Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Pocity? Hodně, hodně smíšené. Nejlepší české básně 2018, vybral J. H. Krchovský

13.01.2019
RECENZE Pocity? Hodně, hodně smíšené. Nejlepší české básně 2018, vybral J. H. Krchovský

Autor: Facebook

Popisek: Ve výboru jsou i básně Anny Brikciusové, jež je zároveň cellistka a vloni na podzim jí vyšla debutová básnická sbírka Kolibří úsměv

Snahu nakladatelství HOST o pozvednutí poezie dlouhodobě sledujeme a vnitřně chválíme. Rovněž ji i schvalujeme. Také proto jsme se těšili na již desátý sešit, který tentokrát pod kuratelou Jiřího Háska (básník, publikující léta jako J. H. Krchovský) nabízí poměrně citlivý výběr mnoha tvůrců. Rozptyl je přitom veliký - od Karla Šiktance (*1928) po Annu Gažiovou (*1999). Po několikanásobném přečtení ovšem žádná radost nedorazila. Většina mladých umělců totiž trpí poměrně shodným symptomem: nulovými zkušenostmi a prožitky.

Čím bylo dvacáté století tak významné, že nabídlo desítky básníků, jejichž jména budou navždy spjata nejen s historií, ale rovněž s obrovským přínosem pro kulturní dědictví naší země? Ty faktory jsou dva. Jednak je to talent, potom je to jisté životní období, které formuje nejen mysl (vědomě i nevědomě), ale i pohled na další naše kroky. Životním obdobím lze nazvat hned čtyři výrazné události, jež zmíněné období celily. Obě války a návrat přeživších spolu s nástupem komunismu. Pro současnou generaci je to něco, o čem možná slyšeli, ale rozhodně nechápou, jaké důsledky (chudoba, nemoci, holokaust, ale ovšemže i vznik samizdatu) uvedené skutečnosti přinesly. A to je právě ten rozdíl, který obrovským způsobem odlišuje i obsah (o formě raději nemluvme) zmíněného sborníku HOSTu.

Básně jsme četli mnohokrát, některé jsme již znali. Pocity mladší generace, oněch třicátníků, se obvykle zúží na kostrbatou formulaci pocitů, stavů a s nimi souvisejících myšlenek (řada básní nemá ani název, což v celkovém kontextu bohužel chápeme). V těch slovech - řádcích, která postrádají pravidelnost, verš, smysl strof a jakoukoli typografickou nadhodnotu, není téměř žádná hluboká myšlenka, natož přesah. Nechceme tvrdit, že kupříkladu Tomanovy přízvučné verše, které leckdy řadil do málo obvyklých lichoveršových pětislabičných strof, jsou to pravé ořechové, jenomže forma je zásadní.

O Typografii Teigeho, Čapka nebo Miléna bychom mohli také pohovořit, stranou zájmu by jistě nezůstala ani dvojice Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, jenomže to by nemělo valný smysl.

Mladá generace básníků žije z pocitů, ne z prožitků, své dějové linky si přivlastňuje odjinud a své básně staví především kolem líbivých slov. Pro nás bylo překvapením, jak často se v těch celcích objevuje ´kočka´. Jestli má význam úniku, nebo naopak domácího klidu, nevíme. Hanit jednotlivé autory nebudeme, jelikož báseň byla už od svého vzniku niterným prožitkem autora, ovšem aby ti starší básnici (Šiktanc, Harák, Fischerová, Hruška) tak jednoznačně převálcovali své epigony, s tím jsme rozhodně nepočítali. Mladou generaci v tomto směru hájí snad jen Anna Brikciusová (vzhledem k příjmení na dálku využíváme možnost zopakovat výkřik proslulého Eugena: „Co labora, za Magora ora), Tomáš Lotocki, Radek Štěpánek a Anna Sedlmajerová.

Básně, které jsou obsaženy v recenzovaném výběru, postrádají de facto jakoukoli nosnou myšlenku, ale především reflexi. Vždyť čím byla báseň v minulém století? Buďto únikem od zla (a vlastní reality), případně nastavením odrazů dějů. Co má ale za hlubší význam zachycení momentu? Tereza Sylva... les / sněží do obličeje / stromy se nehýbou / konce prstů zebou... Prostě jen vyfocený okamžik (Fuksova věčná konzerva právě přítomného času), moment, chvíle, která zmizí a nic po ní nezůstane. Nikde. Je to bohužel ten ne-prožitek čehokoli vážného (termín rakovina v jednom z textů je spíše bolestné zvolání), který za sebou měl Seifert, Nezval, Hora, Holan (...po celou noc padala na sadě jablka / zatímco sousedův chlapec umíral...  / Byl to on, který ti druhdy řekl: / „Pane, jste cizinec?" Řekl jsi: / „Proč se ptáš?" Řekl: „Máte / moc času ve svých očích ..."). Hrubínova Jobova noc nebo Závadovy Strusky jsou zářným příkladem protipólů, ve kterých se nachází současná básnická generace. Kritizovat básně, jak jsme už řekli, nemá smysl. Nejde to spolu dohromady.

A přitom se stačí začíst do Krchovského Posledního listu, aby člověk cítil tu sílu jednoduchých slov v uzavřeném, formovaném celku, který přitom působí jako zjevení.

J. H. Krchovský, foto Facebook

Nám na výboru zčásti vadí patrný nedostatek síly v těch řádcích, které nejsou ani stejně dlouhé, ani nedrží tvar, dokonce často ani nedávají smysl jako celek. Volnost je určitě fajn, ale rádi bychom některé z mladých básníků požádali o vytvoření klasických strof - klasického počtu veršů - držení se slabik a rytmiky. V tom rámu, ve kterém mimochodem psával nejen Hrubín, ale i Jaroslav Seifert či Vítězslav Nezval, se totiž pohybuje mnohem hůř. A mnohem lépe v něm vynikne smysl a celek. O tom, že skoro nikdo nedokáže tesat rýmy, nemluvě. Na straně druhé je záslužné poezii psát, aspoň mírně se dělit o stavy a vnitřní pnutí v době, která není ničím zásadní ve srovnání s tím uplynulým stoletím.

Sborník HOSTu je překrásnou ukázkou tvorby českých básníků a nakladatel za to zaslouží dík. Bohužel nás oslovila jen menší část zúčastněných, zhruba tak polovina.

Nejlepší české básně 2018 vydává HOST, 2018

Vložil: Zdeněk Svoboda

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace