Jan P. Muchow: Filmová hudba má tu vlastnost, že i když je špatná, nemůže zkazit dobrý film
11.11.2018
Foto: Supraphon
Popisek: Jan P. Muchow
VIDEO ROZHOVOR Jméno Jan P. Muchow je na tuzemské hudební scéně naprosto zásadním pojmem a to nejen v ranku poněkud alternativní ´popmusic´, ale i v rámci filmové hudby, kde patří Muchow k jedněm z nejoceňovanějších skladatelů. Důkazem budiž čtyři ceny Český lev, ceny České filmové kritiky, Slnko v sieti Slovenské filmové akademie, ale také loni u Supraphonu vydané album The Antagonist, na němž právě najdeme to nej z jeho filmové tvorby.
Vaše hudba získala řadu cen, včetně několika Českých lvů. Máte je někde vystavené?
Dost dlouho byly všechny v krabicích ve skříni, ale nedávno se uvolnila jedna police v pracovně. Není moc velká, takže Lvi se předvádějí a prostorově nároční Andělé nadále čekají na svoji šanci.
Skutečnost, že jste nejprve hrál hlavní mužskou roli v debutu Davida Ondříčka Šeptej, abyste následně přišel na to, že sám hercem být nechcete, a více vás zajímá filmová hudba, je celkem známá. Přesto pár drobných hereckých úloh proběhlo, například ve snímku Krásno.
Můj herecký part ve filmu Krásno by mohl zahrát i vycpaný plyšák. Ale neumím odmítnout cokoli, o co mě požádá Ondřej Sokol. Měl jsem možnost s ním spolupracovat na několika jeho divadelních inscenacích pro pražský Činoherní klub a jsem upřímně fascinován jeho tvorbou i jeho osobností.
Začínal jste v “indie” kapelách Nocturne či Modrý tanky. Jak se z takové pozice člověk dostane k filmové hudbě?
Samozřejmě postupně, jako v kterémkoli jiném odvětví. Filmovým tvůrcům se líbilo, jakou hudbu dělám a začali mě oslovovat s nabídkami, zda bych nesložil hudbu k jejich filmovým příběhům. Zprvu jsem byl překvapen, ale vždycky jsem byl vášnivý filmový divák a do kina chodil i několikrát denně, takže jsem rád souhlasil. Většinou to byli mladí filmaři, někteří už točili reklamy, někteří televizní formáty, někteří dokonce filmy do kin. A někdy to byli studenti FAMU a já jsem jim k jejich cvičením složil a nahrál hudbu, za symbolický honorář 1,- Kč, protože pro FAMU nemůžete pracovat zadarmo. Ale opravdový šok jsem zažil, když mi spolupráci nabídl Michal Dočekal, pozdější ředitel činohry Národního divadla, zda bych složil hudbu pro jeho inscenaci Snu noci Svatojánské v Divadle Komedie. Shakespeare a já?
Který z těch filmů, na kterých jste měl možnost spolupracovat, je pro vás zpětně zásadní?
Zásadní je každý dobrý film. Hudba je jen jedna ze složek, které tvoří film jako celek. Úspěch skladatele je zásadně závislý na kvalitě projektů, které jsou mu nabízeny. Filmová hudba má tu vlastnost, že i když je špatná, nemůže zkazit dobrý film. Ovšem špatný film ani geniální hudba zachránit nedokáže. A stejně tak zásadní je první příležitost. Vůbec dostat možnost složit hudbu k nějakému filmu. Když se vám povede tuto příležitost úplně nepromarnit, může se stát, že dostanete další nabídku. Pro moji "kariéru" hudebního skladatele k pohyblivým obrázkům byla nejdůležitější důvěra v mou tvorbu od režiséra Davida Ondříčka. On mi dal onu první příležitost u celovečerního filmu. Od té doby jsem s ním pracuji na všech jeho filmech. Důležitá v mé kariéře byla i nezištná podpora střihače Filipa Maláska, který mou hudbu doporučoval režisérům se kterými pracoval. Dále pak určitě i spolupráce s režisérem Milošem Kohoutem, který mi nejčastěji dával možnost skládat hudbu k reklamám. A samozřejmě i každý další režisér, který mě přizval ke svému projektu a věřil mé hudbě.
Stále se tvorbě znělek či hudby k reklamám věnujete?
Ano, když jsem osloven, tak stále.
Co jste dělal naposledy?
Začátek roku jsem trávil hlavně produkováním druhé desky Báry Polákové, která vyšla v dubnu. Jinak jsem se věnoval hudbě k filmům nebo pro TV. Na ČT poběží na konci roku kriminální mini série s mojí hudbou. Pro nový kanál Prima Krimi jsem dělal tzv. hudební výbavu.
Jaroslav Uhlíř vyprávěl, že když psal hudbu ke svému prvnímu filmu, tak se chtěl ukázat, a doslova tam „nacpal” několik desítek různých motivů, což nakonec bylo zcela kontraproduktivní. A když to zpětně slyší, tak se jen směje, protože dnes by z toho nejspíš udělal hudbu hned k několika snímkům. Jak vaše ranné skladby působí s odstupem na vás?
Některé výrazně naivně. Ale neměl jsem potřebu se tvářit, že například Lucky Boy není moje skladba. Není sice důkazem nějaké hudební geniality, ale právě ona naivita a uvěřitelná autenticita byly podstatné aspekty, proč se ta písnička stala synonymem pro film Samotáři, a proč za prodej soundtracku k filmu měla moje maminka doma na zdi zlatou desku.
Máte tendence se ke své minulé tvorbě vracet? Nebo je to pro vás ve chvíli odevzdání uzavřená záležitost?
Nejsem sentimentální typ. Je to přesně tak, jak říkáte, něco dokončím, odevzdám a pak už se soustředím na nový projekt. Necítím potřebu se k minulé tvorbě vracet. Takže je trochu paradoxní, že jsem si vymyslel JPM & The Antagonists. Možná je to tím, že moje filmová hudba nikdy nebyla koncertně prezentována, takže toto je vlastně nový projekt, a s „daným materiálem" aktivně pracujeme.
Skládáte hudbu i k televizním seriálům. Je od filmové v něčem odlišná?
Hlavně v tempu a způsobu vyprávění. Když to zevšeobecním, film má pro hudbu více prostoru a snese delší hudební stopáže. Klasický seriál víceméně potřebuje jen znělku, pár předělů a několik nenápadných druhoplanových hudebních podkresů. U půlhodinového dílu seriálu bývá repetitivnost hudebních témat otravná, u dvouhodinového filmu bývá obvykle žádoucí. Samozřejmě, seriály typu Twin Peaks nebo Pustina používají filmový styl vyprávění i práce s hudbou, ale takových moc nevzniká.
Zatímco s některými režiséry už spolupracujete prakticky stabilně, interprety stěžejních písní si vybíráte pokaždé jiné. Podle čeho?
Podle charakteru toho kterého konkrétního filmu a tím i hudby, kterou k němu složím. K polskému westernu Yuma se výborně hodil hlas Václava Havelky, ale ke slovenskému filmu O dve slabiky pozadu zase výborně sedla Linda Hammelová. Pro městskou lovestory My2 byl nakřáplý hlas zpěvačky Lenny přesný, naopak k filmu Ve stínu bylo potřeba křehkost projevu Sáry Vondráškové aka Never Sol. Ale k některým interpretům se vracím. Zatím jsem nejčastěji spolupracoval s Vaškem Havelkou. A i proto jsem si moc přál, aby byl součástí koncertního provedení.
Nápad na něj přišel ještě dříve, než došlo na průřezové album s vaší filmovou hudbou. Co ho inspirovalo?
Paradoxní je, že koncertování vůbec nevyhledávám. Vlastně ho absolutně nemám rád. A fakt si nepamatuji, jak přesně to přišlo, ale jednoho dne telefonuji s Václavem Havelkou a bavíme se o živém provedení mých filmových skladeb.
Kdo konkrétně se na koncertním provedení podílí?
Mimo Vávlava Havelky jsou to Ema Brabcová, Marek Doubrava, Honza Janečka, Marie Dorazilová a Jenovéfa Boková.
Co všechno na nich zaznělo? Přece jen už jste napsal hudbu k několika desítkám filmů, ze kterých bylo nutno vybírat…
Rozhodl jsem se v koncertním programu akcentovat zpívané skladby. Tedy originální písně, které jsem pro jednotlivé filmy napsal. Není obvyklé, aby „hudební filmografie" jednoho skladatele obsahovala tak vysoký počet filmových písní, jako je tomu v mém případě. Zpívané skladby tedy tvoří přibližně dvě třetiny programu a zbytek jsou instrumentální témata.
S Ecstasy of St. Theresa jste vždy hodně dbali na vizuální stránku - měly nějakou speciální výtvarnou podobu i tyto koncerty?
I vizuálně je dominantní filmová podstata projektu. Máme slogan „watch the music/hear the movies". Širokoúhlou projekci, kamery na pódiu i pódiová světla řídí VJ Clad - Jaromír Vondrák. Svým osobitým stylem pracuje s původním obrazovým materiálem filmů, pro které jsem tu kterou skladbu napsal.
Na jaře 2016 jste odehráli po dlouhé době koncert s Ecstasy of St. Theresa a mluvilo se o pomalu chystaném albu. Jak to s ním vypadá?
Díky zaneprázdněnosti na jiných projektech jsme se realizaci zatím vůbec nepřiblížili.
Zdroj: Supraphon
Vložil: Redaktor KL