Plánovat můžete donekonečna, osud si ale stejně prosadí svou. Zpravidla když to čekáte nejméně
12.12.2018
Foto: repro/vitalplus.org
Popisek: Michael Třeštík
Lidské osudy jsou nepředvídatelné a ve dvacátém století obzvlášť. To potvrzuje dramatický a emotivní příběh, který si klade otázky o smyslu odvahy a strachu, štěstí i utrpení, paměti a zapomínání, piety i lhostejnosti. Je více než osobní, všechny postavy i události jsou totiž autentické. Román nejznámějšího seniora na Facebooku Michaela Třeštíka Chceš-li rozesmát pánaboha vydalo nakladatelství Motto.
Jak kdysi prohlásil slavný režisér Woody Allen: „Chceš-li rozesmát pánaboha, řekni mu své plány.“ Kniha Michaela Třeštíka zachycuje životy jeho rodičů a události, které je poznamenaly, a zároveň přináší autentickou mozaiku života české společnosti v minulém století.
Z vyprávění, dopisů a zápisků svých rodičů vytvořil autor příběh, který potvrzuje, jak nepředvídatelné mohly ve dvacátém století být lidské osudy. Je až s podivem, kolik dějinných událostí, setkání s významnými a zajímavými osobnostmi i pohnutých zvratů se do lidského života vejde.
Autor: Michael Třeštík
Žánr: román
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Po několika týdnech základního výcviku v Praze odjel Vladimír s 28. plukem do Szegedu. Cesta jim trvala celý den a skoro celou noc. Každý z čerstvých vojáků se choval jinak. Někteří byli zasmušilí a tiše seděli s nepřítomným nebo vystrašeným pohledem, většina ale nejistotu zakrývala sebevědomým chlapáckým chováním, družným poplácáváním, světáckými řečmi a zpíváním přisprostlých odrhovaček. Při těch Vladimír trpěl nejvíc, dupání na přízvučnou dobu a protahování konců frází mu rvalo uši. Hudba, ale skutečná hudba, byla jeho život. Už v dětství se rozhodl, že bude skladatelem. Z tátovy pozůstalosti jsem zjistil, že v březnu 1912 pyšně dokončil opus č. 1 – Píseň o nevěrné kolombíně – a v září opus č. 2 – Prolog. Pak se mu asi zdálo, že na samostatná opusová čísla to ještě nejsou skladby dostatečně významné, tak z Kolombíny udělal opus č. 1a a z Prologu opus č. 1b.
Ubytování v kasárnách v Szegedu nebylo o nic lepší než v Praze. Obrovská ratejna zaplněná kavalci tak, že skoro nezbylo místo pro uličky. Ti, co ve vlaku nejvíc zpívali a nejveseleji povídali, hned věděli, kdo vedle koho bude spát, domlouvali si party a skupiny, z jiných kavalců si brali lépe nacpané slamníky a přendávali si je na ty, které obsadili. Zasmušilejší branci čekali, který kavalec a s jakým slamníkem na ně zbyde. Vladimír se snažil připojit k sebevědomým a veselým, ale jeho laskavost, jemný smysl pro humor a džentlmenské chování tady nebylo hodnotou. Tady to neplatilo. Pak už všechno bylo jednotvárné. Večer co večer rozjařené hulákání, klení a nakonec chrápání a ráno co ráno pach mužských těl a zase hulákání a klení.
Ranní nástupy, pořadová cvičení, pochod v pozoru, pochod v pohovu, na rameno zbraň, vpravo zatočit, k zemi, přískoky vpřed, sbalit tornu, rozbalit tornu a pak oběd v jídelně pro mužstvo. Vladimír vzpomínal na talíře s jemným květinovým proužkem, na stříbrné příbory po dědečku doktoru Křížkovi, na přeložený ubrousek pod nožem a porcelánovou slánku a pepřenku na společné misce. Na matčino opatrné nalévání polévky naběračkou z teriny, na bílý vyšívaný ubrus a otcův klidný pohyb, kterým si ubrousek rozkládal na klín. V Szegedu se mačkal na lavici před pobryndaným stolem a drsnou lžící jedl z ešusu. Kolem hluk, pokřikování, údery lžic o plech ešusů, mlaskání, krkání, chechtání a nepřetržité žvanění. A pak zase pozor, pohov, zalehnout, plížit, vztyk, vyhrabat okop, řev velitelů družstev a večer zase ubikace a strkání jednoho do druhého v úzké uličce mezi kavalci. Vladimír si začal uvědomovat cenu samoty. Být sám, nikoho nevidět, nikoho neslyšet a necítit. Být třeba ve tmě a třeba v zimě, ale být sám. Mít ve své hlavě jenom sám sebe, a ne křik ostatních, útržky jejich hovorů, zápach jejich těl. V Szegedu nebyl sám ani vteřinu, nikde nebyl ani malý koutek, kde by alespoň neslyšel řvaní ostatních, ani na latrínách nikdy nebyl sám. Byl v situacích, které nedovedl řešit, byl s lidmi, se kterými neuměl mluvit, byl v botách, které ho tlačily, a nemohl se umýt, jak byl zvyklý. Chvílemi se propadal do smutku, chvílemi byl sám na sebe pyšný, že tu nemožnou situaci zvládá, že se ještě nezhroutil. To si pak přál, aby ho viděla Boženka, aby viděla, jak silného a statečného má chlapa. A taky si přál, aby ho viděl tatínek, ale to si zas vždycky vzpomněl na jeho poslední dopis a zase se propadl do smutku. Ze Szegedu se Vladimírův prapor přesunul do Kisszebenu, což je dnešní Sabinov nedaleko Prešova, a Vladimír si začal psát deník…
Vložil: Adina Janovská