Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Manžel náhle zmizí beze stopy a znovu se vynoří po čtvrtstoletí. Ale, proboha, proč?

07.01.2019
Manžel náhle zmizí beze stopy a znovu se vynoří po čtvrtstoletí. Ale, proboha, proč?

Autor: Facebook

Popisek: John Marrs

Když se hrdinka příběhu konečně dozví pravdu, uvědomí si, že tohle opravdu vědět vůbec nechtěla. Temný psychologický thriller Když jsi odešel od autora úspěšného románu Spřízněné duše Kohna Marrse vydalo nakladatelství XYZ.

Když se jednoho rána Catherine probudí sama, myslí si, že její manžel si šel zaběhat. Ale Simonovy běžecké boty leží u dveří. Nic nechybí – kromě něj. Catherine ví, že Simon musí mít vážné potíže. Neopustil by jen tak ani ji, ani děti. Útěk přes několik kontinentů a pár desítek let stejně nezabrání tomu, aby unikl před sebou samým.

Zatímco Catherine čelí doma v Anglii kruté realitě, Simon žije na druhém konci světa a snaží se být vždy o krok napřed před pravdou. Ale nemůže se skrývat navždy. Když se po pětadvaceti letech znovu objeví, Catherine se konečně dozví, s kým žila. A je to pro ni stejně velké překvapení jako pro čtenáře.

Když jsi odešel

John Marrs pracuje v Londýně jako novinář na volné noze. Posledních dvacet let dělá rozhovory s celebritami ze světa televize, filmu a hudby pro noviny, časopisy a internetové magazíny včetně Guardian Guide a Guardian Online, Total Film, Huffington Post, Emipre, Q, GT, The Independent, S Magazine a Company.

Autor: John Marrs
Žánr:
psychologický román, thriller
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Oscar musel mít v žaludku zabudovaný budík, který ho neomylně zalarmoval každé ráno přesně v šest. Simon s ním sice chodil na procházky a házel mu tenisový míček, který mu Oscar nosil zpátky, ale jak prišlo na krmení nenasytného psího břicha, přicházela jsem na řadu já. To nebylo fér.
Překulila jsem se na jeho stranu postele a zjistila jsem, že zeje prázdnotou.
„No jasně, udělej si sama, Catherine,“ zavrčela jsem a proklela Simona za to, že si už zase šel takhle brzy ráno zaběhat, což mi připadalo pěkně pošahané. Vyhrabala jsem se z postele, hodila na sebe župan, přešla chodbu a tiše otevřela dveře do pokojů, abych zkontrolovala spící děti. Jedny přesto zůstávaly zavřené, protože jsem se nedokázala přimět vstoupit dovnitř. „Všeho do času,“ říkala jsem si. „Snad jednou.“
Sešla jsem dolů do kuchyně a naplnila Oscarovi misku pekelně páchnoucím masem z konzervy, které obvykle během několika vteřin spořádal. Když jsem se ale otočila, abych plnou misku postavila na zem, byl pes pryč.
„Oscare?“ zavolala jsem šeptem. Nechtěla jsem, aby se dolů přihnaly ještě děti. „Oscare?“
Našla jsem ho na verandě. Vířil sem a tam kolem vstupních dveří jako smyslu zbavený. Otevřela jsem je. Chtěla jsem ho pustit ven, aby se mohl vyčůrat, on však zůstal stát na prahu a zíral ven, někam do lesů dole u silnice.
„Jak chceš…“ povzdechla jsem si. Naštvaná, že mě vzbudil úplně zbytečně, jsem se dovlekla zpátky do postele, abych si ukradla ještě hodinku drahocenného spánku.
7.45
„Nech bráchu na pokoji a pomoz mi nakrmit Emily,“ varovala jsem Jamese. Naháněl nadšeného Robbieho kolem kuchyňského stolu, v ruce třímal tyranosaura a hulákal přitom. „Hned!“ dodala jsem důrazně. Dobře věděli, že když nasadím tenhle tón, musejí se okamžitě zklidnit, jinak dost riskují.
Přemístit děti z pokojíčku do koupelny a potom do kuchyně bylo jako nahánět rozjívená kuřata zpátky do kurníku. Člověka to úplně vyčerpalo. Některé mámy ve škole tvrdily, že milují ranní zmatek při společné rodinné snídani. Já jsem toužila po jediném – dostat je všechny z domu a užít si trochu klidu.
James připravil mladší sestřičce misku cornflaků s mlékem a já jsem mezitím okrájela kůrky ze sendviců s marmeládou a naskládala jim je do svačinových krabiček. Pak jsem Simonovi napatlala na chleba čatní – krajíce jsem krájela horizontálně, jak to měl rád –, zabalila jsem je do potravinové fólie a nechala přichystané v lednici.
„Za patnáct minut vyrážíme,“ upozornila jsem všechny a nacpala jim svačiny do aktovek, které se povalovaly na polici pod věšákem na kabáty.
Už dávno jsem rezignovala na to, abych se malovala, když jenom vezu děti do školy. Nechtěla jsem ale vypadat jako úplná šmudla, takže jsem si vlasy stáhla do ohonu a ustoupila kousek dozadu, abych se zkontrolovala v zrcadle. Šlápla jsem Oscarovi na packu – vůbec jsem si nevšimla, že dál ignoruje snídani a nechce se hnout z rohožky. Nešťastně zakňučel.
„Není ti dobře, kamaráde?“ zeptala jsem se ho a dřepla si, abych ho podrbala pod bradou. Počkám, jak bude vypadat odpoledne, a kdyby se to nelepšilo, pro jistotu zavolám veterináři.
9.30
James a_Robbie byli ve škole a_Emily si tiše hrála na pohovce. Já jsem mezitím žehlila Simonovi košile do práce a spolecně s_Boys II Men jsem si prozpěvovala „End of the Road“, která se linula z rádia. Vtom zazvonil telefon.
„Ale Simon tady není,“ oznámila jsem Stevenovi, když mi řekl, že s ním potřebuje mluvit. „Copak není s tebou?“ Předpokládala jsem, že si pracovní oblečení sbalil s sebou a vydal se do práce hned poté, co si ráno zaběhal, což ostatně dělával často.
„Ne, to teda sakra není,“ vyštěkl Steven. Někdy se choval jako totální kretén. „A já se ze všech sil snažím přesvědčit jednoho našeho klienta, kterýho tady už půlhodiny zdržuju, že i když jsme malá společnost, jsme stejní profesionálové jako ty největší korporace. Jenomže jak mě má brát vážně, když se polovina našeho týmu nedokáže ani dostavit včas do hotelu na pracovní snídani?“
„Musel ztratit pojem o čase. Však víš, jaký někdy je.“
„Až ho uvidíš, řekni mu, ať okamžitě zvedne prdel a dopraví se co nejrychleji do Hiltonu, jinak to všechno posere.“
„Spolehni se. Ale kdybys ho viděl jako první, mohl bys mu, prosím tě, vyřídit, ať se mi ozve?“
Steven něco nesrozumitelného zamumlal a bez rozloučení zavěsil. Nechtěla bych být v Simonově kůži, až na tu zmeškanou pracovní schůzku dorazí.
11.30
O sedmnáct vyžehlených košil do školy i do práce a dvě kávy později jsem si uvědomila, že se Simon pořád neozývá…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace