Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Mission impossible je vždy velkým dobrodružstvím. Tahle je ale navíc skutečná

03.01.2019
Mission impossible je vždy velkým dobrodružstvím. Tahle je ale navíc skutečná

Autor: writerswrite.co.za

Popisek: Andrew Gross

Skutečná mission impossible, odehrávající se v norských horách, je jedinou nadějí na další existenci, která lidstvu zůstala. Další mistrovské dílo z pera Andrewa Grosse, autora knihy Jediný muž, vydalo nakladatelství cPress.

Druhá světová válka zuří na všech frontách, na poli vojenském i vědeckém. Kurt Nordstrum, norský inženýr z Osla, se rozhodne změnit svůj život a stane se součástí protinacistického odboje. Po tragické ztrátě snoubenky uprchne do Velké Británie, kde se podělí o své znalosti tajného německého projektu, který probíhá v izolovaném výzkumném středisku v Norsku.

Záškodník

Spojenci jsou jeho informacemi zděšeni a rozhodnou se rychle jednat, aby zabránili nejhoršímu. Kurt podstoupí vojenský trénink a je se speciálním týmem vyslán zpět do své vlasti na sebevražednou misi. Cíl je jediný – za každou cenu zabránit nacistům v sestrojení atomové bomby.

Autor: Andrew Gross
Žánr:
thriller
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Na silnici z Rjukanu do Vigne panoval po setmění obvyklý klid. Nordstrum se schoulil do stínu kamenné zdi, která vedla od kostela k hranici otcovy farmy. Starý dřevěný domek stabbur vévodící čtyřhektarovému pozemku, kde Nordstrum vyrůstal, byl postaven v tradičním norském stylu: úzké první patro určené ke skladování obilí a vyvěšeného masa, a na něm položená větší obytná část. Dnes byla v domě tma. Pokojíček, který Nordstrum jako chlapec obýval, byl nad vstupními dveřmi, obrácený k ulici. Jeho otec na pozemku stále choval párek telemarského skotu a několik slepic, o které se starávala matka, dokud byla naživu. Po její smrti, když bylo Nordstrumovi pouhých dvanáct let, otec odešel ze železniční společnosti do předčasného důchodu a uchýlil se na farmu. Co do vkusu byl Alois Nordstrum prostý člověk, ale jakmile začal jednat, byl to muž větší než kdokoli jiný. Muž, který dokázal přežít na viddě v zimě sám a celé týdny, jen s pomocí svých rukou a důvtipu. Naučil Nordstruma střílet, postavit si přístřešek, rozdělat oheň uprostřed sněhu z uschlých rostlin, rozpustit si sníh na vodu. Když bylo Nordstrumovi jedenáct, otec ho vzal uprostřed zimy do horské chaty nad Mosvatnem, patnáct kilometrů od města. „Jestli se chceš stát mužem, musíš najít cestu zpátky,“ oznámil mu otec. „Jinak zůstaneš jen kluk.“ Pak mu dal pušku a pár litrů vody a odjel na lyžích pryč.
Dostat se zpátky zabralo Nordstrumovi šest hodin. Cestou ho zastihla bouře a on musel lyžovat vánicí tak hustou a oslepující, že sotva viděl vlastní dlaň před obličejem. Kdyby se rychle nepřehnala, byl by si musel zastřelit něco k jídlu a vyrobit si tábor, aby přežil. O několik hodin později, za tmy, se Nordstrum konečně doplahočil zpátky k domovu – vyčerpaný, zmrzlý, utahaný a podchlazený tak, že mu lyže prostě vypadly z rukou a on se zhroutil do dveří na kolena. Rozzuřená matka spílala otci za to, co mu provedl, ale starý pán jen řekl, ať je zticha, zamával na chlapce. „Pojď sem, Kurte.“ Promočený a vyhládlý, a taky trochu vzteklý, Nordstrum poslechl. Otec ho zvedl ze země, podržel si chlapcův promodralý obličej před sebou a řekl: „Pravý Seveřan jde tak dlouho, až už nemůže dál – a potom ještě jednou tak daleko. Zapamatuj si to, chlapče. Jednoho dne po tobě možná budou chtít, abys ze sebe dal víc, než myslíš, že máš. Teď víš, že to v sobě máš. A do té doby…“ Postavil Nordstruma zpátky na nohy a rozcuchal mu vlasy. „Dneska budeš sedět tady.“ Zvedl Nordstruma do vlastní židle v čele stolu. „Zasloužil sis to.“ Když se do něj na té mizerné cestě domů zakusoval ledový vítr, Nordstrum otce celou dobu proklínal, ale teď se cítil hrdý a věděl, že starý pán měl pravdu. Teď po něm chtěli, aby ze sebe dal víc. Víc, než myslel, že dokáže. A zatímco ostatní chlapci, když vyrostli v muže, o sobě pochybovali, Nordstrum v sobě vždycky měl sílu, na kterou se mohl spolehnout. Věděl, co v něm je, a ostatní to z něj cítili.
Po silnici s řinčením projel náklaďák pivovaru, který rozvážel Ringnes do hospod v Rjukanu. A brzy nato prosvištěli kolem dva Němci na motocyklech. Byl březen, vítr byl stále ostrý a břitký a Nordstrum pozoroval dům zachumlaný před chladem do vlněné bundy. Věděl, že není moudré chodit dovnitř – byl prozrazený konspirátor a NS mohlo jeho otce klidně sledovat – ale jak se stmívalo, pomyslel si, sakra no a co, a vydal se zadem přes sousední pozemek, přes plot, kolem chlívků pro krávy a přístřešku na traktor, a vkradl se dovnitř dveřmi zásobárny, které nechávali vždycky odemčené. Věděl, že otec byl poslední dobou churavý, ale on byl bezmocný, nemohl pro něj nic dělat. Tohle může být na nějakou dobu naposledy, co ho uvidí. Možná vůbec naposledy. Oheň v krbu dohoříval. Na stole vedle knihy ležely otcovy brýle na čtení. Stavitel Solness od Ibsena. Nordstrum se usmál. To drama patřilo k jeho nejoblíbenějším. Jeho otec sám sebe vždycky vnímal jako takového nekompromisního chlapa. Když Nordstrum vyrůstal, o aroganci Halvarda Solnesse a toulkách Peera Gynta slyšel snad stokrát.
Otče!“ zavolal do prázdného domu.
Nikdo neodpověděl.
Nordstrum věděl, že otec někdy po práci zamíří k Volovi a kolu vypít pár piv a zahrát si dámu. Zvedl ze stolu fotografi i: jeho rodiče před Královským palácem v Oslu, ještě než se Nordstrum narodil. A byla tu taky jedna jeho fotka se sestrou Kristin, s níž Nordstrum až do dvanácti let sdílel pokoj. Kristin se vdala za jednoho profesora a teď žila v Trondheimu. Místností se vznášela dobře známá vůně tabáku, to otcova dýmka uložená v popelníku, vůně z Kurtova dětství, která mu přivodila vzpomínky, sotva se dotkla jeho nosu, a nutila ho představovat si otce, jak sedí v křesle s knihou na klíně, jak obrušuje dohladka dřevo na sáně, dýmku stále vtisknutou mezi zuby. Nordstrum otevřel Ibsena, na hřbet knihy postavil popelník, aby se doširoka rozevřela. Něco do ní vložil, něco, z čeho otec pozná, že tu byl.
Potom, s vědomím, že čím víc času tu stráví, tím to bude nebezpečnější, zamířil přes zásobárnu ven a odešel.
Z druhé strany ulice dům sledoval, až se připozdilo a ještě víc ochladilo. Jeho otec nikdy nechtěl, aby Nordstrum odešel bojovat. Chtěl, aby se vrátil zpátky do Rjukanu, na farmu, a přečkal bouři tam. Starý pán byl člověk veskrze nepolitický; měl za to, že se celá ta věc rychle přežene. „Mnoho povyku pro nic,“ říkával ze začátku. „Vždyť co tu vlastně máme kromě sněhu a ledu? V zimě těm bastardům omrznou prsty a pak odejdou.“ Tou dobou byl Nordstrum ve druhém ročníku studia techniky v Oslu. S očima upřenýma na dům mu myšlenky utekly k Anně-Lisette, jeho snoubence, dívce v posledním ročníku studia ekonomie, s tváří jako obrázek Sognefj ordu v květnu, ale zato s vůlí z ocele. V Oslu se mnoho studentů oblékalo do královské modré a žluté barvy. Vlastenectví tam plálo jako lesní požár. Mnozí vzhlíželi k Nordstrumovi, který byl silný a dokázal se o sebe postarat v boji, a tak ho brali jako přirozeného vůdce. „A co ty, Kurte?“ ptali se ho spolužáci. „Přidáš se přece taky, nebo ne?“
„Já nevím,“ odpovídal. „Stříleli jste vůbec někdy z pušky? Nebuďte tak nedočkaví mít už už uniformu.“
Pak byl v Oslofj ordu potopen německý těžký křižník Blücher, a co bylo dosud pouhou hrozbou, se rázem změnilo v pravou válku…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace