí za návštěvu. 

Kronika čs. beatu na cestě k rocku a dál 

2 CD, 16 kapel, 36 skladeb, 150 minut muziky v remasteringové zvukové péči, to je Rock Line 1970-1974. Jinak také již čtvrté pokračování úspěšné řady kompilací Supraphonu, mapující vývoj československého big beatu, beatu a rocku na přelomu 60. a 70. let minulého století. Po Beat Line 1967-1969 (2016), Big Beat Line 1965-1968 (2017) a Beat (Al)Boom 1968-1970 (2018) se - jak už z názvu vyplývá - tentokrát dostáváme do první poloviny 70. let, zejména k poslednímu beatovému festivalu v roce 1971. Celkem 36 skladeb šestnácti československých kapel od Flamenga, Collegium Musicum, Blue Effect přes Progress Organization, Jazz Q až třeba po Bluesmen či Prúdy tak ukazuje cestu od melodického big beatu k razantnímu elektrickému rocku či rhythm and blues a dál.

 

Tak jako kompilace předchozí, i Rock Line je hudebním zrcadlem doby. Doby už však zdaleka ne tak ´růžové´, jako byl konec šedesátých let. Nástup normalizace se mimo jiné nesl ve znamení utahování šroubů stranou a vládou. Mnoho muzikantů emigrovalo, jiní se ukryli do barových kapel, další se pokusili o sólovou popovou kariéru nebo se přidali do doprovodných souborů těch, kterým se to podařilo. Stále byli ale i tací, jenž věrně setrvali u beatové muziky, která se postupně transformovala ve formálně komplikovanější a instrumentálně náročnější rock, občas propojený s prvky vážné, jazzové nebo lidové hudby. Tedy aspekty tvořící rock nově progresivním, pro fandy přitažlivě náročnějším na poslech.

 

Flamingo s Marií Rottrovou. Foto Alexandr Janovský, Alan Pajer

I přes všechny překážky, jako byly vynucené proměny názvů kapel a textů písní do češtiny, zkrácení účesů či méně avantgardní oblečení, stále přetrvávaly vzácné ostrůvky tolerance, přispívající k vcelku důstojné existenci. Napomohl tomu i fakt, že v edičních plánech Supraphonu a Pantonu zůstaly z uvolněných let 1968 až 1969 některé dramaturgicky předjednané tituly. Samozřejmě, že ne vše se skutečně podařilo realizovat, ale minimálně několik nahrávek s nepochybnou historickou super hodnotou bylo prosazeno díky lidem, jako byl například producent Hynek Žalčík.

 

Michal Prokop a Framus Five. Foto Alexandr Janovský, Alan Pajer

Rock Line z většiny reflektuje kapely hrající na 3. a posledním československém beatovém festivalu, který proběhl ve dnech 24. až 26. dubna 1971 v pražské Lucerně. Ač byl oproti předchozím ročníkům již organizačně notně svázán režimem, i tak se během něj událo mnoho hudebně energického, objevného a hlučného. Z vystupujících na tomto dvojalbu Supraphon nenabízí jen skladby karvinského Strakatého másla a bratislavských Ex-We Five, bohužel neexistující či nedostupné.

 

Radim Hladik a Lešek Semelka. Foto Alexandr Janovský, Alan Pajer

Vedle tradičních největších center v podobě pražského a bratislavského rockového dění tu oprávněně najdete různě početné zastoupení z Brna, Ostravy, Olomouce či Nových Zámků. Tam všude stále ještě velmi mladí zpěváci a instrumentalisté dokazovali, jak obrovský a leckdy kvalitou mezinárodně srovnatelný pokrok učinili. V některých případech se právě v tomto období vydané singly či alba dokonce staly jedněmi z absolutních vrcholů domácí rockové scény. Její perspektiva ovšem ve zbytku sedmé dekády rozhodně nebyla příliš optimistická. Mnohdy tak šlo o kapelové labutí písně, dnes s nádechem kultovnosti, viz Kuře v hodinkách, Město ER, Barnodaj, Provisorium aj.

 

Rebels s Jiřím Kornem. Foto Alexandr Janovský, Alan Pajer

Ať už však byla budoucnost jakákoli, na Rock Line se objektivně zrcadlí stav české rockové muziky začátku 70. let. Stav, který při pozorném poslechu vybraných šestatřiceti písní, ukazuje, že zdejší rocková scéna se mohla směle srovnávat s tou světovou. Že nadějná očekávání a přísliby leckdy už bohužel nedošly svého naplnění, je už jiný příběh... (zdroj Supraphon) 

Vem nástroj a doraž!

Já se s ním seznámila na konci osmdesátek na jednom festivalu, který tak nějak nepočítal s deštěm, takže diváci odtáhli zklamaně domů. A já se přidala ke kapele N´Roll a udělali jsme si vlastní koncert a mejdan na ubytovně. Hrál tehdy na basu, Jaroušek Horváth. „Moje přesný osminky,“ zavzpomínal nostalgicky vloni v létě, kdy jsme se po nějakých dvaceti letech potkali na festiválku v Mníšku, kde zvučil. A vyprávěl, že ho před časem klepla pepka, z níž se krásně zotavil, jen mu zůstal nepohyblivý prst, pro basáka fatální. Nicméně – pořád skvěle naložený, vtipný, zábavný, nikdy a na nic si nestěžující a pořád šikovný – platí za skvělého zvukaře. A basu zkouší furt, tvrdí, že od mixpultu s oblibou kazí kapelám koncerty :-). „Zvuk jak v pokojíčku,“ popsal mi nový hudební klub na lodi s názvem Music Bar Kamina Boat kamarád, muzikant Sweetja…

 

Jaroušek Horváth u zvukařského pultu na Kamině, foto nějaká dobrá duše z Facebooku

Kaminu má na svědomí právě Jarda - nějak to domluvil s majitelem. A protože Facebook, který oba používáme, neztratili jsme se, jsme ve spojení a tak vím, že program ustavičně vylepšují. A přidávají. Třeba talk show, výstavy, anebo zrovna tuto neděli, již podruhé, měla být „bezvadná žranice, na horní palubě mořské dobroty, dole na pódiu bezvadná chorvatská kapela“ - jenže palubu zavalily hromady sněhu... Ale tradiční nedělní jam session s Jaromírem Panáčkem a jeho hosty počasí neva. Atmosféra báječná. K tomu musím říct jednu věc – ven moc nechodím, nějak jsem poslední léta zapelíškovala (tak, svý jsem si užila do čtyřicítky, to jsem jedinej večer nebyla doma a co jsem do tý doby vypila, to bych nepřeplavala). Přesto jsem nedávno vyrazila na jednu akci, kde bylo snad tisíc již notně opelichaných mániček.

 

Na Kamině: Pavel Cingl, Gigi (klobouk, jak si račte povšimnout) a Jarda Kestřánek (ten má nějakou vyšívanou orientální čepišku - nicméně slouží ke stejnému účelu, sorry, Kestřo). Kapela? Možná GiGie Band

Zjistila jsem tam dvě věci. Pánové nosí klobouky (k zamaskování bosých hlav). A mařeny nádherně zestárly. Jaroušek není výjimka, ale pravidlo. Kde kdo si prožil svý, zdraví hapruje, bodejž by taky ne po těch propařených létech, ale nálada furt výborná. Samá sranda a… ježíši drahej, já napíšu ´pozitivní energie, přátelství a vřelost´ - a už se vidím, jak pro mne jedou z Bohnic. Ale vem to czert, je to prostě tak.

Kamina z paluby, foto Facebook

A všechno tohle najdete na Music Bar Kamina Boat, adresa je Smíchovská náplavka (vedle botelu Admirál). Takže, jak stálo u nějaké pozvánky na Kaminu, „vezměte s sebou babičku, dědečka, strýčka, tetu a další spřízněné duše“ a doražte. Je co dodat? „Jo, a co že to potřebují muži po padesátce? No přece sex, drogy & rock´n´roll! Akorát už ne tak často,“ pravil Vladimír Drápal, řečený Lábus, po koncertě na Kamině.

 

Vložil: Anička Vančová

HP, Mikolas Josef, Supraphon, BMG, Monika Načeva, Abu Dhabi, Music Bar Kamina Boat, Rock Line 1970-1974,