Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji (nejen) od pana Lovčího z Plas

Rozhovory na okraji (nejen) od pana Lovčího z Plas

Zpovídaným je vždy někdo zajímavý a inspirativní, jenž ale... nežije v metropoli

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Strach vždy, když se udělá při mrknutí tma a my nevíme, co se děje… nebo po otevření očí dít může. Honza Vojtíšek, Sešívance

30.12.2018
RECENZE Strach vždy, když se udělá při mrknutí tma a my nevíme, co se děje… nebo po otevření očí dít může. Honza Vojtíšek, Sešívance

Autor: Pixabay

Popisek: Neznámo, vyvolávající strach

Otevírám Pandořinu skříňku… co skříňku, přímo almaru, která je procpaná těmi nejhoršími děsy, jaké jen člověka napadnou. A ne pouze v jeho představivosti, ale i tam, za dveřmi, za oknem, za každým stromem. Všude. Otevírám knihu Sešívance Honzy Vojtíška, který se prostrkal až do pozice fanatického aktivisty české hororové scény.

Nejdříve poukážu na princip psaní povídkové sbírky Sešívance. Na každé povídce spolupracovali dva autoři. Jedním z nich byl u každé Honza Vojtíšek, protějšek mu dělalo dvanáct dalších autorů z České republiky, ze Slovenska a nakonec dvakrát i z Polska. Takové mezinárodní hororové sešívance s trochou krve, s trochou nadpřirozena i s trochou takového toho podvědomého třasu. Snad proto i název Sešívance.

Znepokojení

Hororová literatura často svádí k jisté lacinosti, ke krvelačným lázním nebo scénám plným zvrhlých sexuálních snů autora, kde není tabu zajít až do těch nejšerednějších zákoutí. Taková tvorba má za cíl čtenáře znechutit. Ovšem to není případ knihy Sešívance. Sešívance totiž v drtivé většině povídek nevyvolávaly znechucení, ale znepokojení. A v tom bych viděl smysl hororové literatury. Znepokojit. Protože vyvolat znepokojení je mnohem složitější, než vyvolat znechucení a dá se, alespoň v hororu, přirovnat k mistrovství. Vyvolat v čtenáři znechucení je vlastně laciná záležitost. Stejně jako u filmového hororu. Daleko účinější je tušení hrůzy, která se na diváka může vyvalit, než samotná hrůza, která se z obrazovka na člověka valí. To tušení je generátor strachu a mistr zůstává co nejdéle právě u něj.

U jednotlivých povídek knihy kupodivu spojení dvou autorů fungovalo perfektně. Netuším, kdo se komu a jak často v psaní přizpůsoboval, tuším, že mnohé povídky byly doslova bojem mezi dvěma autory, ale výsledný celek nevypadá jako násilně spojený kočkopes. Ukrývá se za ním nesmírná editorská péče a spisovatelský um. Ač obálka svádí k tomu, že kusy k sobě byly přišité násilím, pod pohrůžkou mučení, výsledek je ladný, mohu-li takové slovo použít v souvislosti s hororem.

Ale co je zásadní. Autorům se v mnoha případech skutečně daří vyvolat ten pocit ohrožení, napětí a hrůzy z dalších slov, která se na nebohého čtenáře ženou ze stránek. A to je vlastně zásadní. Rozhodně je na místě zmínit ilustrace v knize. Perfektní, temné, přízračné. Anna Korbelová popadla příležitost za pačesy a právě s pačesy vyrvala z děje i kousky kůže, aby ilustrace opravdu seděly. Nádherná kooperace textu a obrazu.

Trocha kritiky

Někdy se ovšem souboj dvou autorů zvrhnul do lacinější polohy, kdy účelem bylo hlavně šokovat a vyvolat pocit, hm, zvracení. Nechutnost, zvrácenost, trochu pochybná psychologie postav. Vysledoval jsem to u tří povídek, které se mi prostě příčily pro použití zbytečného množství krve nebo sekrece pohlavních orgánů. Libuji si spíše v tajemnu, nikoliv v explicitním násilí.

Neodolám a zmíním ještě jeden nešvár. U povídek celkově mi často nesedělo použití spisovné češtiny v přímé řeči. Nikdo, skutečně nikdo nepoužije zavřený v kleci po probuzení a ve zmatku slova – „Zda si něco pamatuji?“ V nastalé situaci by člověk použil trochu divočejší slova. Ale je to jen detail, ovšem detail, který ve výsledku vykresluje životnost postav, která je po použití spisovné řeči trochu přitažená za vlasy.

Vydalo nakladatelství Martina Štefka v edici Golden Dog

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace