Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Minulost je třeba brát s humorem, přítomnost se sebeúctou, budoucnost s vděkem… A vždy u toho skvěle vypadat

01.12.2018
Minulost je třeba brát s humorem, přítomnost se sebeúctou, budoucnost s vděkem… A vždy u toho skvěle vypadat

Autor: repro/zeny.cz

Popisek: Lucie van Koten

Držitelka ocenění Blogerka roku Lucie van Koten vzpomíná nejprve na dětství, aby vzápětí popsala paradoxy své dospělosti. Její životní příběh vypadá na první pohled velmi lákavě a bezstarostně, jenže… Život podle Lucie vydalo nakladatelství Motto.

Krátce po maturitě se tahle rodačka z malé jihočeské vesnice vdává za holandského učitele a vědce, stěhuje se s ním do italské Florencie a doprovází ho napříč Evropou – Ruskem, Bulharskem, Gruzií… Do Čech se vrací sice zcestovalá a s dobrou angličtinou, ale zároveň neukotvená a plná touhy po požitcích svých vrstevníků. Krach manželství jí mění život, a tak hledá cesty, jak se uživit tím, co umí a co ji baví.

Život podle Lucie

Bohužel se však zamiluje do manipulátora, který si libuje v mnoha dalších volných vztazích. Nejhorší chvilky života přivádějí Lucii na Srí Lanku, kde jako dobrovolnice pomáhá potřebným. Po návratu ovšem schová kufr, nasadí podpatky a úsměv a běží do práce, pro kterou by jiné zabíjely.

Autor: Lucie van Koten
Žánr:
životopis, čtení pro ženy
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Moje začátky s módou… a s muži
Táhlo mi na třetí rok života, když jsem nastoupila se vší pompou a v tom nejsvátečnějším modelu do školky. Dech se mi zatajil už ve dveřích, když kolem mě prosvištěl stejně starý Milouš. Měl nádherné hluboké oči a jako jeden z mála z přítomných „budoucích mužů“ netrpěl dětskou buclatostí. Ba dokonce měl tělo pevné jako skála, jak jsem si tenkrát všimla.
Byl to světlooký blonďák, na které jsem si potrpěla už v takhle nízkém věku, s jednoduchým, leč působivým účesem na ježka s ofinkou. A čím mě uhranul nejvíc – už začátkem devadesátých let se pyšnil piercingem v uchu a lacláči.
I jemu se zřejmě pohled na mě pozdával, a stalo se proto nevyhnutelné. Byla to láska. Oboustranná a mnoho týdnů opětovaná. Já, vědoma si toho, kolik holek mi šilhá po Miloušovi, jsem si s ním hrála s traktory a bagry a autíčky a jeho divnými kamarádíčky, přitom jsem však dbala na to, abych vždy vypadala jak z katalogu na roztomilost.
Jednou se mi to podařilo v nové sukni, kterou mi ušila máti. Měla vysoký pas, střih do áčka a střídaly se na ní bílé a světle růžové kanýrky. Já vím, co si pomyslíte – kanýrky. Ale musím dodat, že já jsem je uměla nosit. A nakombinovat. A že pak o patnáct let později s podobnou sukní přišla Sarah Jessica Parker v Sexu ve městě. Just saying.
A zatímco já ten den nastoupila do školky připravena na sklízení ovací, moje „sukně a la Sarah Jessica Parker“ na Milouše udělala jen pramalý dojem a místo žhavého polibku, na který jsem čekala už dobrého půlroku, mi vrazil do ruky lego, a ať si jdu hrát. Bylo mi do breku.
„Líbí se ti moje sukně?“ ptala jsem co nejvíc neutrálně a snažila se, aby nepoznal, jak jsem dotčená. Milouš se na mě s úžasem v očích podíval, aniž tušil, na co se ho ptám. Dnes – o pětadvacet let později − by už jistě uměl aspoň tu frázi o tom, že mě má rád celkově. Jako osobnost. Proto, jaká jsem, a ne proto, jak vypadám a co mám na sobě. A další bla bla bla.
„Je hezká, ne? Taková sladká,“ dodala jsem nebojácně.
To už Milouš upustil úlekem lego, chvilku opařeně stál a pak mi sáhl na sukni, olízl si prsty, a když se přesvědčil, že sladká není, protože přece není z cukru, dodal to vražedné: „Cože? Dyť ta sukně není sladká. Pff ff ,“ a odešel si hrát…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace