Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Že náboženství a humor k sobě nepasují? Věřte, že i dramatický střet odlišných kultur umí pobavit

07.12.2018
Že náboženství a humor k sobě nepasují? Věřte, že i dramatický střet odlišných kultur umí pobavit

Autor: ndbooks.com

Popisek: Šúsaku Endó

Strhující příběh podle skutečných událostí, navíc z pera jednoho z nejuznávanějších japonských prozaiků Šúsaku Endó, poučí, pobaví i zaujme, i když právě nepatříte mezi věřící. Napínavý historický román Samuraj vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Šúsaku Endó rozvíjí v dalším svém dílu téma, kterému věnoval svůj první a nejslavnější román Mlčení. Děj knihy o něco předchází Endóově nejznámější knize a je inspirován skutečnou událostí. Jeden z japonských místních knížat usiluje o navázání obchodních styků přímo se španělským Mexikem, Novým Španělskem, nechá postavit loď evropského typu a na ní s početnou skupinou obchodníků vyšle čtveřici vyslanců – samurajů. Tito drobní chudí šlechtici si od úspěchu své mise slibují znovuzískání odebraných pozemků, jejich průvodce a tlumočník, španělský františkánský misionář, však usiluje o jejich pokřtění. Japonští vyslanci nakonec křest přijmou, není to však z vnitřního přesvědčení. Jejich výprava stejně nepřinese úspěch, obchodní spojení se nepodaří navázat a v Japonsku mezitím naplno propukne pronásledování křesťanů. Plavba dále do Španělska ani audience u papeže zklamaným vyslancům nic nepřinese, čeká je dlouhá cesta domů a tam namísto odměny výslechy, podezírání a trest.

Střet křesťanské víry a japonské kultury a mentality, jedno z životních témat Šúsaku Endóa, je tentokrát podán z více perspektiv, nikoli jen očima evropského misionáře. Ústředními postavami jsou samuraj Hasekura Rokuemon a misionář Velasco, jejichž perspektivy se navzájem protínají, aby se v tragickém finále protnuly. Samuraj je zároveň intenzivním vnitřním dramatem a výpravnou cestopisnou knihou, která přináší mnoho nečekaných setkání a pohledů, když obyvatelé mnoha míst Evropy poprvé spatřili vyslance ze vzdálené a exotické země kdesi na Východě.

Samuraj

Romanopisec, kritik a dramatik Šúsaku Endó patřil k příslušníkům tzv. třetí poválečné generace japonských spisovatelů. Narodil se v Tokiu, dětství strávil v Mandžusku, odkud se po rozvodu rodičů v roce 1933 vrátil s matkou do Japonska. V jedenácti letech byl pokřtěn, což zásadně ovlivnilo jeho život. Studoval literaturu na univerzitách v Keió a v Lyonu, jeho první studium ale přerušila druhá světová válka, během níž musel pracovat v muniční továrně. Studium na univerzitě v Lyonu mu zase zkomplikoval špatný zdravotní stav, který ho přiměl k návratu domů. Zkušenost s náboženskou diskriminací v Japonsku, rasismem ve Francii a s vážnou nemocí se posléze promítla do jeho tvorby. Leitmotivem jeho děl je především lidské morální dilema.

Šúsaku Endó je známý jako autor románů a her s náboženskou tematikou i jako humorista. Byl také šéfredaktorem prestižního japonského literárního měsíčníku Mita bungaku a předsedou japonského PEN klubu. Nejvýznamnějším dílem jeho rané tvorby je román Moře a jed, inspirovaný skutečnou událostí za druhé světové války, kdy byly na příkaz japonské armády prováděny vivisekce (chirurgický zákrok bez narkózy – pozn. red.) na amerických zajatcích. V roce 1966 vyšel historický román Mlčení, za nějž autor získal Tanizakiho literární cenu a světovou proslulost. Následovala celá řada dalších próz, mimo jiné Břehy Mrtvého moře, Život Ježíšův, Samuraj, Pohoršení či Hluboká řeka. Šúsaku Endó zemřel 29. září 1996 v Tokiu.

Autor: Šúsaku Endó
Žánr:
román
Nakladatelství:
Vyšehrad

Ukázka z knihy:

Samurajův dům byl v porovnání s domy, ve kterých žili rolníci, mnohem lepší, ale i tak se nejednalo o nic víc než o několik budov se slaměnými střechami spojenými dohromady. Od rolnických domů jej odlišovalo několik kůlen a velký chlév, a také to, že byl obehnaný hliněným náspem. Ale i když byl obehnaný hliněným náspem, dům samozřejmě nesloužil k válčení. Na hoře na severní straně mokřadu byly rozvaliny samurajské pevnosti, kterou kdysi jejich kníže zbořil, aby tuto oblast ovládl, ale války po celém Japonsku už ustaly a teď, když se stal nejmocnějším knížetem celé oblasti Mičinoku, nepotřebovala takové opevnění ani rodi­na tohoto samuraje. Navíc navzdory rozdílům ve společenském postavení pracoval samuraj s ostatními na poli a v horách zas se svými muži pálil uhlí. Také jeho manželka se s ostatními ženami starala o krávy a koně. Celkem se musela knížeti platit roční daň ve výši šedesáti pěti kanů*, z toho šedesát kanů z výnosů rýžových polí a pět kanů z polí ostatních.
Chvílemi sněžení přecházelo ve vánici. Stopy nohou samuraje a jeho mužů zanechávaly na dlouhé cestě tu a tam šmouhy. Nikdo se nesnažil zbytečně mluvit, kráčeli jako stádo poslušných krav. Když došli k malému dřevěnému mostu zvanému Nihonsugi, spatřil samuraj Jozóa, který měl vlasy bíle zaváté sněhem stejně jako oni a stál tam jako socha Buddhy uprostřed pláně.
„Je tady Druhý pán.“
Samuraj přikývl, sundal ze zad otep dříví a položil ji k Jozóovým nohám. Stejně jako tváře místních rolníků měla i ta jeho zapadlé oči a vystouplé lícní kosti, působila zemitě. Stejně jako rolníci toho příliš nenamluvil a své pocity dával najevo jen zřídka. Byl sice hlavou rodiny, ale kdykoli přišel jeho stařičký strýc, kterému všichni říkali Druhý pán, cítil se sklíčeně. Navzdory tomu, že se po smrti svého otce stal hlavou rodiny Hasekura, o všem se radil a o všem rozhodoval se svým strýcem. To proto, že strýc se spolu s jeho otcem účastnil několika bitev, které vedl jejich pán. Když byl samuraj ještě dítě, seděl jednou strýc vedle ohniště a s tvářemi rudými od popíjení sake řekl:
„Podívej, Roku,“ a ukázal mu zahnědlou jizvu na stehně. Byla to stopa po střele utrpěné během bitvy na Suriagehaře, kde spolu s knížetem bojoval proti rodu Ašina, což byl věčný zdroj jeho pýchy. Ale i tento strýc během posledních čtyř, pěti let sešel. Tu a tam se objevil v jeho domě, kde popíjel sake a soustavně na všechno nadával. Když se dostatečně vypovídal, táhl za sebou svou zjizvenou pravou nohu zpět domů.
Samuraj za sebou nechal své muže a stoupal cestou do kopce ke svému domu. Sněhové vločky kroužily po širé šedé obloze a hlavní budova a kůlny spolu s dalšími budovami se před ním vznášely jako černý hrad. Když prošel kolem stáje, praštil jej do nosu zápach sena smíseného s koňským trusem. Koně, kteří poznali podle kroků svého pána, kopali do podlahy. Když samuraj došel ke dveřím do hlavní budovy, zastavil se, pečlivě si z rolnického oděvu smetl sníh a vešel dovnitř. U zapuštěného ohniště seděl strýc se svou zchromlou pravou nohou nataženou před sebe a hřál si ruce nad ohněm. Vedle něj způsobně seděl samurajův dvanáctiletý nejstarší syn.
„To jsi ty, Roku?“, oslovil strýc samuraje. Kašlal při tom a zakrýval si ústa pěstí, jako by se dusil kouřem. Když svého otce spatřil nejstarší syn Kanzaburó, uklonil se a utíkal směrem do kuchyně, jako by to pro něj bylo vysvobození. Kouř stoupal kolem háku na kotlík až k sazemi zašpiněnému stropu. U tohoto začouzeného ohniště došlo v jeho době i za generace jeho otce k různým důležitých rozhodnutím a soudily se zde i spory vesničanů.
„Byl jsem v Nunozawě a viděl se tam s panem Išidou.“
Strýc znovu trochu zakašlal, a pak pokračoval:
„Pan Išida říkal, že z Eččú zatím nedostal žádnou odpověď ohledně pozemku v Kurokawě.“
Samuraj mlčky lámal suché větve z hromady vedle ohniště. Naslouchal tomuto pronikavému zvuku, aby vydržel strýcovy věčné připomínky. Nemlčel proto, že by nic necítil, nebo si nic nemyslel. Nebyl jen zvyklý ve svém obličeji projevovat city a nerad druhým odporoval. Ale ještě více jej deprimovalo strýcovo věčné ulpívání na věcech, které se odehrály dávno v minulosti.
Před deseti lety, když kníže vybudoval nový hrad, nové hradní město a přerozděloval léna, daroval samurajově rodině tento mokřad se třemi vesnicemi místo pozemku v Kurokawě, kde jeho předkové žili po generace. Kníže je přesídlil z původního území do této chudé části země s úmyslem tuto zaostalou oblast rozvinout, ale samurajův otec si to vysvětloval po svém. Když si regent Hidejoši podrobil jejich knížete, skupina samurajů, kteří s touto situací nebyli spokojeni, se pod vedením rodů Kasai a Ózaki dopustila vzpoury. Přidalo se k nim tehdy i několik vzdálených příbuzných z jejich rodu. A protože otec poraženým samurajům poskytl přístřešek a pomohl jim utéct, kníže, který si to nejspíš pamatoval, mu místo pozemku v Kurokawě přidělil tuto pustinu. Aspoň to si jeho otec myslel.
Suché větve, které házel do ohniště, praskaly jako žehrání a nespokojenost jeho otce a strýce s tímto zacházením. Otevřely se dveře a z kuchyně vyšla samurajova manželka Riku, která před oba tiše položila šálky sake a bobovou pastu na suchých magnóliových listech. Když viděla, jak se strýc tváří a jak její manžel mlčky láme suché větve, bylo jí naprosto jasné, co je tématem hovoru dnešního večera.
„Poslouchej, Riku,“ obrátil se na ni strýc, „budeme muset nadále žít v téhle pustaře.“
Pustara v jazyce této oblasti označovala zanedbanou pustinu. Pole, zalévaná kamenitou řekou, na nichž šlo kromě skromné úrody rýže a obilí sklízet pouze proso a ředkev. Navíc oproti jiným místům sem zima přicházela mnohem dříve a byla tužší. Brzy budou tento mokřad, kopce i lesy pohřbeny hluboko pod čistým bílým sněhem, lidé budou muset za dlouhých nocí ve svých tem­ných domech se zatajeným dechem naslouchat skučení větru a čekat na jaro.
„Kdyby byla alespoň nějaká bitva. Kdyby byla nějaká bitva, mohli bychom se vyznamenat v boji a vysloužit si větší území.“
Strýc pokračoval ve svém obvyklém lamentování a třel si při tom svá vyzáblá kolena. Ale doba, kdy se jejich pán od úsvitu do soumraku oddával válčení, byla již tatam. Bez ohledu na to, jak tomu bylo na západě, celý východ země se podřídil nadvládě knížete Tokugawy*, takže ani jejich pán, nejmocnější kníže v provincii Mičinoku, nemohl svá vojska uvádět do pohybu jen tak, jak by si přál.
Samuraj a jeho žena lámali suché větve a naslouchali strýcovu nekonečnému vyprávění, ve kterém se snažil svou nespokojenost, již neměl kde vypustit, zahnat popíjením sake, samomluvou a historkami o vlastních vojenských úspěších. Tyto historky i všechny výtky slyšeli už nesčetněkrát, přišly jim jako plesnivé jídlo, které tento stařec jedl jen proto, aby mohl žít dál.
Krátce před půlnocí nechal samuraj strýce doprovodit dvěma muži domů. Když otevřeli dveře, v mracích se překvapivě udělala trhlina, kterou prosvítal měsíc, a už nesněžilo. Pes štěkal, dokud strýc nezmizel z dohledu…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace