RECENZE Tolik bolavých vzpomínek na ´Sověty´, to není četba na jedno odpoledne. Jelena Bočorišvili, Hlava mého otce
18.12.2018
Foto: repro Youtube.com
Popisek: Gruzínská spisovatelka Jelena Bočorišvili
I kdybyste nás na skřipci natahovali, z Gruzie dáme do kupy snad jen čtveřici jmen. Navíc ani jedno nelze zařadit mezi umělecké vrstvy. Ba naopak. Lavrentij Berija, Josif Stalin, Michail Saakašvili a Eduard Ševardnadze. Ani o jednom bychom se rozepisovat nechtěli, protože i po vzniku samostatnosti je Gruzie (podobně jako Ukrajina) často spojována s korupcí, nestabilitou a prorůstáním organizovaného zločinu. A jelikož jsou ty kořeny hodně dlouhé a hluboké, ani se moc nedivíme, že Jelena Bočorišvili emigrovala a že v té Kanadě, kam ji to táhlo, zůstala…
Úvodem, než se dostaneme k těm klasickým, faktografickým poznámkám, musíme konstatovat, že titul ´Hlava mého otce´ (obsahující čtyři stenografické romány) je skvělá, báječná, perfektní, okouzlující a podmanivá četba. A to do té míry, se kterou se běžně nesetkáme. Bočorišvili (která mimochodem jako první sovětská novinářka začala psát i o baseballu a jako první žena se stala zahraniční zpravodajkou kdysi slavného sportovního listu Sovetskij sport) vytvořila neuvěřitelně bohatou mozaiku, ve které se snoubí realita, ale taková ta zolovská, syrová a hnusná, s fantasií, za níž by se nemuseli stydět ani čelní představitelé magického realismu s Márquezem a Borgesem v čele.
Aniž by se o to snažila, protože je víc než patrné, že psaní jí jde od ruky, shrnula nejen do svých, ale zjevně i zachycených momentů osud státu, který se v minulosti potýkal s nadvládou Turků, Rusů a bohužel i vlastních obyvatel. Nemusíte se „bát“, že byste narazili na chronologickou a fakty prošpikovanou četbu, jakou nevídaným způsobem sepsala profesorka Bobková u nedávno vydané knihy o Janu Lucemburském.
Tu knihu Hlava mého otce prostě otevřete, rozečtete, dočtete a potom se samovolně vrátíte k jakékoli stránce a dáte si ty obrazy znovu. U těch obrazů na okamžik zabrzdíme, jelikož KrajskéListy.cz narazily v krátké době na druhou knihu (román), jejíž ilustrace tvoří samostatný děj. Psali jsme takto o Gatsbym (Tomski&Polanski), psát tak budeme rovněž u Jeleny Bočorišvili a o digitálních akvarelech Michala Puhače. Jsou skvostné. Jsou černobílé a mluví za vše.
„Z toho stromu si rudé plody trhal i sám Arčil, ještě za války. Stará panna pod vodovodním kohoutkem přepírala jeho šaty a dštila na něj kletby – aby tě hrom zabil, aby tvá rakev uprostřed pokoje stála, abych tě tak hlínou mohla zasypat…“
Literární styl čtyř obsažených románů je velice podobný. Zachycuje jednotlivé osudy zcela samostatných a čechovsky „obyčejných lidí", kteří prožívají svá trápení (lékař umřel, ona porodila, chtěla se zamilovat, nadávala na otce, chtěl stavět z trámů dům, ale neuměl to...). Celek jsme v románech nehledali, jelikož už od první strany, kdy jsme si připadali jako na dvoře nymburského pivovaru v časech Hrabalova strýce Pepina, bylo jasné, že jde o ojedinělý literární útvar.
Jelena Bočorišvili ve své próze zdůraznila téměř všechna příkoří, která Gruzii postihla. A co víc, pokud se nepleteme, snad ani jednou při tom nezdůraznila datum. Což je u novinářky více jak pozoruhodné. Ja jasné, že cílem bylo zachytit životní etapu, osud generace, a navíc s odstupem (ona je často vypravěčem v mužském hávu) nejedné dekády a ještě tisícovky kilometrů. Autorka v roce 1992 odcestovala do Kanady a do rodné Gruzie, těžce zkoušené občanskými konflikty, už se nikdy nevrátila. V Kanadě se seznámila se svým příštím manželem, kanadským novinářem s francouzskými kořeny Richardem Chartierem.
Překlad Libora Dvořáka hodnotit nelze, jelikož na to nemáme ani erudici, ani praxi. Snad jen pro ty, kteří by nevěděli, kdo Libor Dvořák je, připomeneme, že přeložil nejen Dostojevského (Bratry Karamazovy), ale i Čechova nebo současného ruského autora Sergeje Lukjaněnka. Překlad je samozřejmě bezvadný a bezchybný.
Knihu doporučujeme bez výhrad.
Autorka: Jelena Bočorišvili (Elena Bochorishvili)
Název: Hlava mého otce - Čtyři stenografické romány)
Přeložil Libor Dvořák
S podporou Ministerstva kultury vydává Dokořán, 2018
Hodnocení: 89 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda