Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Za časů Otce vlasti nebyl život žádná selanka. Ze záhadného muže v podhradí jde hrůza a mrtví přibývají

01.02.2019
Za časů Otce vlasti nebyl život žádná selanka. Ze záhadného muže v podhradí jde hrůza a mrtví přibývají

Autor: Albatrosmedia

Popisek: Miloslava Šachová

Jedno z nejkrásnějších období našich, záhady, tajemství i podivná úmrtí. Příběh Miloslavy Šachové, v němž se prolínají fakta s fikcí, potěší milovníky historie i detektivek. Její historický román Proti proudu řeky vydalo nakladatelství Motto.

Purkrabí tajemného Karlova hrádku marně vyhlíží císaře Karla IV. Čas neúprosně běží a hrad zasáhne série podivných úmrtí. Obětí stále přibývá a tragédie se nevyhne ani rodině purkrabího. Má vše na svědomí záhadný muž v černém, kterého se obyvatelé hradu i podhradí bojí a o němž nikdo netuší, odkud se vzal? A proč chce vidět všechny mrtvé a umírající výměnou za uzdravení nemocných? Je snad on samotná smrt?

Proti proudu řeky

Miloslava Šachová se narodila v Praze, kde také celý život žije a pracuje. Po absolvování gymnázia vystudovala klinickou farmacii na UK v Bratislavě a živí se jako lékárnice. Vedle svého povolání se dlouhodobě věnuje psaní komiksových scénářů pro dospělé i děti, které publikovala v časopisech a vydala knižně pod několika pseudonymy. Většina jejích námětů je spojena s historií a historický je i její první román Proti proudu řeky.

Autor: Miloslava Šachová
Žánr:
skutečný příběh, román pro ženy
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Kuchmistr Kunta založil jednu ruku v bok a druhou rukou zamyšleně třel nakrabacené čelo.
Nakoupil toho dost? Nebyl si jist. Jeho dva pomocníci vyložili v černé kuchyni na dřevěné desky ležící na dvou kozách všechno, co v poledne přivezli z trhu, a už dávno zmizeli v útrobách hradu za svojí prací. Kunta na prstech rukou počítal vyrovnaná holoubata a divoké králíky. Připadalo mu, že měsíc za měsícem přijíždí povoz z trhu prázdnější a prázdnější. Kde je ta doba, kdy měl jako kuchmistr k ruce čtyři kuchaře, pekaře a řezníka, dva sládky, dva porybné a rybáka? Je to už dávno, a kde je tomu konec?
Na Hrádku Kunta kuchmistroval od samého začátku. Kuchyni velel i v čase stavby hradu, a tak tu byl ještě dlouho předtím, než se prvně objevil správce Petr a jeho paní.
Jóó, to byly časy… Bývalo tu pětadvacet statných mužů posádky, branský a klíčník a vrátný od malých dvířek vedle brány, kolář a zámečník, dva kováři, pět vozatajů, bečvář, topič pánův i topič čelední, několik pacholků a žen znalých prací pomocných. Kam se poděli? Nevěřícně kroutil hlavou. Teď aby se spokojil se dvěma kuchaři a dvěma, třemi nepříliš bystrými pacholky, zdejšími děvčaty pro všechno.
No, bude to stačit, uzavřel svoje přemýšlení o králících a holoubatech Kunta. Zhluboka vzdychl a vydal se dohlédnout na roztopení pece na pečení kynutého chleba z jemně mleté ječné mouky. Zakroutil hlavou. Na nikoho tu vážně není spolehnutí…
***
Byl pozdní podvečer.
Purkrabí Petr pevně držel v ruce tepaný cínový pohár s hutným, silným červeným vínem a upřeně hleděl do plápolajícího ohně. Kolik pohárů to bylo dnes? Už je nepočítal. Byli to jeho stálí společníci mnoha posledních dní. Procházeli s ním nekonečně dlouhými hodinami po setmění a doprovázeli ho na chladné, prázdné lože vstříc zlověstným nocím. Nedopity zůstávaly stát na stolku vedle načechraných duchen nebo se prázdné povalovaly vedle vyřezávaného ebenového čela postele. Kolik to bylo vína? Jiskřivého, plného báječné chuti a vůně, které bez užitku proteklo jeho hrdlem? Vždycky mu přinášelo radost a potěšení, ale teď do sebe obracel pohár za pohárem jen proto, aby nějak přečkal noc.
Petr se zvedl, aby si nalil nové víno, a pak už trochu nejistě klesl zpět. Tenhle je poslední, tenhle už určitě, přesvědčoval sám sebe. Nesmí se opít, musí být v pořádku a střízlivý. Před sebou má dnešní večeři a doufá, prosí, dokonce se i modlí v kapli ke svatému Antonínovi, ať je to právě ona, co ho jeho utrpení zbaví.
Purkrabí se zvedl s úmyslem odložit pohár na roh malého stolku, stojícího kousek vedle něj. Musí přestat pít. Teď hned! Ale netrefil se. Pohár se převrhl a skvělé víno začalo v dlouhých provazcích stékat na zem. Taková škoda, zalitoval svojí nešikovnosti správce. Zastavil se a pozoroval víno hromadící se v malé loužičce na podlaze. Přidržel se stolku a naklonil se blíž.
Neměl to dělat. Červená loužička mu připomněla jinou krvavou a tmavě rudou, ležící v zeleném rákosí, a zaschlé skvrny a šmouhy na chvějících se osikových listech. Viděl ten teplý, sluncem zalitý den, kdy stanul na stráni spadající k břehu Ztraceného potoka a hleděl do mrtvých očí svojí ženy Elišky.
Purkrabí ztratil rovnováhu a v poslední chvíli se rukou zachytil o vratký stolek. Už je to tu zas. Pomalu se narovnal a zavřel oči. Dýchal zhluboka a snažil se ovládnout paniku, která ho zaplavovala. Jak rampouch studenými prsty se začal tahat za zježenou bradku. Chtěl křičet, ale hrdlo mu sevřela úzkost. Jen zasípal a nevydal ani hlásku. Co teď? Co teď? Musí se vzchopit. Nesmí zůstat sám. Jestli nedokáže temné, mučivé myšlenky zaplašit, je s dnešní večeří amen. Půjde se podívat, jestli je všechno na večer připraveno, rozhodl se.
Pomalým a nejistým krokem vyšel ze soukromých komnat. Rukou odehnal sloužící, kteří mu, překvapeni jeho nečekanou přítomností a vidouce jeho bledost a vratkou chůzi, spěchali na pomoc. Prošel celým prvním patrem a zastavil se až ve dveřích sálu určeného pro přijímání návštěv.
Ve velké, honosně zařízené místnosti byl čirý ruch. Služebnictvo, šest mužů a žen, vířilo sálem a chystalo, co bylo pro večerní hostinu třeba. Odkrytými okenicemi prázdných oken proudil syrový podvečerní chlad. Občas zavál i čerstvý, ostrý vítr. Profukoval dokořán otevřenými dveřmi a rozechvíval plameny zapálených svíček, stojících ve svícnech na malých stolcích po obvodu místnosti a vedle zapáleného krbu. V centru sálu stál dlouhý, hedvábným ubrusem pokrytý stůl, na který sloužící přinášeli slavnostní tepané cínové nádobí a měděné konvičky na vodu k oplachování rukou. Připraveny byly už korbele na pivo i skleněné zelené poháry z lesního skla s perličkovými nálepy i kovové číšky na kořalku.
„Hned ty okenice zavřu,“ řekl horlivě jeden z pobíhajících mužů a úslužně se uklonil.
Byl opravdu překvapen. Na hradě pracoval už léta, ale že by pán přišel mezi služebnictvo a objevil se před večeří, to ještě nezažil…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace