Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Minulost je třeba brát s humorem, přítomnost se sebeúctou, budoucnost s vděkem… A vždy u toho skvěle vypadat

01.12.2018
Minulost je třeba brát s humorem, přítomnost se sebeúctou, budoucnost s vděkem… A vždy u toho skvěle vypadat

Autor: repro/zeny.cz

Popisek: Lucie van Koten

Držitelka ocenění Blogerka roku Lucie van Koten vzpomíná nejprve na dětství, aby vzápětí popsala paradoxy své dospělosti. Její životní příběh vypadá na první pohled velmi lákavě a bezstarostně, jenže… Život podle Lucie vydalo nakladatelství Motto.

Krátce po maturitě se tahle rodačka z malé jihočeské vesnice vdává za holandského učitele a vědce, stěhuje se s ním do italské Florencie a doprovází ho napříč Evropou – Ruskem, Bulharskem, Gruzií… Do Čech se vrací sice zcestovalá a s dobrou angličtinou, ale zároveň neukotvená a plná touhy po požitcích svých vrstevníků. Krach manželství jí mění život, a tak hledá cesty, jak se uživit tím, co umí a co ji baví.

Život podle Lucie

Bohužel se však zamiluje do manipulátora, který si libuje v mnoha dalších volných vztazích. Nejhorší chvilky života přivádějí Lucii na Srí Lanku, kde jako dobrovolnice pomáhá potřebným. Po návratu ovšem schová kufr, nasadí podpatky a úsměv a běží do práce, pro kterou by jiné zabíjely.

Autor: Lucie van Koten
Žánr:
životopis, čtení pro ženy
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Moje začátky s módou… a s muži
Táhlo mi na třetí rok života, když jsem nastoupila se vší pompou a v tom nejsvátečnějším modelu do školky. Dech se mi zatajil už ve dveřích, když kolem mě prosvištěl stejně starý Milouš. Měl nádherné hluboké oči a jako jeden z mála z přítomných „budoucích mužů“ netrpěl dětskou buclatostí. Ba dokonce měl tělo pevné jako skála, jak jsem si tenkrát všimla.
Byl to světlooký blonďák, na které jsem si potrpěla už v takhle nízkém věku, s jednoduchým, leč působivým účesem na ježka s ofinkou. A čím mě uhranul nejvíc – už začátkem devadesátých let se pyšnil piercingem v uchu a lacláči.
I jemu se zřejmě pohled na mě pozdával, a stalo se proto nevyhnutelné. Byla to láska. Oboustranná a mnoho týdnů opětovaná. Já, vědoma si toho, kolik holek mi šilhá po Miloušovi, jsem si s ním hrála s traktory a bagry a autíčky a jeho divnými kamarádíčky, přitom jsem však dbala na to, abych vždy vypadala jak z katalogu na roztomilost.
Jednou se mi to podařilo v nové sukni, kterou mi ušila máti. Měla vysoký pas, střih do áčka a střídaly se na ní bílé a světle růžové kanýrky. Já vím, co si pomyslíte – kanýrky. Ale musím dodat, že já jsem je uměla nosit. A nakombinovat. A že pak o patnáct let později s podobnou sukní přišla Sarah Jessica Parker v Sexu ve městě. Just saying.
A zatímco já ten den nastoupila do školky připravena na sklízení ovací, moje „sukně a la Sarah Jessica Parker“ na Milouše udělala jen pramalý dojem a místo žhavého polibku, na který jsem čekala už dobrého půlroku, mi vrazil do ruky lego, a ať si jdu hrát. Bylo mi do breku.
„Líbí se ti moje sukně?“ ptala jsem co nejvíc neutrálně a snažila se, aby nepoznal, jak jsem dotčená. Milouš se na mě s úžasem v očích podíval, aniž tušil, na co se ho ptám. Dnes – o pětadvacet let později − by už jistě uměl aspoň tu frázi o tom, že mě má rád celkově. Jako osobnost. Proto, jaká jsem, a ne proto, jak vypadám a co mám na sobě. A další bla bla bla.
„Je hezká, ne? Taková sladká,“ dodala jsem nebojácně.
To už Milouš upustil úlekem lego, chvilku opařeně stál a pak mi sáhl na sukni, olízl si prsty, a když se přesvědčil, že sladká není, protože přece není z cukru, dodal to vražedné: „Cože? Dyť ta sukně není sladká. Pff ff ,“ a odešel si hrát…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace