Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Legendární dobrodružství potěší malé i velké. Tím spíš, že je ilustroval Zdeněk Burian

02.12.2018
Legendární dobrodružství potěší malé i velké. Tím spíš, že je ilustroval Zdeněk Burian

Autor: independent.co.uk

Popisek: Arthut Ransome

Prázdninová dobrodružství Vlaštovek a Amazonek jsou vždy napínavá. Příběh Arthura Ransome Holubí pošta už přečetlo se zatajeným dechem několik generací, poprvé totiž u nás vyšel s ilustracemi Zdeňka Buriana v roce 1947. Tentokrát ho vydalo nakladatelství Albatros.

Prázdninová dobrodružství Vlaštovek a Amazonek jsou vždy napínavá – a nemusí se ani odehrávat v exotické divočině. Tentokrát výprava našich přátel opouští vodu i lodě a vydává se do hor – na naleziště zlata! Práce s hledáním zlata je hodně, překážek, které se jim kladou do cesty ještě víc.

Holubí pošta

Aby se mohli utábořit v horách, musí k tomu novopečení zlatokopové pracně získat svolení a zajistit, aby opravdová holubí pošta mezi jejich táborem a domovem spolehlivě fungovala. Musí najít vodu a vykopat studnu v kraji vysušeném mimořádnými vedry. A do toho všeho se objeví podezřelý muž, který se potlouká po okolí a chce hledačům zlata, jak se zdá, vyfouknout vzácný kov před nosem.

Autor: Arthur Ransome
Žánr:
dobrodružství
Nakladatelství:
Albatros

Ukázka z knihy:

Proutěná dvířka se otevřela a na chviličku se v nich objevila lesklá holubí hlava bronzové a šedé barvy. Za okraj dvířek se pevně zaklesly růžové drápy. Košík se najednou nadlehčil a Roger měl dojem, jako by sám vymrštil holuba do vzduchu. Dívali se s Titty a s nosičem, jak pták vylétl na střechu, nad bílou páru, kterou unášel vítr od lokomotivy, a zakroužil vysoko nad střechami domů a nad kriketovým hřištěm. Strojvůdce a topič se vyklonili na stupátku a také se za ním dívali. Když už vypadal jako pouhá šedá tečka kroužící ve vzduchu a nebylo ho na zářící letní obloze skoro vidět, holub jako by se náhle rozhodl a zamířil si to pryč, na severozápad, rovnou ke slunci a k modrým kopcům, do kraje překrásných jezer.
„Ještě pořád ho vidím,“ řekla Titty.
„Já ne,“ povzdychl si Roger. „Ale ano, vidím ho… Teď ne… Už je pryč.“
„Měli byste si pospíšit na svá místa,“ radil jim nosič a kývl na strojvůdce a ten zase na něj, jako by mu sliboval, že nevyjede, dokud nebudou děti sedět ve vlaku. Jen doběhly do vagonu, zapískal průvodčí na píšťalku.
„Ty, poslyš,“ zašeptal Roger co nejtajuplněji Titty. „Neměli bychom tomu nosiči něco dát?“
Titty zalovila v peněžence.
„To nic,“ řekl jim nosič. „Jen si to nechte na zob pro holuba.“
„Vždyť to stejně není náš holub,“ namítla Titty.
„Na tom nesejde,“ řekl jim nosič, zavřel za nimi dveře, a jak se vlak rozjížděl, přátelsky jim zamával.
„Mockrát vám děkujeme,“ volaly z okénka děti.
„Copak se to dělo?“ zeptala se selka, která si už přepočítala všechny balíky a teď seděla v rohu kupé s rukama složenýma v klíně. „Snad jste nevypouštěli holuba? Já mám dole na jihu syna a ten je taky celý blázen do holubů. Učí je létat ještě jako písklata, aspoň jim tak říká. Pouští je pořád dál a dál a každé léto nám je posílá až sem. My mu je s tátou zrána vypustíme a do setmění přeletí celou Anglii.“
„Posíláte mu po nich psaníčka?“ zeptala se Titty.
„Pozdravy z domova,“ odpověděla selka. „Tak, tak. Táta napsal jednou takový pozdrav na kousek papírku a omotal ho holubovi kolem nohy.“
„Ty, poslyš,“ řekl Roger. „Tak tohle myslela Peggy, když psala, že mají letos něco lepšího než signalizovat si semaforem.“
„Není to ale štěstí, že jsme nakonec přece jen mohli jet?“ napadlo Titty. „Vždyť jsme málem zůstali ještě ve škole.“
Roger se vyklonil z okna a přivíral oči proti větru.
„Po tom holubovi už není ani potuchy,“ řekl.
„Však taky letěl jako blesk,“ dodala Titty. „Ten vlak ho ani nedohoní.“
„A má to daleko?“ zeptala se selka.
„Až na druhý břeh, do jednoho domu, který se jmenuje Jezerka.“
„Snad ne k paní Blackettové?“
„Copak vy ji znáte?“
„Taky že znám, i ty její dvě povedené dcery a jejího bratra, pana Turnera, co se pořád toulá někde po světě…“
„Toho známe taky,“ zvolal Roger. „Říkáme mu…“ A vtom se zarazil. To by tak hrálo, vyzrazovat domorodcům jméno kapitána Flinta!
„To už jste tu nejspíš někdy byli,“ nadhodila selka.
„Ano, byli,“ odpověděla Titty. „Bydlíme vždycky v Cesmínovém háji… vlastně maminka tam bydlí… ale paní Jacksonová má ještě příštích čtrnáct dní nějaké hosty… a paní Blackettová nás pozvala k nim, protože maminka měla strach, abychom nedostali všichni od Bridget černý kašel.“
„Jedeme rovnou ze školy,“ vysvětloval Roger.
„Ach tak,“ domyslila se selka. „Tak o vás já vím všechno. Že vy jste ty děti, co tábořily na ostrově tenkrát před dvěma lety, jak někdo vyloupil panu Turnerovi obytný člun? A loni, když bylo jezero celé zamrzlé, jste tu byli znovu. Ale já myslela, že jste čtyři…“
„S naší Bridget je nás pět,“ řekla Titty. „John se Zuzanou už určitě přijeli. Nemají to ze školy tak daleko.“
„A nekamarádili jste se s těmi dvěma dětmi, co bydlely u paní Dixonové?“
„S Dickem a Dorotkou Callumovými?“ řekla Titty. „Ti ještě hned tak nepřijedou, protože jejich tatínek musí nejdřív opravit písemky.“
Byli na cestě z jižní Anglie skoro celý den, ale posledních pár minut jim uběhlo jako vteřiny. Projížděli už kopcovitou krajinou, kde jedno pastviště od druhého oddělují hradby z volného kamení. Z vyprahlé trávy trčely šedé balvany a k obloze se zvedala šedá a nachová vřesoviště. Titty s Rogerem přebíhali z jedné strany vagonu na druhou a vyhlíželi hned z levého a hned z pravého okna.
„Všechno je dočista vyschlé,“ povzdechla si selka. „Už týdny ani nekáplo, pořád ne a ne zapršet. V potocích není troška vody a někde si už lidi ani nevědí rady, jak uživit dobytek.“
„Podívejte!“ podivil se Roger. „Tamhle hořelo.“
„Tady už hořelo kolikrát,“ řekla selka.
Vlak projížděl průsekem, který byl po obou stranách zčernalý a ohořelý.
„Jiskry z lokomotivy?“ zeptal se Roger.
„Tak, tak,“ přisvědčila selka. „A když nechytne od lokomotivy, přijedou si výletníci s auťáky, sirkami a cigaretami, a ti nemají rozumu, co by se za nehet vešlo. Jak je všechno jednou vyschlé jako troud, stačí k požáru nepatrná jiskřička. Ale už jsme tady. Tamhle je naše hospodářství…“
Před očima se jim mihl statek, docela podobný Cesmínovému háji, ale hned zase zmizel. Selka vyskočila a začala si sbírat svoje saky paky. Vlak vjel najednou do zatáčky a začal zpomalovat.
„Tamhle je jezero!“ zvolali jedním dechem Titty a Roger.
Daleko pod nimi se za komíny vesnice rozkládala mezi kopci třpytivá vodní hladina. Vlak teď zastavoval naposledy.
„Nástupiště je na druhé straně,“ všiml si Roger.
„Kdopak nám přijde asi naproti?“ napadlo Titty.
„Nikdo,“ řekl Roger.
Mezi lidmi, kteří čekali na nástupišti, však poskakovala červená pletená čapka. Vzápětí už přiběhla ke dveřím Nancy Blackettová a Roger a Titty se loučili se selkou a zápolili se svými kufříky, jak se je snažili sundat dolů.
„A jste tady!“ zvolala Nancy. „Dobrý den, paní Newbyová. Tak co, Rogere, dostal jsi v pořádku toho holuba? A vypustil jsi ho? Musely jsme s maminkou vyrazit, ještě než doletěl. Maminka přijde za chviličku. Šla ještě něco nakoupit. Uf, málem jsem to nestihla a byla bych vás zmeškala. Košík jsi tedy nezapomněl. To je dobře! Zařídil jsi to bezvadně. Tisíc láter, já jsem ale ráda, že už jste tady! Počkáme si, až vám vyndají z nákladního vagonu vaše věci, a pak ještě musíme zaskočit do výdejny zavazadel.“
Titty s Rogerem měli dojem, jako by kolem nich mluvili všichni lidé, co jich je na světě, ale za chviličku už jim vyndal nosič spolu s ostatními zavazadly i jejich velké kufry. Nancy ho poprosila, aby se díval po mamince, a běžela za nimi po nástupišti.
„Je kapitán Flint na hausbótu?“ zeptal se jí Roger.
„Vždyť je snad ještě v Jižní Americe, ne?“ poznamenala Titty.
„Už tu měl dávno být, ale nepřijel,“ odpověděla Nancy. „Ten jeho důl nestál vůbec zanic a dobře mu tak, když se neumí vrátit do začátku prázdnin. Ale teď už je na cestě domů. Některé věci mu už sem došly, ale to nejdůležitější ne. Aspoň do včerejška ještě ne. Možná že to tu dneska bude.“…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace