Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Už mám nárok jezdit zadarmo v londýnském metru, raduje se předchůdce Sida Viciouse v Sex Pistols a...

25.11.2018
Už mám nárok jezdit zadarmo v londýnském metru, raduje se předchůdce Sida Viciouse v Sex Pistols a...

Autor: Rock and All

Popisek: Glen Matlock

VIDEO ROZHOVOR Říkalo se o něm, že byl nejtalentovanějším členem Sex Pistols. I když byl později nahrazen Sidem Viciousem, je to právě on, kdo je podepsán pod většinou dnes už klasických songů této nejslavnější punkové kapely na světě. Na své působení u Pistols vzpomíná rád a je na něj patřičně hrdý. Coby čerstvý šedesátník má však na práci i jiné věci, ať už jde o sólové vystupování s akustickou kytarou, nebo podíl na opravdu zajímavých projektech. Sehnat Glena k rozhovoru se dle jeho pracovního zapálení může zdát téměř nemožné. Přesto si ochotně našel chvilku a probral svou bohatou kariéru.

Před dvěma roky jsi oslavil šedesátku. Jak se cítíš?

Jó, už je mi šedesát, to je pravda. V tomhle věku už mám nárok na jízdné zdarma v londýnském metru a taky mám každou středu desetiprocentní slevu na zboží v místním B&Q, což je obchůdek s domácími potřebami. To je fantastické. (smích)

 

Žádné jiné změny v tvém životě? Jako, že bys přestal kouřit, začal jíst zdravě...

Ne, stále hodně kouřím. Je mi líto těch ubohých cigaretových společností, někdo je prostě musí podporovat. Jinak jsem už delší dobu čistý. Kdysi jsem byl celkem těžký pijan. Jsem šťastný, že už tomu tak není, protože jsem za život poznal spoustu lidí, kteří měli stejné problémy a už tady s námi bohužel nejsou.

 

Podle všeho nehodláš nijak zpomalit. Neustále na něčem pracuješ, natáčíš desky, jezdíš na turné. Užíváš si teď svou práci víc, než tomu bylo v minulosti?

Nevím, jestli se dá říct, že si ji užívám víc, vždycky jsem si ji užíval. Ale ano, je to teď skvělé. Dělám hodně věcí, cestuju, poznávám nové lidi. Pro mě je hudba hlavně o komunikaci. Když pak zahlédneš někoho v publiku, kdo zná tvé skladby a tvou historii, tak je to takový bonus. Je to vlastně hodně návykové, ale pro to to dělám.

Už je to přes 40 let od doby, co vyšel singl Anarchy In The U.K. Jak tuhle skladbu vnímáš dnes? Čím si vysvětluješ, že za tu dobu prakticky vůbec nezestárla?

Opravdu myslíš, že nezestárla? Myslím, že každá skladba, která se řadí mezi takzvané klasiky, nikdy nezestárne. Ta hudba je vitální a text je trefný. Myslím, že tak nějak stále dokáže v lidech rezonovat. V podstatě je to ale jen malý kousíček mého života. Jsem na to hrdý, je fantastické, že lidi stále baví, ale není to jediná věc, kterou jsem za život udělal.

 

To je pravda, ale stejně i po čtyřiceti letech si tě lidé automaticky spojují se Sex Pistols. Nevadí ti to někdy? Myslím tím, jestli by sis nepřál, aby tě brali jako Glena Matlocka a ne pořád jako basáka Pistols?

Myslím, že už se tak pomalu začíná dít. Lidé v Anglii a v Americe mě už trochu vnímají jako samostatného umělce. Ne v nějak velkém měřítku, ale děje se to. Jinde mě ale stále berou jako součást celé té punkové věci, možná to máš taky tak. Pamatuji si, že asi tak před sedmi lety jsem hrál někde v Polsku. Odehrál jsem koncert a představili mě jednomu chlápkovi a ten se mě zeptal, jestli bych neměl chuť udělat interview. Říkali, že ten člověk je něco jako polský John Peel, takže jsem byl pro. Když jsme tam pak byli, přišel za mnou šéf toho rádia, dali jsme si cigaretu a povídali si. Potom mi říká: „Asi si to neuvědomuješ, ale když jsme byli ještě pod komunistickým režimem, tvá muzika pro nás znamenala opravdu hodně.“ To mě dojalo, bylo to pro mě něco jako opravdové vyznamenání. Samozřejmě není to jen moje muzika, je to také Paulova, Steveova a Johnova práce, my čtyři byli Sex Pistols. Ano, je to něco, na co jsem opravdu hrdý. Pokud ale žiješ jenom v minulosti, tak se nikdy nikam neposuneš. Nemám to tak, že bych se každé ráno probudil a vzpomínal na to, jak jsem býval v Sex Pistols. Myslím na to, co budu dělat ten den, co bude zítra.

Důkazem toho, že nežiješ pouze ze Sex Pistols, může být i projekt International Swingers s Jamesem Stevensonem, Clemem Burkem a Garym Twinnem.

Ano, párkrát jsem s nimi hrál. Mám je rád, jsou to mí přátelé, ale tohle nebyl přímo ten druh muziky, na kterou bych se chtěl v současnosti soustředit. Pomohl jsem jim natočit desku, ale je to jen projekt. Je vtipné, že kdysi, když jsi dal dohromady nějaký projekt, mohl jsi v klidu zkoušet a nikdo o tobě ani neslyšel, dnes se dává vše na Facebook dřív, než vylezeš ze zkušebny. Není tam ten prostor, aby ses mohl nadechnout. Když jsme prorazili s Pistols, tak si lidé mysleli, že jsme se stali senzací přes noc, ale my ve skutečnosti za rok odehráli spoustu malých koncertů. To nám hodně pomohlo, zjistili jsme, co vlastně chceme, co funguje, co naopak ne. Bylo to, jako bys dělal domácí úkol. Dnes je to jinak, každý chce vědět, co jsi naposledy udělal, a to nejlépe hned... Jak říkám pomohl jsem International Swingers, přeju jim hodně štěstí, ale momentálně už se tomu nevěnuju.

 

International Swingers nebyli jediní. Další hvězdná sestava je punkabilly projekt, který vedle tebe tvořili Earl Slick a Slim Jim Phantom.

A to je to, na čem právě pracuju, natočili jsme album. Nevíme, jak to bude dál, protože hudební byznys se dost změnil. Album by však mělo vyjít snad začátkem příštího roku. Uvidíme, jestli k albu pojedeme turné a jestli se ho Earl bude moci zúčastnit, protože žije v Americe. Slim Jim Phantom a Earl jsou mí kamarádi a v podstatě je to tak, že oni hostují na mé desce, podobně jako já hostoval u International Swingers.

V roce 1996 ti vyšlo velmi slušné sólové album Who’s He Think He Is When He’s At Home. Ve stejné době však došlo k reunionu Sex Pistols a ten na sebe strhl veškerou pozornost, takže tvá deska upadla v zapomnění.

Přesně tak to bylo. To album bylo natočeno už v roce 1995 a nakonec vyšlo začátkem roku 1996. V roce 1995 ještě nepadla ani zmínka o tom, že by mělo přijít turné Sex Pistols. Zavítal jsem sice tehdy do Ameriky, kde jsem potkal Stevea Jonese po nějakých sedmnácti letech, takže jsme trochu byli v kontaktu, ale o turné nebyla řeč. Většina věcí, co Sex Pistols dělali, byla vždy rozhodnuta v poslední minutě. Tu desku mám ale rád, jsou na ní fajn skladby. Natočil jsem od té doby ještě další alba, poslední z nich bylo Born Running.

 

Tenkrát vám váš comeback hodně lidí vyčítalo. Nejčastěji bylo zmiňováno, že je to vše jen kvůli penězům, což údajně nekorespondovalo s myšlenkou punku.

Ale já jsem šťastný, že jsme se tenkrát vrátili, a to hlavně z osobních důvodů. Myslím, že to tak měli všichni v kapele. Mezi mnou a Johnem bylo kdysi hodně hořkosti, Steve a Paul na konci chvíli pokračovali bez Johna, ale tak to v kapelách chodí. Vztahy mezi námi se zlepšily, nejsme nejlepší přátelé, ale nejsme ani největší nepřátelé. Jsem rád, že jsme to udělali a hráli na všech těch skvělých místech. Přišla se na nás podívat spousta lidí, kteří neměli šanci nás vidět kdysi. Také to bylo jiné v tom, že když kapela hrála v 70. letech, a to i v sestavě se Sidem, byly to převážně malé koncerty na malých místech. Jasně, nikdy to nebude stejné, jako to bylo, ale tentokrát jsme za naši muziku dostali konečně zaplaceno. Takhle jsem se na to taky díval a myslím, že ostatní to měli stejně tak. Je na tom něco špatného? Tady v Anglii tisk píše o lidech, kteří řídí plynárenské nebo elektrárenské společnosti a vydělávají miliony, a srovnává je s rockovými muzikanty. Velký rozdíl je v tom, že ty nemáš moc na výběr, odkud budeš brát elektřinu nebo plyn. Nikdo ale nemusí chodit na koncerty Sex Pistols a platit za ně svoje prachy. Lidé však na ty koncerty chodí, protože chtějí. To je má odpověď.

S Pistols jste pak vyrazili na turné ještě v roce 2008. Myslíš, že to bylo naposledy, nebo existuje šance, že se vy čtyři ještě sejdete na jednom pódiu?

Nevím, nad tím opravdu neuvažuju. Kdyby na to ale došlo, pravděpodobně bych nedokázal říct ne. Uvidíme. Je legrační, že každý z kapely si dělá svou vlastní odlišnou muziku, pak ale zazvoní telefon a nejde to jen tak odmítnout. Nikdo však nechceme žít v minulosti, proto se John po našem posledním turné pustil naplno do Public Image Ltd. a začal pracovat na nových věcech. Na druhou stranu kdo ví?

 

S Johnem jste byli vždy naprosto odlišné osobnosti. Zatímco ty jsi víceméně po celou dobu věrný rock’n’rollovým základům, John je větší experimentátor. Jak se ti vůbec zamlouvá jeho tvorba s Public Image? 

Moc ne. (smích) Když ale tehdy přišel se svým prvním singlem Public Image, byl jsem opravdu překvapen, jak moc dobré to bylo. Tehdy to bylo jiné, měl dobrou kapelu s Keithem Levenem a Jah Wobblem. Ti mu dokázali říct ne, myslím, že dnes už mu nikdo nedokáže oponovat. To bylo taky skvělé na Sex Pistols, byla to vždycky tak trochu bitva a nakonec z toho vzešlo něco parádního. Tohle může být na hádkách dobré. Mám však rád pop music, stejně tak i hodně nezvyklou hudbu, podobně jako John. Mně se líbí Captain Beefheart, Johnovi taky, John má rád Can, já taky. Na Sex Pistols bylo dobré, že to byl takový guláš, zdravý mix.

 

Co si užíváš více – když hraješ, zpíváš a jsi v roli frontmana kapely, tak jako tomu bylo u Philistines, nebo když se můžeš věnovat čistě jen hraní na basu?

Rád hraju na kytaru, když můžu zpívat. Hraní na basu mě baví, když je v kapele dobrý frontman. Vždycky jsem chtěl, aby mě lidé viděli jako zpěváka, skladatele. Mám rád lidi jako jsou Ray Davies nebo Ronnie Lane. Snažím se jim aspoň trochu přiblížit. Líbí se mi Johnny Cash! Posledních, dejme tomu, sedm let se tomu snažím přiučit. Hrávám po světě a tohle léto jsem akusticky vystoupil na festivalu Glastonbury, kde se mnou zpívalo na dva tisíce lidí, takže myslím, že jsem se naučil, jak na to. Pamatuju si, jak mnoho let zpátky, když jsem hrával s Iggym Popem, jsme spolu byli jednou na večeři. Já mu povídám: „Můžeš být šťastný. Máš opravdu skvělý hlas a to mě štve.“ A on na to: „Šťastný? Musel jsem zatraceně tvrdě makat, abych takhle zpíval.“ (smích) A toho se držím.

Na akustické turné se chystáš teď, že?

Ano, zatím mám nasmlouváno asi šestnáct koncertů a další přibývají. Před měsícem jsem hrál akusticky v Berlíně, byl to jakýsi kabaret, takže to byla sranda. Měl jsem hrát skladby Pistols, ale mně se nechtělo hrát jenom to. Podíval jsem se na doprovodnou kapelu, se kterou jsem hrál poprvé, a říkám jim: „Pojďme zkusit Folsom Prison Blues od Johnnyho Cashe.“ Podívali se na mě vystrašeně: „To my neumíme!“ A já povídám: „To já taky ne, pojďme to zkusit.“ (smích) Tohle mám rád. Baví mě to.

 

Poté, co se rozpadli Pistols, jsi odehrál pár koncertů se Sidem Viciousem pod názvem Vicious White Kids. Jaké to pro tebe bylo? Stoupnout si na pódium s člověkem, který tě vlastně v Pistols nahradil. Jaký byl tvůj vztah se Sidem?

Byl to jeden koncert a bylo to opravdu v pohodě. Důvod, proč jsme tohle udělali, byl ten, že jsme se Sidem vlastně byli sousedé. Seděli jsme takhle jednou spolu v hospodě a Sid si stěžoval: „Proč si všichni myslí, že my dva jsme nepřátelé? Co s tím uděláme?“ Navrhl jsem, že jediné, co můžeme udělat, je společný koncert. Sid zauvažoval a pak si uvědomil, že jsme vlastně oba dva basáci a ptal se, kdo by tedy hrál na basovku. „No, Side, já jen vím, že nebudu zpívat.“ Takže Sid se ujal zpěvu, já vzal basu, na bicí jsme měli Rata Scabiese z The Damned a na kytaru hrál Steve New, který se mnou hrával v Rich Kids. Dali jsme si název Vicious White Kids, protože já a Steve jsme byli z Rich Kids, proto Kids, Rat Scabies měl tehdy projekt zvaný White Cats, proto White, no a Sid byl Vicious. Udělali jsme tenhle koncert prostě pro zábavu. Sid byl opravdu skvělý frontman, zpíval dobře a na pódiu vypadal dokonale.

 

Zmínil jsi Rich Kids. Proč jste vydrželi pouze jedno album? Nepřijde ti, že jste byli vcelku nedoceněná kapela?

Ano, to si myslím. Podle mě je dobrá ale jen polovina skladeb z desky. Nebyli ještě moc připraveni na to, abychom mohli nahrát materiál na celou desku, ale stalo se. Nechtěl jsem, aby to bylo pokračování Sex Pistols, chtěl jsem něco jiného. Na albu jsme tenkrát spolupracovali s Mickem Ronsonem. Náš bubeník Rusty Egan dělal mimo jiné i DJ a spolu se Stevem Strangem začali vést klub Club For Heroes. To byl v podstatě začátek éry New Romantic. Rusty a Midge Ure v té době na pódiu nosili všechny ty novoromantické klobouky, zatímco já a Steve New jsme byli stále rock’n’rolleři. Nějak jsme se neshodli, možná že ten rozchod byl trochu má vina, nevím. Každopádně jsem jednoho dne seděl doma a uvažoval, co bude dál, když v tu chvíli zazvonil telefon a na druhé straně byl manažer Iggyho Popa a nabídl mi, abych se stal jeho basákem. To nebylo vůbec špatné.

Dále jsi během své kariéry měl možnost hrát např. s Johnnym Thundersem nebo s Ronniem Woodem a obnovenými The Faces.

Té příležitosti zahrát si s Faces a Ronniem si cením asi nejvíc. Faces jsou mí celoživotní oblíbenci, poslouchal jsem je, když mi bylo čtrnáct, koukal jsem do zrcadla a představoval si, že jsem v kapele. Skvělá zkušenost. Poslední koncert, který jsme spolu hráli, byl na Fuji Festivalu v Japonsku před padesátitisícovým davem. Ronnie je můj oblíbený kytarista, opravdu skvělý chlápek. Před loňskými Vánocemi jsme spolu hráli na jedné charitativní akci, kde jsme dostali prostor na dvě skladby. Měli jsme zahrát song z jeho poslední desky a Stay With Me od Faces. A tak jsme zahráli tu věc z poslední desky a on pak ke mně přišel s tím, že zahrajeme skladbu od Howlin’ Wolfa a Stay With Me dáme později, přitom jsme ale měli prostor jen na dvě písně. Nikdo z nás nevěděl, co hrát. „Je to shuffle v G. Hraj shuffle,“ napovídal nám. A tak bubeník rozjel shuffle, já jel dvanáctitaktové blues a Ronnie do toho jel song od Howlin’ Wolfa. Bylo to skvělé, prostě sranda. Něco podobného jako já nedávno udělal v Berlíně s tou skladbou od Cashe.

 

Petr Adamík

 

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace