Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

S Pirátem na palubu EU

S Pirátem na palubu EU

Evropské volby se blíží, pojďme do toho

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Historie, která se čte jako detektivka. Není divu, českého krále se totiž ujal duchovní otec kapitána Exnera

28.01.2019
Historie, která se čte jako detektivka. Není divu, českého krále se totiž ujal duchovní otec kapitána Exnera

Autor: repro/m.broumov-mesto.cz

Popisek: Václav Erben

Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad jsou právem jedním z nejlepších českých historických románů dvacátého století. Jejich autorem je totiž český mistr detektivky Václav Erben, v jehož fantazii se zrodil populární kriminalista, kapitán Exner. Historickou lahůdku vydalo nakladatelství XYZ.

Mám nade vše ráda českou historii, a když se navíc autor drží faktů, není ani trochu na škodu, když popustí také uzdu fantazii a stvoří příběh, od nějž se nelze odtrhnout. A pokud má ještě jeho dílo několik stovek stránek, ocitám se v sedmém nebi. Nejspíš budu mít přece jenom trošku sklon k masochismu, protože vláčet všude s sebou knihu, značně přesahující svou hmotností jeden kilogram, může leckomu připadat jako pořádná potrhlost. Jenže – čím více stránek, tím lépe. A jestli jste na tom podobně, literární skvost Václava Erbena vás potěší mnohem víc než šlehačkový dort.

Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad

Autorem jednoho z nejlepších českých historických románů dvacátého století není historik, ale český mistr detektivky, proslulý ústřední postavou kapitána Exnera. Podobně jako ve světové literatuře například Alexandre Dumas, Robert Graves či Mika Waltari zvolil Václav Erben formu fiktivních pamětí a stylizoval se do role jejich nálezce. Ve svém košatém a akčním vyprávění se soustředil na dobu Jiříkova mládí a vzestupu k moci za poručnictví všeho schopného intrikána Hynce Ptáčka z Pirkštejna. Jiřík je vykreslen jako typický politik renesance, schopný si poradit ve složitých poměrech tehdejších Čech. Takže kromě historických faktů si můžete dopřát i porci intrik, zákeřností, milostných zápletek i událostí, které otřásaly naší zemí v 15. století. Určitě se od nich neodtrhnete, takže si pořiďte i bytelnější tašku – tuhle dávku čtenářských zážitků igelitka neunese.

Autor: Václav Erben
Žánr:
historie, román
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Býval jsem poslušný chlapec. Mlčenlivý a klidný. Bál jsem se koní, lidí, ruchu a zamračených pohledů. Vstal jsem. Bál jsem se hádek. Poslušně jsem šel ke dveřím.
Ovšemže šel. Děti obyčejně utíkají. Mně bylo tenkrát pět šest let. Děti utíkají na krátkých nohách, snad aby co nejdřív doběhly zralost a věk dospělosti, po kterém touží. Běhával jsem málokdy. Nebylo, kam bych kdy spěchal. Snad jen tam u slepých ramen řeky, kde jsem mezi rákosím a vyschlou trávou plašil ptáky a obdivoval je, jak přímo přede mnou vyrážejí s pokřikem prudce k nebi. Později jsem musel často spěchat. Hnát se. Pádit. Pochopil jsem, že spěch i pomalost jsou také zbraně, použijí-li se správně, na správném místě a v nejpříhodnější chvíli. (Ale pochopit, uhodnout, poznat onu chvíli bývá těžké a často se to nepovede.)
Tedy šel jsem od stolu, spíš jsem se loudal. Jošt mi ještě na dobrou noc hodil placku, horkou a voňavou. V letu jsem ji chytil. Hřála mi ruce.
Neměl jsem hlad.
Ale pohledem jsem vyjádřil poděkování. Ze zvyku. Také abych ho ujistil, že odcházím rád.
„Smím si jít ještě chvíli hrát ven?“ zeptal jsem se jen tak, na zkoušku. Bylo po západu slunce.
„Na chvíli,“ souhlasil kněz Jan.
A já teď už najisto věděl, že musím zůstat za pootevřenými dveřmi.
V pozdní hodinu jsem nikdy nesměl z budovy.
Kněz Jan mi často zdůrazňoval, že za můj život a zdraví ručí mému otci. Svým vlastním životem. Svou hlavou. Mám-li ho rád, svého kněze Jana, musím být poslušný a opatrný.
Jana jsem si nezamiloval. Nebylo proč. Chodil se mnou a nudil se. Jak to bylo zřejmé! Vláčel mne po loukách, prašných cestách, lesem, kde jsem trhal jahody a maliny. A on mlčel. Byl mi jen v patách. Hlídal mne a skrze mne sebe.
Snad proto, že jsem nemiloval svého pěstouna, že jím nebyla matka nebo aspoň žena, tedy snad proto jsem nikdy nemiloval nikoho. A jen ke dvěma lidem jsem přilnul víc. K Hynci Ptáčkovi z Pirkštejna a k mistru Janu z Rokycan. Asi že oba, zcela jiní, měli jeden společný povahový znak, který postrádám. Sklon ke komediantství a lehkost přetvářky. Lehkost. Ale o nich později, později…
Vyšel jsem tedy poslušně ze světnice a kopnutím zabouchl dveře. Horkou placku jsem strčil do úst a použil obou rukou, abych dveře znovu pootevřel. Tiše.
Usedl jsem za ně. K ohbí chodby bylo pár kroků. Kdybych vstal, utíkal, zmizel bych dřív, než by se dveře se skřípěním otevřely. Ale ani tak se mi to nelíbilo. Ulomil jsem tedy kus placky a použil ji místo kamene na podložení dveří.
Slyšel jsem ze světnice, jak vrzla lavice.
Kroky jsem nemohl neslyšet.
Nevím, byl-li jsem jen zvědavý, drze zvědavý kluk.
Ano, zvědavý jsem byl. Jako každé dítě. Ale nikdy ne horečně, soustavně. Málo jsem se ptal, raději poslouchal a pozoroval. Nevím, jestli to byla vždy náhoda nebo řízení Boží či nějaký zvláštní cit pro věc, že jsem chtěl zrovna tenkrát vědět, oč jde.
„Bojím se, příteli mnichu,“ řekl Jošt, „že se bude od Ústí utíkat.“
„Nech si toho mnicha,“ pravil kněz Jan dotčeně.
„Nejsi kněz,“ prohlásil Jošt. „To já moc dobře vím. Vím taky, žes to byl ty, kdo Hynkovi prozradil, kde vy, sedlečtí mniši, máte ukryty své poklady. Krásné klášterní poklady.“
„Jošte…“ zaúpěl Jan zoufale.
„Viktorín s Hynkem ti za odměnu darovali život. A ochranu. Kdyby ses zachoval jinak, usmažili by tě bratři bratra Žižky na hranici jako ostatní z celého kláštera. Budiž ti odpuštěno.“
„Nemá mně kdo odpouštět.“
„Tví vlastní bratři mniši. Upálení i ti, kteří hnijí v kutnohorských šachtách. Nikdo víc a nikdo míň. A teď poslouchej, přítelíčku: já byl totiž ten, kdo tě zakukleného odvezl sem na Poděbrady, a ten, kdo věděl, co je v těch dvou vozech, které mi bylo nakázáno velmi střežit. Jenže já to neměl vědět. Ale věděl jsem. Podíval jsem se. Prostě jsem neposlechl své pány. Je to zahrabáno tady. A nejen ze Sedlce. I odjinud. Vím to. Máme to tady, na Poděbradech. Ale kde? To nevím. Kde to je?“
„Nevím.“
„Je to tady, mnichu. Dole. Někde ve sklepení. Pomáhals jim. To vím. A vím taky, že ti dva, co dělali s tebou, už nahoru nevylezli. Bylo to v noci, ale já nespal. Pozoroval jsem. Hlídal jsem vás. Oba mohou padnout, rozumíš? Oba! Viktorín i Hynek.“
„Nepadnou!“ vykřikl kněz Jan zoufale.
„Ale mohou. A ty víš…“
„Nic nevím!“
„Není bratra Žižky,“ řekl Jošt klidně. „A bude asi velká bitva někde na severu. Tuhle tady jeden chlapík, asi zběh, vykládal, co Němců, Sasů a rytířů se hrne přes hory. Proti nim Pražané a Korybut s našimi pány. Táboři a sirotci. Není bratra Žižky… Na toho mi nesahej, mnichu. Kněz Prokop ještě žádnou bitvu nevyhrál. Ostatně, Prokop je asi takový kněz jako ty,“ zasmál se Jošt.
Nepamatuju se na celý rozhovor. I tohle jsem si snad vymyslel později, když jsem se k té příhodě vracel. Tak nějak mluvili. Co jsem si pamatoval najisto, byly tyto věci: dojde k velké bitvě, ve které vojsko, jemuž velí nějaký kněz Prokop, bude asi poraženo. Stane-li se tak, zemře můj otec i strýc a já zbydu jako jediný dědic. Nevěděl jsem čeho. Ale domýšlel jsem si, že Poděbrad. Kněz Jan není kněz, býval mnichem v jakémsi klášteře. Otec nebo strýc mu zachránili život, protože jim prozradil, kam mniši ukryli klášterní majetek. A ten je nyní zde, někde na Poděbradech. Zemře-li otec a strýc, vyberou jej ti dva a zmizí.
Snad by se dnes mohlo říci, že to byli obyčejní lapkové a zloději. Jenže doba byla taková. Z lapků se stávali rytíři a boháči, z hejtmanů potom lapkové. Jako z Koldy ze Žampachu například. Z hlediska Rožmberka byl Žižka lapkou. Nevím, co si o něm myslel otec, který patřil k jeho straně, který se k němu přidal a pomohl ho zachránit ze zlého obklíčení v Brandýse nad Labem. Nevím, proč k němu patřil otec a strýc. Ale tím bylo určeno i moje místo pro budoucnost. Budou-li žít…

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace